27.8.2017

Písně: 219/ M 607; Svítá 190; 500/ M 623; Svítá 346; 510/ M 618. ČTENÍ: 1. Samuelova 3,1-10

TEXT: Skutky 9,1-9: Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma.

Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: "Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? " Saul řekl: "Kdo jsi, Pane?" On odpověděl: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat."

Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil.

KÁZÁNÍ: Bratři a sestry, to by byl, článek do novin. To by bylo přímo na titulní stranu: Ufo nad Damaškem; Saul zasažen paprskem z jiné galaxie nebo muž zasažen bleskem z čistého nebe nebo muž oslepen na své pracovní cestě nebo zázrak či podvod nebo lovec hlav chycen do vlastní sítě.... Jistě byste dokázali i vy vymyslet nějaký líbivý titulek do novin k našemu příběhu.

Teď ale přímo k Pavlovi. Co se to vlastně stalo? Pavel - druhým jménem též Saul - je věrný žid, který chodí pravidelně do synagogy, naslouchá Písmu a vzdělaným rabínům, žid, který věří plně v Hospodina svého Boha a dělá jen to, co si myslí, že je v Božích očích to nejlepší. Z velké horlivosti starozákonního vyznavače si vyžádal od jeruzalémského velekněze doporučující listiny a stal se certifikovaným vyšetřovatelem - likviduje skupinu poblázněných lidí, kteří tvrdí, že znají Mesiáše. Zase nějaká sekta, která chce hanět dobré Boží jméno. S tím se musí skoncovat. A Saul neváhá ani minutku. Sám se na tuto činnost dobrovolně přihlásí. Chce přece věrně sloužit Hospodinu!

Bratři a sestry, cítíte v tomto příběhu to velké napětí? Pavel si myslí, že zná pravdu. Že zná Boží kroky. Že ví, co je správné a co je špatné. A tak se za tímto hlasem vydává... a vlastně vůbec netuší, že jde přímo hlavou proti zdi. Za svou pravdou, ne za tou Boží. A teď se my zde přítomní kratičce zamysleme: Jak často nás toto postihne? Máme vlastní pravdu, o které jsme pevně přesvědčeni. Víme, co je správné a co špatné. Chceme bojovat za dobré věci a často to i děláme. A je to, myslím si, zcela v pořádku. Avšak stojí za to se alespoň občas na své cestě zastavit a zeptat se: Nejdu také já hlavou proti zdi? Nejsem také já ten zlý pronásledovatel dobrých křesťanů? Nemám jen příliš zkreslené představy o tom, co je zrovna dobré?

Textem v prvním čtení byl příběh o prvním setkání proroka Samuela s Bohem; čtyřikrát slyšel Boží hlas, který ho volal, a třikrát nerozuměl. A dvakrát nerozuměl ani starý zkušený kněz Élí, který Samuela vychovával a vzdělával pro službu Hospodinu v chrámu. Je to příběh o tom, jak vzniká víra, jak počátku své víry rozumí ten, kdo uvěřil: je to dar Boží, na který odpovídá člověk svým: tu jsem. Ten příběh není jen příběh Samuelův. Je to příběh náš; odvažuji se říci, že většiny z nás. Je to příběh, který nemáme číst proto, abychom se "do toho věření pustili", ale abychom se v něm poznali. Abychom hledali, kde a jak, v jaké podobě jsme zaslechli Boží hlas. Abychom si vzpomněli - a radovali se.

Příběh o obrácení Saula - Pavla je skoro o tisíciletí mladší, ale je v tom velmi podobný. Samuel i Pavel byli výjimečnými postavami, byli to "bibličtí hrdinové dávnověku", ale vyprávění o nich není jen jejich příběhem, jen historií. U Damašku se stala veliká změna. Sám Pavel na ni opakovaně vzpomíná. Vzpomíná, jak velice byl horlivý, jak se snažil dodržovat všechna přikázání z Mojžíšova zákona, jak celý svůj život nasadil pro čistotu židovské víry a větší slávu Tóry. Ano, musíme Pavlovi přiznat, že již před svým obrácením byl velice zbožný a vzdělaný. Věřil v jediného Boha Hospodina, určitě znal dobře starozákonní Bibli. Nejspíš se také modlil - určitě mnohem více než my. Saul nebyl žádný tupý úředník, který si na křesťanech vybíjí nenávist a ukájí své mocenské choutky. Jemu skutečně šlo o Pána Boha a jeho dobré jméno ve světě. Jenom měl příliš jasné představy. Byl sešněrován tradicí, byl upjatý ve výrazech víry. Ale zároveň byl otevřený.

