25.5.2017

nanebevstoupení

Písně: 417, 648, 426, 232. ČTENÍ: Mt 28, 16-20 Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali.

Ježíš přistoupil a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku."

TEXT: Skutky 1,1-11 První knihu, Theofile, jsem napsal o všem, co Ježíš činil a učil od samého počátku až do dne, kdy v Duchu svatém přikázal svým vyvoleným apoštolům, jak si mají počínat, a byl přijat k Bohu; jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím. Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: "Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní." Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: "Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?" Řekl jim: "Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země." Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet."

KÁZÁNÍ: Milé sestry, milí bratři, dnes slavíme nanebevstoupení Páně. Ale co je to vůbec za svátek a máme co slavit? I. Co tu stojíme a hledíme k nebi? Ježíš byl vzat do nebe. Ale proč to slavit? Když o někom řekneme, že se dostal do nebe, vlastně to ani příliš radostně nezní. Ježíš je v nebi, v místě, o kterém nevíme celkem nic... A my jsme zůstali zde na zemi a teď si musíme nějak poradit. To nezní dvakrát nadějně. Spíš než na velký svátek to vypadá na nějaký smutek... Stejně tak nad tím asi uvažovali i apoštolové, když byl Ježíš od nich vzat vzhůru. Upřeně hleděli k nebi, jakoby vyhlíželi Ježíše, zda se ještě ukáže, nebo se vrátí. Ale viděli jen oblak, který Ježíše zastřel. A pak už nic. Asi nevěděli, co to má znamenat. A už asi vůbec nevěděli, co si teď mají bez něj počít. Vždyť On byl jejich hybnou silou. On jim dával impulzy ke konání, k cestování, službě...

Z toho jejich rozjímání, nebo chcete-li vyhlížení Ježíše, je vytrhl až andělský hlas: Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? To je poněkud zvláštní otázka. Zvlášť, když je adresována Ježíšovým učedníkům, církvi. Proč tu stojíte a hledíte k nebi? - co je na tom vlastně divného? Vždyť co jiného by církev měla dělat než stát - v lepším případě nanejvýš přešlapovat na místě - a upřeně hledět k nebi? To je přece častý obraz církve nebo přinejmenším její karikatura. Církev je zobrazována jako instituce, která jen přešlapuje na místě, nepřináší nic nového a místo toho, aby řešila, co trápí tento svět, se jen dívá kamsi k nebesům...

A možná i my sami se takto vidíme. I nám možná připadá, že to nejlepší, co můžeme jako církev a sbor udělat, je střežit co nejvíce ze starých dobrých pořádků a přitom očekávat pomoc shůry...Apoštolové, kteří stojí a hledí vzhůru, však nenacházejí příliš pochopení u samotných občanů nebes. Naopak, jsou to sami andělé, kdo rázně civícím učedníkům velí: Rozchod! Ale kam a k čemu se mají rozejít?

II. Povolání k velkým úkolům. Když Ježíšovi učedníci uslyšeli od svých žen radostnou zvěst,

že Pán byl vzkříšen, vypravili se za ním do Galileje. Tam je měl, jak slíbil, po svém vzkříšení očekávat. A skutečně jej tam spatřili. Ale čteme tam: přestože se mu klaněli, někteří z nich pochybovali. To znamená, že ta první - povelikonoční - církev, ke které často hledíme jako k nějakému ideálu a vzoru, ve skutečnosti vůbec nebyla dokonalá. Ani nebyla lepší nebo jiná než je církev dnešní a třeba zrovna ta naše.

I v té první povelikonoční církvi už chyběli ti, kteří od ní odpadli - konkrétně Jidáš. Vždyť apoštolů už nebylo dvanáct ale jedenáct. Ale ani těch jedenáct nepředstavovalo žádné pevné a zdravé jádro. I mezi nimi byli ti, kteří Ježíše několikrát zapřeli. Oni to byli, kdo se strachy rozutekli, když se cítili ohroženi na vlastním životě. Byli to ti, kdo nedokázali pro dílo Páně jedinou noc zůstat vzhůru.

A mohli bych říct, že tam byli i ti, kteří sice chodili do shromáždění, ale příliš tomu všemu nevěřili a měli silné pochybnosti, jak to s tím Ježíšem a jeho vzkříšením vlastně je...Tedy nic moc. Žádní hrdinové víry. Žádné duchovní autority hodné následování. Žádné příklady, ze kterých bychom si mohli vzít příklad. Zkrátka, docela obyčejní hříšníci podobní jednomu každému z nás. A přece právě je - a tedy i právě nás - si Ježíš povolal k velkému úkolu. Neučinil při tom žádný dodatečný výběr - že by si z toho zbytku vybral ještě ty nejlepší, nejzbožnější, nebo nejvěrnější - ale povolává prostě ty, které má zrovna k dispozici. Ostatně Ježíš ani jinou církev k dispozici nemá... Nemá nikoho jiného než zrovna nás, co jsme tu shromážděni

uprostřed svých současných starostí i nadějí. A to znamená, že zrovna nás povolává do služby! Právě takové, jací jsme.

A teď se podívejme, k jakému že to úkolu nás to Bůh povolává. Ježíš svým učedníkům na hoře oznamuje: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal. To je tedy ten velký úkol. Vlastně hned několik úkolů najednou: máme jít a učit ostatní, křtít nově získané a učit je zachovávat přikázání... Co to ale konkrétně znamená? Zaprvé - máme jít. To je důležitá výzva, zejména pro ty, kdo

by snad svou existenci v církvi chtěli chápat jako postávání na místě a mžourání k nebi, nebo dokonce jako konzervaci, tedy držení starých pořádků. Jinými slovy církev tu není jen k modlení, k bohoslužbám, byť je to obojí velmi důležité.

