11.6.2017

Písně: 433; Hosana 143 + Zpívej chval 140; 557; Zpívej chval 144; 583; 489.

ČTENÍ: Matouš 7,7-11 Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!

TEXT: Matouš 6,6-15 Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.

Bratři a sestry, prozradil jsem hned v úvodu, že dnešní naše přemýšlení bude o Otci. Teď myslím o tom s velkým O. Na biblických hodinách jsme totiž probírali Modlitbu Páně, a ta tak začíná. Otče náš. No, a když přemýšlíme o tom našem nebeském Otci, můžeme přemýšlet i o těch otcích svých pozemských. Ostatně příští neděli je den otců, tak snad na ně můžeme malinko vzpomenout. Tati, táto, tatínku, tak nějak toho mužského rodiče oslovujeme. Můj táta říkal tomu svému: tato. Ale nebylo to hanlivé, bylo to plné úcty, i tehdy, když děda umíral a můj taťka se o něj s láskou staral. Moje maminka tomu svému říkala tatínku, ale tatínku Vy. Vykala mu. Také to bylo osobní. Plné něhy a lásky. A mně moje dcera někdy s nadsázkou říká, Ty jsi taková moje tato-mama - tak nevím, snad to myslí v dobrém a potřebuje mě a má mě snad taky ráda. Co pro nás ten mužský rodič dělá? Většinou nevaří, nepere, nežehlí, neuklízí. K čemu ho vůbec potřebujeme? Když není těhotný ani nerodí? Zkusme nad tím přemýšlet. Mnozí z nás už svého tátu nemají. Jaké stopy zanechal v našem životě? Čím nás ovlivnil? Čeho jsme si na něm vážili? Malinko napovím na konci kázání.

A teď k tomu našemu Otci v nebesích. Začnu jakoby oklikou. Kláštery byly vždy spojeny s hospodářstvím a mniši se živli prací svých rukou. V jednom takovém klášteře přišli mniši za opatem a stěžovali si na svého bratra: "Otče opate, myslíme si, že bratr Mystiko je tady úplně zbytečný: poslali jsme ho do stáje, aby ji vyčistil, ale je tak zesláblý posty, že neuzvedl vidle s mrvou. Tak jsme ho odvedli, aby plel záhon se zeleninou, ale přijedeme za dvě hodiny, a on je pořád na začátku a pláče, protože je mu líto vytrhnout nějakou rostlinku. Prý je to taky Boží život. Tak jsme ho posadili do kaple, ať se za nás aspoň modlí, když už není schopný nic dělat. Přijdeme za hodinu a on pořád dokola opakuje: ´Otče náš, tatínku náš, otče můj, tatínku můj...´ no naprosto neschopný! On ani ´Otče náš, jenž jsi na nebesích´ nezačal. Tak co s takovým mnichem? Měli bychom ho poslat pryč!"

Opat se zamyslel a zeptal se mnichů: "Od té doby, co jsme ho přijali, co ten náš dobytek, strádá nějak?""Ne, vypadá to, že se mu daří čím dál líp." "No a ta zelenina, je horší, nebo má menší výnosy?"

"Ne, když nad tím teď přemýšlíme, musíme říci, že je mnohem lepší, jak kdykoli předtím." A tu jim opat říká: "Jestli to nebude tím, že jsme mezi sebe přijali bratra, který se umí modlit tak, že to přitahuje skutečné Boží požehnání." A tak i my, bratři a sestry, spolu s učedníky se ptejme, jak se máme modlit. Jak se máme modlit Modlitbu Páně. Církevní otec Tertulián o ní říká, že he shrnutím celého evangelia. A Tomáš Akvinský ji nezývá nejdokonalejší modlitbou. Uveďme si tedy aspoň pár myšlenek pro její hlubší pochopení:

