20.8.2017

Písně: 215, 328, 257. ČTENÍ: Jeremiáš 6,2-3-6-15 TEXT: Lukáš 19, 41-48 Slovo na cestu:

Když se před Ježíšem otevřel pohled na Jeruzalém, vstoupily mu slzy do očí a plný smutku řekl: "Město, kéž bys alespoň dnes pochopilo, co ti může přinést pokoj. Ty však nic nechápeš, a tak přijde den, kdy tě obklíčí nepřátelé a oblehnou tě. Nakonec tě srovnají se zemí a tvé syny pobijí, protože jsi nerozeznalo čas, kdy k tobě přichází Bůh. V Jeruzalémě vešel do chrámu a hned za branou narazil na ty, kdo tam prodávali. Začal je vyhánět se slovy: "Je psáno, že tento chrám je svaté místo pro modlitby, a vy jste z něho udělali tržiště." Po několik dní se Ježíš vracel do chrámu a učil tam. Velekněží a vykladači zákona se ho chtěli za podpory předních občanů Jeruzaléma zmocnit a připravit ho o život, ale nevěděli, jak to udělat, protože lid ho miloval a rád mu naslouchal.

KÁZÁNÍ:

Bratři a sestry, tak to dnes nebude žádná idylka, kterou bychom si přáli. Nebude to žádná Ježíšova pochvala těm, kteří se mají mít k Bohu úzký a důvěrný vztah. Jsme rádi, když nás někdo pochválí. Že ano? Když nás někdo ocení. Když nám někdo řekne, že si nás váží. A řekněte, že je takových slov uznání malinko, pokud jsou vůbec jaká... Žijeme v jakémsi koloběhu od pondělního rána do pátečního večera. Sobota, víkend. Tak nějak tím svým životem plujeme, plahočíme se, pracujeme a někdy i odpočíváme. Z jednoho do druhého. Od starostí ke starostem dalším. A den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok za rokem běží a běží a běží. A my v tom svém koloběhu. A Bůh, kde je Bůh? Jak se pozná, že v tom našem, že v tom mém životě je Bůh přítomen? Že s ním žiji? Že Ho nade vše miluji? Jak se pozná, že chci žít podle jeho rad a doporučení, že je mi nade vše a nad každého dražší a cennější? Jak je to s naší vírou, s tou mou vírou? Přátelé, tady musíme přemýšlet každý sám o sobě. Ne o těch, kteří sedí vedle nás, byť třeba za ně máme odpovědnost. Jednou každý a každá bude stát před Božím trůnem slávy, který odhalí všechno dobré a rovněž tak i hříšné.

A teď k Ježíšovi. Je na cestě. Rád to o Něm takto říkám. Ježíš se pohybuje jakoby cikcak z místa na místo, jakoby bezcílně. A přesto to tak není. Setkává se s urozenými i žebráky, s prostými lidmi i namyšlenými farizei, nevyhýbá se ani ženám ani dětem, ani pohanům, ani všelijak postiženým a nemocným. Pro každého má čas. S každým, s nímž se zastaví, prohodí pár slov. Zanechá v něm své stopy, které ovlivní jeho další život. Takto putuje z venkova do měst, a dostane se až k Jeruzalému. Jeho cesta má smysl, všude po sobě zanechává poselství, nad kterým je potřeba se zamyslet.

Jeruzalém, to velké a svaté město, centrum společenského a ovšem i náboženského života. Město, které reprezentuje židovskou kulturu, které je dokladem Boží lásky a péče. Místo, kde vládne král, kde sídlí náboženští představitelé. Jeruzalém, to je místo, kam Ježíš směřuje, kde vyvrcholí jeho zápas o duši člověka. Ale ještě než se tak stane, dává se Ježíš nad ním do pláče. Avšak jaký pláč to je. Nenajde se mezi námi nikdo, kdo by nikdy neplakal. Tomu nevěřím. Tu a tam se najde něco, co člověka nějak zasáhne, rozruší. Ať už je to bolest, či smutek, radost i neočekávané štěstí. Pláč, ten má mnoho podob. Však o něm každý leccos víme.

A Ježíš? Není dojat tím, co vidí jeho oči. Neraduje se z toho, že konečně dorazil na místo, kde se jeho životní poslání završí. Pláče bolestí. Slzy mu kanou z očí, protože se Jeruzalém odcizil poslání, které mu bylo svěřeno. Ježíš vnímá současnou bídu obyvatel toho města. Jakoby to, čím si v historii prošlo, v srdcích a myslích jeho obyvatel, nezanechalo žádnou stopu. Jakoby to všechno z těch dávných slavných časů byly jen nepotřebné vzpomínky, či pověsti.