Možná cestou do Damašku přemítal: Proč jsou křesťané tak houževnatí? Proč se nenechají odradit těmi všemi nepříjemnostmi, které jim židé působí, tím neustálým pronásledováním? Proč se radují? Proč se stále vracejí k prorokům a k Mojžíšovi? Že by ve svatých knihách nalezli něco, co mi, uniklo? Že by jim ten Ježíš prozradil cosi, co jim dává radost a naději? Pavlova proměna má v sobě zvláštní napětí. Zahrnuje v sobě protiklady: osvícení i oslepnutí, světlo i temnotu, naději nového života i dotek smrti. Je to jako rub a líc jedné a téže věci. Obojí patří k sobě. Snad je to zpráva pro nás: Když člověku opravdu svitne, nejdřív se mu zatmí a neví kudy dál. Jestli chceme přijmout Boží osvícení jako zdroj nového života a naděje, je asi potřeba přijmout je i s tím, že nejdřív se jeví jako hrob všech nadějí, že nejdřív nás uvede do zmatku a sami budeme v koncích. Saul celé dlouhé tři dny nic neviděl, nic nejedl a nepil. Možná nám z toho zazní symbolika třetího dne, jako u vzkříšení Ježíše Krista. Vzkříšení není věc záhrobí, vzkříšení po třech dnech souvisí právě s takovýmto přerodem. Naděje z Boha je vždycky překvapení, které se děje navzdory jakýmkoliv našim odhadům. Z pronásledovatele křesťanství se stal jeho zastánce. Díky Pavlovu úsilí se evangelium rozšířilo z Asie do Evropy. Díky jeho vytrvalým cestám a zaníceným kázáním se napřed vytvořily hloučky nadšenců, kteří četli židovskou Bibli a hovořili o Ježíšovi, který všem lidem zprostředkoval přístup k samotnému Bohu. Hloučky se později rozrostly do sborů a ze sborů vzniká křesťanská církev. V jejich základech spočívá i ono zvláštní Pavlovo setkání s Kristem u Damašku. Obrácení apoštola Pavla.

Vlastní smysl celého vyprávění je v tom, že Bůh zazářil v Pavlově srdci. To hlavní, co se odehrálo, není světlo, jímž byl oslněn jako na jevišti, ani jeho pád na zem, ani jeho oslepnutí. Nejdůležitější bylo, že Pavel náhle, snad v jediné chvíli, došel poznání, že Kristův kříž nebyla prohra toho potulného kazatele, který sváděl lid. Nýbrž že to bylo vítězství Boha, právě toho, jehož Pavel celý život vyznával. Neboli: Pavel najednou poznal, co je Boží moc a Boží láska. Poznal to tak silně, že mu toto poznání úplně změnilo život.

Nějak podobně změnil "Boží hlas" život mnoha nás tady v Mořkově/ v Hodslavicích, ale i lidí v jiných sborech, v jiných církvích, nám křesťanům. Nejspíš jsme neslyšeli Boží hlas, jak to popisuje příběh Samuelův a Pavlův, nepovídali jsme si s Hospodinem, jako Abraham nebo Mojžíš, "jako když člověk hovoří se svým přítelem" (Ex 33, 11). A pozor, nebyla to naše aktivita, že k nám Bůh nějak promluvil, do srdce, do mysli, do života. Nějak jsme vnímali Boží hlas, Boží působení. Třebaže to nedokážeme přesně definovat, Bůh se nám dal poznat, a zmocnil si nás. K jednomu mluvil tak, k druhému jinak, a podruhé to bylo zase jiným způsobem. Bůh má mnoho způsobů, jak k nám mluvit, jak nám dávat podněty k životu, k víře. Bůh nejedná stále stejně. Je Bohem rozmanitosti.