Pán Ježíš však chce mít svůj lid naopak v pohybu. Na cestě, jako když se zjevil těm dvěma učedníkům jdoucím do Emauz, na cestě k těm, kteří Jej potřebují. Máme chodit po Jeho cestách a všem přinášet to, co jsme se sami naučili a co jsme přijali - nové věci, o kterých jsme slyšeli. Zejména novou naději, tam, kde už každá naděje mizí. Nové síly a odhodlání tam, kde se dostavuje únava a rezignace. A konečně také nový pohled na svět, kde jsou lidé uvězněni mezi svými předsudky a stesky. Tedy máme vyjít ze svých starých návyků, povolání a vyšlapaných cestiček a přinášet lidem nové. Povzbuzovat, tedy dodávat naději, ukazovat k tomu, co je trvalé, co jednou Pán Bůh ohodnotí, ocení. Tedy církev má být na cestě s evangeliem dobrou zprávou. Žít z ní, upozorňovat na ni a svým životem dosvědčovat. To je první úkol. Druhý zní - křtít ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Zdálo by se, že toto povoláni je vyhrazeno jen farářům, anebo farářům a také rodičům a kmotrům, kteří přinášejí své děti ke křtu. Myslím, že se tomuto Ježíšovu vyzvání dá rozumět mnohem šířeji. Křtíme ve shromáždění, ve společenství církve. A tak tomu druhému poslání můžeme dnes rozumět i jako pozvání k životu církve ve světě i tady. Pozvání k bohoslužbám, které se přece také konají ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Pozvání ke svátostnému životu církve, ke křtu i Večeři Páně, a konečně i pozvání ke každodennímu svatému a řádnému životu (viz Ř 12,1).Pozvání, které máme vyřizovat a předávat dál. Třeba i těm, kteří sice byli mezi námi pokřtěni, ale jaksi na to už dávno zapomněli...

A konečně - máme druhé učit zachovávat přikázání. Tím se asi nemyslí, že bychom měli druhé zkoušet z toho, jestli ona přikázání dobře znají. Učit přikázání nejde jinak, než svědectvím vlastního života, než svědčit příkladem, než přikázání zachovávat. A především ta dvě největší: lásku k Bohu a lásku k bližním.

III. Moc na pomoc naší bezmoci. To jsou tedy úkoly, ke kterým jsme Pánem Ježíšem v tomto

světě povoláni. My dnes, tak jako apoštolové kdysi. Máme přinášet nové věci, účastnit se života církve a žít podle Božích přikázání...Vlastně to není nic nového, ani neočekávaného, ale stejně vás přitom možná napadne to, co mě: to přece nemůžeme zvládnout! Na to naše síly nestačí! A máme pravdu - skutečně na to naše síly nestačí; o selháních apoštolů už ostatně byla řeč a o našem? To víme každý sám o sobě moc dobře...Naštěstí, či spíš Díky Bohu, přichází na pomoc naší slabosti sám Ježíš. Ne však tak, že by se vracel z nebe, nebo snad jezdil pořád nahoru a dolů nějakým výtahem. Ale jak sám říká svým učedníkům: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.

To znamená, že Pán je navzdory, anebo právě pro své nanebevzetí s námi i zde na zemi; je tu na pomoc naší bezmoci i naší slabosti. A to s veškerou svou svrchovanou mocí. Je to ovšem jiná moc, než by mnozí čekali. Zcela jiná, než která mu byla nabízena ďáblem na počátku jeho cesty při pokušení na poušti. Je to moc, která nespočívá v síle pozemských království, v přízni mocných, v dobrých kontaktech a známostech, ale jde o moc získanou na cestě, která vedla skrze potupu kříže i slávu vzkříšení. Je to moc k následování a službě. Nejsilnější moc na světě, kterou ani nelze využít či zneužít k vlastnímu prospěchu, ale jen ve prospěch druhých.

A tu samou moc dává Kristus k dispozici i své církvi. Moc služebníků, moc k boji proti mocnostem zla, moc k boji proti vlastním nemocem, i moc na pomoc všem bezmocným. Taková moc nám byla v Kristu dána, abychom zdárně splnili právě ty svěřené úkoly. Proto už nemusíme bezradně postávat na místě a neustále vyhlížet k nebi, nebo být smutni z toho, že Pán Ježíš byl od nás vzat. Můžeme se spolehnout, že podobně, jako byl Bůh Otec se svým Synem, bude i s námi. Můžeme se spolehnout, že stejně jako při svých učedníci, kteří také leckdy dříve klopýtali a byli bezradní, že i při nás bude Bůh svou mocí a bude skrze nás jednat, když se odvážíme mu důvěřovat. A tak tedy, jak píše apoštol Pavel do Efezu 6,10: A proto, bratří a sestry, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ: Pane Ježíši, prosíme, přicházej na pomoc našim slabostem. Dávej nám sílu k tomu, abychom dovedli pomáhat druhým; abychom jim také dokázali předávat svědectví evangelia slovy, ale především svým životem. Dávej nám čisté ruce, abychom se s druhými uměli radovat v jednom shromáždění a mohli být jedno v Tobě. Amen.