A je tu ještě něco mnohem vážnějšího. Ježíš pláče, ale pláče nad tím, co se teprve uskuteční. Minulost už nezměníme, ale budoucnost je ještě před námi. S tou se dá něco dělat. Chrám i Jeruzalém budou znovu zničeny. Nezůstane kámen na kameni. Ježíš pláče, protože je mu toho města líto. Všech těch mužů, žen a dětí. Tolik bylo do tohoto města investováno. Už v minulosti byl Jeruzalém vypleněn. Avšak Bůh prokázal svou věrnost a lásku, když bylo město i náboženský život po navrácení zajatců z babylonského zajetí obnoven. Jakoby to už nikoho nezajímalo. Jakoby to vše se nyní ocitalo v šedi dávné historie, o níž je možno pochybovat, jak to vlastně bylo.

Ježíš není první, kdo prorokuje, že svaté město špatně dopadne, neboť ho nepřátelé dobudou a rozvrátí. Už před ním Izaiáš, Jeremiáš a Ezechiel prorokovali podobně, místy stejnými slovy. A proč ta zkáza? Za vaše hříchy! Rozmohl útisk, násilnictví, chamtivosti a klam, volá Jeremiáš. A když takhle žijete, když všechny tyhle nepravosti připouštíte, nic s tím neděláte, nemůže to odpadnout dobře, skončí to katastrofou. S následky svých činů se setkáte brzy. Co člověk rozsívá, to bude i žít. Co konáte, jak žijete, je dalekonosné. Za vašimi hříchy se nezavře voda. A když to vypadá, že se zavřela, tak jen na chvíli, ony se zase vynoří a připomenout, že Bůh nebude oklamán! Na to nás upomíná Jeremiáš i Ježíš.

Ježíš zmiňuje navíc ještě něco, co u Jeremiáše není. Pokoj. Jeruzalém nepoznává či nepoznal, co může dát do jeho nitra klid a mír. Tolik toho Jeruzalémští i jeho představitelé slyšeli o Mesiáši. Spojovali s ním jako celý národ mnohá očekávání. Avšak když Mesiáš přišel, když se objevil ten, který je dokladem Boží lásky a Božího milosrdenství, nepoznali, že je to on. Zůstali uvězněni ve svých vlastních náboženských představách a každodenním koloběhu života. Nerozpoznali v tom muži, putujícím z místa na místo jejich vlastní, Božího posla, který jim chce ukázat k trvalým a neměnným hodnotám. Mohli bychom říct, že se k Ježíšovi obrátili zády a chovali se tak, jakoby jej vůbec nebylo. Jakoby neměli nad čím přemýšlet. Jakoby neměli co ve svém životě napravovat.

A jak jedná Ježíš? Obrátí se a jde jinou cestou? Sedne si a čeká, zda se něco změní, nebo až se

někdo změní a pozve Ho dál? Ne. Vstupuje do chrámu, který tehdejší věřící pokládali za místo, kde přebývá Bůh sám. Právě tam Ježíš vstupuje, mezi tu proradnou chásku, která tam prodává ovce a kozy, mezi směnárníky a jiné obchodníky, kterým jde o osobní zisk. Duchovní život se z tohoto místa vytratil. Ale Ježíš tam jde. Nasazuje svůj vlastní život. Vstupuje tam s láskou, protože mu na tom místě, na těch lidech záleží. Touží po tom, aby prohlédli, aby poznali Boží lásku, aby zanechali mrzkých věcí a drželi se toho, co může přinést spásu. Je nám určitě sympatické, že Ježíšova námaha, která čelí i nepřátelství a nepřízni oponentů, přináší užitek. Lid ho miloval, náboženští představitelé nenáviděli.

A o to vlastně v našem životě jde. Ujasnit si, oč budeme usilovat, co je pro nás důležité, podstatné, oč nechceme ve svém životě přijít. Co nás nese a dává našemu životu smysl a naplnění. Vždycky si můžeme zvolit, za kým půjdeme, co budeme vyznávat. Oč se budeme zasazovat. Bez čeho nechceme žít. Čas našeho života plyne. Čas není širý proud, který si pořád stejně, velebně plyne. Čas, to je střídaní chvil, kdy se skoro nic neděje a skoro o nic nejde, s chvílemi přímo zahuštěnými závažností, kdy jde o mnoho, možná o všechno. Takovou chvíli nerozeznat je zlé: je to jako když ukolébáni jízdou po široké, pohodlné dálnici zmeškáte výjezd, kde jste měli odbočit, napojit se na jinou trasu. Najednou jste dezorientováni, požitek z jízdy je pryč a náprava pak trvá dlouho.