Otče - tak začíná Modlitba Páně. Toto oslovení bylo ve své době revoluční. Ježíš byl žid a židé uctívali jediného pravého Boha. Uvědomovali si, že to není žádné zlaté tele, že to není socha z bronzu nebo mramoru. Věděli, že je to Bůh, který je větší než celý vesmír. Když se v noci podíváme na zářící hvězdy, jak jsou od nás vzdálené, a uvědomíme si, že Bůh je větší než celý vesmír, je starší než celý vesmír, je věčný a nekonečný, je to něco obrovského a posvátného. A židé k němu měli takovou úctu, že ani nevyslovovali jeho jméno, aby ho náhodou nezneuctili. A najednou přijde Ježí a vybízí nás k něčemu mimořádnému a krásnému:

Když se modlíte, říkejte: tatínku. Tak se dá doslovně přeložit výraz Abba, který Ježíš použil. Ježíš tím říká: Bůh Otec chce, abyste k němu měli vztah, jako má malé děťátko ke svému milujícímu rodiči, vztah bezmezné důvěry, odevzdanosti, abyste se ho nebáli, ale s důvěrou mu tykali. To je uvedení do modlitby! S kým tu vlastně mluvím? Nemluvím s nějakým bezcitným, neosobním bohem, strašným soudcem, ale mluvím s tatínkem, který mě miluje a je tu 24 hodin pro mě, aby mi pomáhal, aby mě vedl a chránil. Možná nemáme dokonalé rodiče, ale máme dokonalého Otce v nebi. Proto ten mnich u toho prvního slova - Otče - dokázal zůstat celou hodinu a užíval si toho obrovského daru: Bůh je můj tatínek.

Náš - Bůh je můj táta, ale je tátou i všech ostatních. Dobrých i zlých. Miluje nás všechny, a všechny nás chce zachránit pro nebe. Všichni jsme si před Bohem rovni. Přijmout Boha za tátu znamená přijmout i všechny, skutečně všechny lidi na celém světě za své bratry a sestry. V širším významu pak v onom slově náš můžeme vnímat nejen lidi, ale i přírodu, rostliny, živočichy, to je Boží dílo, patříme k sobě, máme za sebe zodpovědnost.

Jenž jsi - lidé se někdy modlí, jako by Bůh nebyl. Udělají třeba kříž, pak mechanicky odrecitují naučené modlitby a s úlevou vydechnou: Amen, mám to za sebou. Pomodlili se, ale v té modlitbě se s Bohem vůbec nesetkali. Jako by Bůh nežil, jako by neexistoval. A to je velká škoda. Proto hned na začátku Modlitby Páně zaznívá jenž jsi, tedy který existuješ. Ty Bože jsi tady, teď, pro mě. Ty mi nasloucháš, vnímáš každé moje slovo, myšlenku, záchvěv srdce. Bůh vás poslouchá líp než váš partner, děti, dokonce líp než sousedka za plotem. On vás slyší a vnímá takové, jací skutečně jste. On je tu pro nás a věnuje nám veškerou pozornost a zájem. A my si to máme užít a být tu alespoň chvíli s plným vědomím pro něho.

Na nebesích - nebe nemusí být vzdálené místo kdesi nad oblaky. Když je nám dobře, říkáme: Je mi jako v nebi. Není to tedy jen vzdálené místo, je to i stav duše, která je milovaná a šťastná. Každý, kdo se přiblíží k Bohu a otevře mu své nitro, může nebe (tedy stav blaženosti a štěstí) okusit už tady na zemi. I nějaký zbitý, ztrápený vězeň, žena umořená věčným vařením a uklízením, muž strhaný z práce, mohou zakoušet nebe, když se naučí ponořit se do modlitby a spočinout v Otcově náruči. Bůh spočívá v nebi a my jeho nebe zakoušíme, kdykoli spočineme v Bohu.

Posvěť se jméno tvé - Bůh je svatý. My jsme byli stvořeni k jeho obrazu a máme být také svatí. To znamená, máme být oddělení, nedotčeni hříchem. Ne vždy se nám to daří. Proto potřebujeme být znovu a znovu posvěcováni Bohem a jeho jménem. Evangelium nám říká: Bůh je láska. Tak se Bůh jmenuje. To je jeho nejzákladnější vlastnost. Je tím, který miluje, to je jeho jméno, které ho vystihuje, charakterizuje. Pochopit, že Bůh nás, mě miluje svou bezpodmínečnou láskou, pak ovlivňuje celý náš život. Jsem milován tím, v jehož rukou je veškerá moc na nebi i na zemi. Jsem milován tím, Jemuž nic v tomto světě ani nic v mém životě není neznámé. Bůh je mým Otcem, je Otcem každého z nás a na každém z nás mu záleží. Proto se modlíme tu výjimečnou modlitbu, proto je nám vodítkem, jak se máme modlit.