Víra to není chození do kostela, modlitba, četba Bible, nějaké rituály, dodržování Desatera a dvojího přikázání lásky. To jsou velmi cenné, dobré a prospěšné kroky na cestě. To vše buď předchází, nebo následuje naši víru, jako její souvislosti a důsledky. Vlastní víra spočívá a našem přitakání k celému tomu pohybu, k tomu, co Bůh působí. Je to naše radost, že smíme být křesťané, naše vděčnost za sbor, za Písmo, za písničky, za ticho při modlitbě a za všechny dary, které jsme dostali od našeho Pána. Víra to je naše přitakání Božímu hlasu, který jsme slyšeli, i když jsme ho neslyšeli. Přitakání k tomu, co Bůh působí a uskutečňuje, k čemu dává podněty. Bůh zazářil v našem srdci a my jsme k tomu řekli své "mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší." Prostě jsme k tomu Božímu působení, či chcete-li k Božímu zájmu o nás, dali svůj souhlas. Ano, Bože, máš-li o můj život zájem, chci jít cestou života s Tebou.

Nemysleme si ale, že se ze Saula stal nový člověk. Co se změnilo, byl jeho náhled na svět. Jako když si na nečitelný text vezmete lupu a díváte se skrze ni. To je víra. Dívat se na svět, své okolí a lidi kolem nás skrze Krista. A to pak znamená vidět tak, jak viděl Kristus. Pavel zůstal stále horlivým a zbožným Saulem z Tarzu. Nicméně od té chvíli setkání s Kristem už ví, že si za svou horlivost nic nekoupí. Nepotřebuje si odškrtávat splněné požadavky zákona, aby si ho Bůh oblíbil. Teď už díky Kristu ví, že Bůh otvírá své království lidem nezasloužilým a zve do něj všechny, i ty, kterým se život nepovedl.

Pavel je v našem dnešním příběhu názornou ukázkou, že se lidský život může změnit. Může nabrat úplně jiný směr. Od výbojnosti k pokoře. Od násilí k šíření pokoje. Od tvrdosti k velkorysosti. Jiný směr, jiné životní hodnoty - zkrátka přehodnocení, obrácení. Je tak velkou nadějí všem, kteří mají pocit, že být křesťanem v dnešním světě je k ničemu - že nikoho nového k víře nepřivedeme, lepší cestu ani pohled mu neukážeme, protože společnost se řítí do záhuby a nic jiného vidět ani slyšet nechce... a ejhle.

Dnes slyšíme, že možná někdy chce! Že to má cenu, že Boží působení je stále tou největší hybnou silou. Že tu naděje stále je! A jaká! Pavlovo obrácení je pro nás povzbuzením. Lidský život se může změnit. Pavel byl horlivý odpůrce křesťanství, přesto se stal křesťanem. V této proměně je příslib i pro další lidi, kteří Krista nepřijali. Proměna je možná. Lidé jsou oslovitelní. Kdo se jen trochu zajímá o život, kdo jen trochu chce svou životní pouť konat spravedlivě, ten je otevřený pro Boha. Jsem přesvědčen, že Boží Duch zná onu skulinku, ví o pootevřených srdcích a žádá o vstup.

Mějme tuto naději, že i lidi v našem světě může potkat takovýto obrat o 180°, že třeba i právě naše blízké potká na jejich cestách vzkříšený Kristus a oni poznají život, který nabízí. Změna v člověku je možná. I zapřisáhlý nepřítel a odmítač křesťanství uznal Ježíše a zaradoval se z evangelia. Proč by tedy totéž nemohlo potkat ty, na nichž nám záleží? Amen.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ: Vyznáváme, Pane Bože, že když se díváme kolem sebe a posloucháme zprávy nejrůznějších televizních a rozhlasových stanic, propadáme pesimismu. Zdá se nám, že všechno jde od deseti k pěti, že přibývá zla, sobectví a násilí. Avšak zapomínáme na to dobré, co se ve světě kolem nás děje, na všechny, kdo nasazují své životy, schopnosti i finance pro to, aby bylo druhým pomoženo, aby mohli žít plnohodnotným a šťastným životem. Rovněž zapomínáme na to, že Ty jsi mocný Bůh, pro kterého není nic nemožného. Prosíme, obnov naši důvěru v Tebe. Amen.