18.6.2017

Písně: 604, Svítá 273; 328/635; Svítá 17, 636. ČTENÍ: Lukáš 20, 27-40

TEXT: Římanům 14, 7-9 Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých.

Apoštol tu píše: žijeme a umíráme. Jako by tu vykolíkoval, co jsme, kam jdeme. Předestře nám před oči dva nejdůležitější body našeho pozemského pobývání a pobíhání po zemi. Start a cíl a to, co je mezi tím. Máme jakousi zkušenost, že žijeme. Na jedné straně jsme aktivní, činorodí, něco děláme, plánujeme, ale pak je tu i to, co nám život sám předestře, přinese a vyvede, co musíme přijmout a vliv na to nemáme, i kdybychom se stavěli na hlavu. Život není jen legrace, ale radosti si užívat můžeme. Tedy žijeme. Ale pak přijde chvíle, jako by někdo zaťal sekyru, a my umíráme. To už není vůbec žádná legrace. Smrtí opravdu cosi končí, jsou přetrhány vztahy s druhými, všechno to, co jsme prožívali, končí.

Po člověku zbude prázdné místo, alespoň na čas. Prý umírání a smrt je i chvíle, kdy je člověk sám, úplně sám, sám se sebou. Opuštěnec, který nemá nikoho. Ale tady se neříká jen: žijeme a umíráme, ale ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Ne sobě, ale Pánu; ne smrti, ale Pánu; ne bohu podsvětí, kde budeš jako vlající stín, mlha a nic, ale Pánu.

Otevřeme si album svého života a prohlížejme si ho od začátku až do konce, až do smrti. No to jsem přece já, tady na nočníku, tady je moje fotka z první třídy. A tady maturitní fotka, promoce, a tady svatba, děti, hm, ty už bydlí jinde. A pohřby prarodičů, rodičů a nemoc, tady jsme to neměli moc dobré, ale měli jsme se rádi. Koukej, vnouče. A tady mně dávají kytku, když jsem šla do důchodu. A tady jsem na pohřbu kolegovi z práce. Byl o deset let mladší. A teď - ať se ocitneme v kterémkoli úseku svého života k té konečné stanici, všude platí: patříme Pánu. To je přece skvělé. Ať se prohlížíme v příznivém světle a chválíme se, co jsme dokázali a jací jsme, ve chvílích, kdy se nám daří dobře a je nám pěkně. A rovněž tak je to i ve chvíli, kdy prohráváme, kdy i lecjaký vztah prohrajeme nebo poškodíme, až upadneme do bolesti a nemocí, se vším tím, co jsme dokázali a ještě dokážeme, nebo už to nezvládneme - to všechno je pod tím potěšením, pod Boží dlaní: patříme Pánu.

Platí to pro celý náš život i umírání, platí to bez podmínek, pro každého a pro všechny. I ve chvíli, kdy jdeme jinou cestou, než bychom měli, kdy se vzpíráme Božím pokynům, kdy svůj život tvrdohlavě směřujeme tam, kam sami chceme, tak stále můžeme vědět: patříme Pánu. A není v tom žádná výjimka: všichni patříme Pánu. I ten, který mně leze na nervy, který mně není zrovna příjemný, dokonce i ten, který ještě neví, že je skryt v Boží dlani a pořád se drží za hlavu, jak že to všechno v životě stihne a lítá od jednoho k druhému s vytřeštěnýma očima, i ten patří Pánu. Nejsme, jak jsme si možná mysleli, svými pány, nevlastníme se. V život i v umírání, tělem i duší, v našich úletech i pádech, ale také když je nám dobře, ať je to s námi, jaké je, ať si o nás druzí myslí, co chtějí - patříme Pánu.