Bratři a sestry, tak jsme si malinko přiblížili, jaký je ten náš Otec v nebesích. Asi jsme jej nikdy neviděli, možná ani neslyšeli. Přesto je všude kolem nás a touží po tom, abychom si každý s ním vybudovali upřímný a důvěrný vztah. Slíbil jsem, že se ještě vrátím k těm našim otcům pozemským. Mám tu jeden příběh. Napsal ho sice Bruno Ferrero, ale je to pravdivý příběh jedné ženy. Věřím, že každý z nás si při jeho poslechu vybaví jak svého otce pozemského, tak toho Otce, který je v nebesích. Příběh má název: táta pod postelí (Erma Bombeková): Když jsem byla malá, tatínek byl pro mne něco jako světélko v ledničce. Malé děti vědí, že každý domov má jednoho tatínka, a nevědí, co tatínkové ve skutečnosti dělají, když se za nimi ráno zavřou dveře. Můj tatínek každé ráno odcházel a každý večer, když se vracel, vypadal šťastně, že nás zase vidí. Jedině on byl schopen otevřít sklenici nakládaných kyselých okurek, když se to nikomu jinému nepodařilo.

Byl jediný, kdo neměl strach jít sám do sklepa. Občas pořezal, když se holil, ale nikdo ho nenutil, aby vařil; ani jsme si ho při vaření nedovedli představit. Když pršelo, byl to samozřejmě on, kdo došel pro auto a nachystal ho ke vchodu, abychom nezmokli. Když byl někdo nemocný, on chodil kupovat léky. Kladl pasti na myši, prořezával růže u vchodu tak, aby se nikdo nemohl popíchat, když šel domů. Když jsem dostala své první kolo, šlapal spousty kilometrů vedle mě, dokud si nebyl jistý, že už mě může pustit samotnou. Bála jsem se všech cizích tatínků, ale svého ne.

Jednou jsem mu uvařila čaj. Byla to jen sladká voda, ale on seděl na židličce, srkával ho a říkal, jak je ten čaj výtečný. Vždycky, když jsem si hrála s panenkami, panenka, která představovala maminku, měla spoustu práce. Zato nikdy jsem nevěděla, co by měla dělat panenka, která představovala tatínka. Tak jen říkala: "Tak, už musím jít do práce," a pak jsem ji hodila pod postel.

Když mi bylo devět, jednoho rána táta nevstal do práce. Odvezli ho do nemocnice a druhý den zemřel. Šla jsem do svého pokoje a hledala tu panenku, která vždycky představovala mého tatínka. Našla jsem ji pod postelí a položila jsem ji do své postele. Můj tatínek nikdy nic nedělal. Neumím si vysvětlit, proč mě jeho ztráta tak zranila. Ještě dnes nevím proč. Amen.“

Modlitba: Vyznáváme, Pane Bože, že se nám někdy zdá, že jsi nám dal život a nechal jsi nás pak na holičkách. Zdá se nám, jako bys ani nebyl. Jako bys do našeho života ani nevstupoval, nezasahoval. Jako bys chtěl zůstat v utajení. Jako bys chtěl, ať se ukáže, co jsme každý zač. Prosíme, abychom vnímali Tvou lásku k nám. Abychom byli citliví na Tvé vedení, podněty a rady. Chceme jít životem spolu s Tebou. Vždyť víme, že Ty to myslíš dobře. A my, jako to malé dítě se Ti chceme vytrhnout, jít svou vlastní cestou a žít podle sebe. Smiluj se nad námi a nedovol, abychom padli, abychom se Ti odcizili. Amen.