Ježíš se na své pouti tímto světem zastavil a zastavil se právě u Jeruzaléma. Plakal nad ním. Ano, Bůh v Kristu nejen s námi sdílí smutek, když nám někdo umře, má s námi soucit a lítost, on má lítost i nad našimi hříchy a omyly, poblouzněním, selháním. Pláče nad námi, když propadáme posedlosti mít se pořád lépe a když to slovo lépe poměřujeme růstem hrubého domácího produktu. Pláče nad námi, když propadáme duchu doby a štěstí je pro nás to, co nabízí reklama. Pláče nad námi, když nedokážeme svým dětem a vnukům předat poklad víry. Pláče nad námi, když neodkážeme dodržet slib, který jsme dali. Má mnoho důvodů k zármutku nad námi, neboť s námi cítí. Ten soudce světa Ježíš Kristus dříve než soudí, nad námi pláče.

A to je příklad i pro nás. Abychom se v tom svém životním koloběhu zastavovali, abychom se ptali, zda jsme neztratili ten správný směr, zda jsme z té Boží cesty nesešli na nějakou tu vlastní, byť vysněnou. A když se zastavíme, klidně plačme nad sebou samými a nad svými rodinami i nad svým národem a nad svou církví. Ne z dojetí, jací jsme pašáci - protože to by nás už nikdo nemohl potěšit, ale naopak v touze po změně v touze po útěše. Plačme nad tím, že jsou naše rodiny bez lásky, že jsou naše kostely prázdné, plačme nad tím, že tu nemáme děti, plačme nad tím, že evangelium neumíme druhým lidem předat... Je lepší plakat, než se třeba durdil a vztekat. Pláč má zaslíbení, vztek a nadávky ne! Nezlobme se a nesvalujme vinu jeden na druhého. Manželky na manžely a obráceně, společně pak v páru na rodiče ty či ony, nebo faráři na laiky, laici na faráře, všichni pak svorně na poměry a na bývalý režim, prezidenta, poslance či vedení obce.

Nemudrujme, nevztekejme se, ale plačme! Vždyť pláč má zaslíbení! Plačme a prosme ve jménu Ježíšově. Ve jménu toho, který učil plakat, sám plakal a přišel, aby plačící potěšil, aby dal naději těm, kteří žádnou naději neměli. Stávejme se opravdovými lidmi před Bohem, Kristus nám k tomu dává sílu i svého Ducha Přímluvce, Potěšitele. To se mimochodem řekne stejným slovem! Ten kdo se přimlouvá, bude sám potěšen.

Do kostela se chodíme radovat, ale radovat ne jen tak, nýbrž radovat z toho, že po pláči a prosbách za pomoc jsme byli potěšeni a byla nám dána naděje. Z víry v tuto naději a nehynoucí lásku se při našich shromážděních radujeme. Takže naše domy nejsou domy radovánek, ale mohou být domy hluboké radosti, která vzešla z pláče, z pláče po Božím království.

Mám tu jeden příběh od Bruna Ferrera, který nám může být inspirací, doma i v kostele. Jmenuje se Pozvání:Jeden otec se doslechl, že mnoho konfliktů s dětmi se vyřeší v pizzerii. Několik let si pak vycházel se svou starší dcerou na zvláštní druh schůzky - otec a dcera. A rozhodl se, že tejně se bude chovat i v případě té mladší. Poprvé ji vzal na večeři do pizzerie nedaleko domova.

Sotva jim přinesli pizzu, řekl si, že nastala to pravá chvíle, aby děvčátku sdělil, jak ho má rád a jaké pro ně má porozumění. "Jano," řekl, "chci, abys věděla, že tě mám rád a že pro mě a pro maminku jsi opravu mimořádná. Stále se za tebe modlíme a teď, když jsi vyrostla a každým dnem se z tebe stává šikovnější dívka, můžeme být ještě pyšnější."

Jakmile ta slova vyslovil, odmlčel se, vzal vidličku a chtěl začít jíst. Nestačil ji však donést k ústům. Dívenka natáhla ruku a položila ji na otcovu. Jeho oči se setkaly s jejími: "Počkej, tati...počkej."

Otec odložil vidličku a znovu dívence vysvětlil, proč ji on a maminka mají rádi a za co se jí váží. Pak znovu uchopil vidličku. Ale podruhé a i potřetí a počtvrté ho dívenka stejnými slovy zazářila: "Počkej, tati...počkej."

Za celý večer se otci podařilo sníst jen málo, ale dívenka pak přiběhla k mamince a řekla jí: "Jsem opravdu výjimečná dcera, mami. Řekl mi to tatínek."

A ponaučení z toho je toto: Milovat někoho je velice krásné. A důležité je říci mu to. Amen.“

Modlitba: Pane Bože, vyznáváme, že bychom toho chtěli tolik ve světě kolem sebe změnit. Mnohdy to však činíme ve své vlastní síle, jindy jsme plni strachu a obav z druhých lidí a nezřídka také z toho, zda to všechno zvládneme.

Prosíme, dej nám odvahu spoléhat na Tebe. Vždyť Ty jsi s námi vždy a všude, v tom dobrém i v tom zlém co prožíváme. Nauč nás Ti důvěřovat. Amen.