Zní to divně. Od francouzské revoluce je svoboda a volnost přece heslem dne. Být svoboden, od všeho a od všech oproštěn. Chceme být svými pány, rozhodovat. Ale je nám v tom dobře? A je tu ještě i jiná touha, touha po druhém - dítě touží po matce, otci, muž po ženě a žena po muži, nechceme být jen pro sebe, sami svoji! Toužíme po blízké osobě, po někom, s kým můžeme sdílet dobré i zlé, důvěřovat mu či jí naprosto ve všem. Je to hrozný omyl, který člověka může zničit, když bude chtít být sám svým pánem. Když bude chtít, aby si všechno řídil sám svými city, pocity, rozumem, vůlí či myslí. Jen si vzpomeňme, toto bylo příčinou, proč už člověk není v Boží rajské zahradě. Protože opovrhl tím, co mu Bůh nabízel. Protože si myslel, že sám si zvolí lepší cestu. Chtěl být svým vlastním pánem a k tomu Boha nepotřeboval. Bůh člověka z rajské zahrady vyhnal. Člověk tak ztratil přímý kontakt s Bohem. Ale vůbec neplatí, že by se Hospodin o člověka přestal zajímat. Že by o něj nepečoval. Vždyť všechny ty biblické příběhy dosvědčují Boží bezpodmínečnou lásku. Ke každému muži, ke každé ženě, ke každému dítěti. Bůh se nemění, miluje člověka. Miluje ho, i když se mu příčí jeho hříchy, jeho hříšné činy a myšlenky, slova, kterými zraňuje a páchá zlo. Miluje ho i přesto, že se člověk od něj odvrací, zapomíná na vyznání lásky, které mu učinil, na sliby, které vyslovil. Miluje ho, doprovází jej cestou života a připravuje mu věčné nebeské příbytky.

A my si tu nad těmi apoštolovými slovy do Říma můžeme uvědomit: na všechno stejně nestačím. Udělám spoustu chyb. Zraním mnoho lidí. Je to pro mě velký dar, že nemusím být svým vlastním pánem, protože v životě i ve smrti patříme Pánu. Jen se tomu odvážit důvěřovat. Dokázat spolehnout se, že mě Bůh neopustí, bude se mnou v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci, ve chvíli nejistot, hledání i tápání.

Odvážit se důvěřovat, že to se mnou nebeský Otec myslí dobře, když mě třeba vede takovými zvláštními životními cestičkami, které bych sám nevymyslel. A to je důvod k oslavě! Nejsem sám svůj. V životě i ve smrti patřím Pánu. A když nám to dojde, docvakne v srdci i v mozku, pak mohu žít jinak než dosud. Nejsem sám! A teď přemýšlejme, jak se Ježíš stal našim Pánem? Je dost těch, kteří se chtějí stát našimi pány. Jsou jakési vnitřní, skryté síly, které chtějí člověka opanovat, různé ideologie a touhy a představy. Vlezou nám do srdce a do mozku, zahltí nás, že pak děláme, co ani nechceme. Ještě zřetelnější jsou pokusy lidí opanovat druhé - kouzlem osobnosti, sliby, diplomacií nebo násilím. Ale takto se Ježíš našim Pánem nestal. Vždyť proto Kristus umřel a ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých, píše apoštol. Žádným diplomatickým fíglem ani násilím nás Kristus neovládl. Ani nás nezblbnul svými slovy.Stal se našim Pánem, protože svým křížem roztrhal tu spleť, ten propletenec závislostí a vin; i závislostí na nás samých, kde si namlouváme, že na všechno sami stačíme, i na smrt. Ježíš svou smrtí proráží novou možnost, novou smlouvu. Kdo věří, stává se účastníkem Boží nadvlády nad smrtí. Vždyť ten Ukřižovaný ožil, otevřel ty dveře strachu, nenávisti i beznaděje, zve nás za sebou do radosti, do svobody. Je Pánem i živých i mrtvých. Je Pánem i těch, kteří už pro nás nejsou, kteří odešli, smrtí se nám vzdálili do nenávratna. Kristus je Pánem i živých. Pánem naším, jak tu po světě běháme. To je dobré pro mé životní ukotvení, pro mě osobně, ale je to dobré i pro náš vzájemný spoluživot.

Jaká je to dřina a trápení, co se nastaráme, abychom někoho měli, a když ho pak máme, abychom s ním dovedli žít, ne jak vedle sebe, jako dva cizinci, ale spolu, jeden pro druhého. Člověk žije sám jen těžko, neumí to. Ale žít s druhým, to taky není jen tak. Máme s tím i dost těžkých a trpkých zkušeností: z rodinného života, s přáteli, se sousedy, z práce - vlastně všude tam, kde se dva, tři lidé potkávají. Ani tam, kde se potkáváme jako věřící lidé, ve společenství církve, to není jen tak. Biblický text, který dnes čteme, byl vržen právě do spolu dvou křídel římského sboru. Až se lekáme, když čteme novozákonní dopisy, co tehdy bylo v církvi napětí, nedorozumění, neshod i velkých rozporů. Křesťanský sbor má být místem setkávání, společenství, kde lidé o sobě vědí, jsou si blízcí, pamatují na sebe, zvláště na ty, kteří potřebují pomoc. Tedy ne izolace, zůstávat daleko od sebe, ne vzájemná lhostejnost.

Ale když takto lidé žijí nablízko, stane se, že na sebe narážejí, že vznikají nedorozumění. A někdy to i bolí. Třeba kvůli odlišné poloze víry, nestejné životní praxi, rozmanitému stylu práce. Nebo jsou to někdy i hlouposti. Ale je podstatné, že právě v takových situacích se má probudit láska, kterou jsme od toho Nazaretského dostali a prokázat se silou smíření a odpuštění. Lehko se to říká, ale je to dřina jak v kamenolomu. Jenže jinak to nejde. Všichni máme sklon hledat viníka. Mám však vědět, že to slovo je určeno mně osobně. Já se v něm mám poznat. Právě v takových situacích apoštol radí: Uvědomte si, že nepatříte sami sobě, ale každý z nás Kristu. Ten druhý patří Kristu tak jako ty. Nejsi jeho majitelem, nesmíš s druhým manipulovat, zneužívat ho, ponižovat. Tak jako ty, i on patří milosrdnému, odpouštějícímu Pánu. Osobnost člověka má být respektována kvůli Bohu, který dal život, kvůli Kristu, který před člověka předestřel svobodu. Ale ta svoboda není k tomu, abych se tu roztahoval na úkor druhého i na úkor stvoření. Mám druhého respektovat, mít k němu úctu, brát vážně i jeho podobu víry, jeho myšlení, jeho postoje. Jeho i mým posledním soudcem je tentýž Pán, Kristus. On o nás rozhodne, každý sám tam budeme před ním stát.

Vztáhneme-li toto evangelium na sebe, vpustíme-li si je do srdce, neznamená to, že všechny rozpory a třecí plochy zmizí. Ale znamená to, že se s tím dá žít. Pak budeme žít ne jen vedle sebe, nýbrž spolu. Pak se dají řešit problémy i spory, které bolí, a přitom nerozbít společenství a vztahy mezi lidmi, které jsou vždy nádherné, ale vždy také křehké. A právě z toho se dá žít, z toho, že ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Je to původně citát z hymnu na Krista, kterým první křesťané vyjadřovali to, o čem se nediskutuje: že mají společného Pána a že mu v životě i ve smrti patří. O tom se skutečně nedá diskutovat. Tady nám překvapení a úžas zavře pusu, na chvíli nás až ochromí. A pak už můžeme jen Boha chválit: že já, vinami děravý jak ementál, že já, který jsem zhruba ve dvou třetinách svého životního alba, že já, který jsem veskrze smrtelný, přece tělem i duší patřím milosrdnému a věrnému Pánu. Amen.

Prosíme tě, Kriste, naděluj nám vždy znovu poznání, že ty jsi našim Pánem. Děkujeme, že ti smíme patřit, že jsme tvoji navzdory své neschopnosti, svým vinám i své prázdnotě. Chválíme tě, že smíme vědět i o těch, kteří nás ve víře předešli, že patří do společenství s tebou i s námi. Chválíme tě, Kriste, že odpouštíš, napřimuješ a vléváš nám do kostí i srdce život, lásku i naději - dáváš své světlo, které osvětluje cestu dopředu, k tobě. Dej, abychom žili ve vzájemné úctě, jedni k druhým byli trpěliví a měli se rádi. Dávej nám radost, lásku a odpuštění. A cokoli od tebe přijímáme, uč nás dávat i druhým. Chvála tobě, Kriste, pro nás obětovaný a přece živý a vítězný! Amen.