28.5.2017

Písně: 483; Svítá 273; 422; Svítá 177; 67.

ČTENÍ: 1. Sam 16, 1-13 výtah: Hospodin řekl Samuelovi: "Naplň svůj roh olejem a jdi, posílám tě k Jišajovi Betlémskému. Vyhlédl jsem si krále mezi jeho syny." Samuel se zdráhal, ale vykonal, co řekl Hospodin. Když přišel do Betléma, posvětil Jišaje a jeho syny a pozval je k obětnímu hodu. Když se dostavili a on spatřil Elíaba, řekl si: "Jistě tu stojí před Hospodinem jeho pomazaný." Hospodin však Samuelovi řekl: "Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, jak se dívá člověk. Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem." Jišaj pak zavolal Abínádaba a předvedl ho před Samuela. On však řekl: "Hospodin nevyvolil ani toho." Jišaj tedy předvedl Šamu. Řekl: "Hospodin nevyvolil ani toho." Tak předvedl Jišaj před Samuela svých sedm synů, ale Samuel řekl: "Žádného z nich Hospodin nevyvolil." A Samuel se Jišaje otázal: "To jsou všichni mládenci?" Jišaj odvětil: "Ještě zbývá nejmladší, ten však pase stádo." Samuel Jišajovi poručil: "Pošli pro něj! Nebudeme stolovat, dokud sem nepřijde." Poslal tedy pro něj a dal ho přivést. Byl ryšavý, s krásnýma očima a pěkného vzhledu. Tu řekl Hospodin: "Nuže, pomaž ho! To je on." Samuel tedy vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále. Samuel pak hned nato odešel do Rámy.

TEXT: Skutky 1, 15-26 V těch dnech vstal Petr ve shromáždění bratří - bylo tam pohromadě asi sto dvacet lidí - a řekl: "Bratří, muselo se splnit slovo Písma, kde Duch svatý už ústy Davidovými mluvil o Jidášovi, o tom, který na Ježíše přivedl stráže, ačkoliv patřil do počtu nás Dvanácti a byl vyvolen ke stejné službě. Z odměny za svůj zlý čin si koupil pole, ale pak se střemhlav zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly. Všichni obyvatelé Jeruzaléma se o tom dověděli a začali tomu poli říkat ve svém jazyce Hakeldama, to znamená Krvavé pole. Neboť je psáno v Knize žalmů: 'Jeho obydlí ať zpustne, ať není nikoho, kdo by v něm bydlel;' a jinde je psáno: 'Jeho pověření ať převezme jiný.' Proto jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání." Vybrali tedy dva, Josefa, jménem Barsabas, zvaného Justus, a Matěje; pak se modlili: "Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, aby převzal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš opustil a odešel tam, kam patří." Potom jim dali losy a los padl na Matěje; tak byl připojen k jedenácti apoštolům.

KÁZÁNÍ: Bratři a sestry, tím právě slyšeným příběhem jsme se ocitli jakoby v našem církevním kalendáři. Mezi Nanebevstoupením, které jsme si připomínali ve čtvrtek, kdy Ježíš byl vzat vzhůru do svého království. A mezi sesláním Ducha svatého, což si budeme připomínat příští neděli. Mohlo by se zdát, že jde o hluché období. Že učedníci budou dál shromážděni za zavřenými dveřmi v nějaké komůrce, že se budou bát, jak to s nimi vlastně bude dál. Tady čteme, že jde o pěkně velké shromáždění. Jo, kéž by i nás tady bylo tolik. Sto dvacet, panečku, to už je síla, to je výpověď o tom, jak se víra v Ježíše Krista šíří, jak je zvěst evangelia živá, jak se dotýká lidských životů. Ale takové velké množství lidí s sebou nese i nebezpečí. Jak se ti všichni mužové i ženy domluví? Jak naleznou odpověď na palčivý problém? Vždyť každý z nich má jistě svůj názor, svůj pohled na věc. Vidíme, že iniciativy se chápe Petr. Už tenkrát se těšil určité autoritě. Už tenkrát byl tím, že vedl své souvěrce k tomu, aby celý svůj život orientovali na Ježíši Kristu. Aby s ním počítali v každé záležitosti svého života. Petr rozpoznává, že nadešel čas, aby byl kruh učedníků doplněn. Není jich dvanáct, nýbrž jen jedenáct. O jednoho méně nebo více, mohli bychom se ptát: co se změní? Není to jedno? Ovšem v Písmu jde také o určitou symboliku. Číslo 12 ukazuje na 12 izraelských kmenů, 12 kmenů Božího lidu. Jakoby svou volbou stejného počtu chtěl Ježíš říci: Teď tady bude nový Izrael, teď tu bude nový Boží lid.

A do něj mohou patřit i lidé úplně obyčejní (jako byli rybáři Petr a Ondřej, Jakub a Jan), i lidé, kteří byli druhým nějak divní a podezřelí (třeba jako celník Matouš), sem mohou patřit i lidé, kteří možná pocházejí z rodin málo zbožných (ti, kdo neměli židovská, ale řecká tedy pohanská jména, např. Filip), a dokonce i ti, kdo nejspíš byli rebelové a vzbouřenci (Šimon Zélota). Jidáš mezi těmi Dvanácti už není. V Lukášovi zápisu se dozvídáme, že Jidáš svůj podlý skutek vnitřně neunesl. Svědomí ho trápilo tolik, že se rozhodl svůj skutek odvolat a vrátit třicet stříbrných, které za tu plánovanou zradu dostal. Když jej však židovští představitelé národa odbyli, ba dokonce se mu vysmáli, neviděl jiné východisko, než se svůj život ukončil sebevraždou. Nedokázal se svým životem nic jiného udělat. Naprosto propadl beznaději, sám nad sebou vynesl rozsudek. Jenže Jidáš nebyl vybrán proto, aby se s ostatními apoštoly občas scházel. On tím, že byl vybrán - stejně jako všichni ostatní - dostal od Ježíše nějaký úkol. Jaký to byl úkol? Apoštolové byli posláni, aby dosvědčovali: Ježíš je Kristus; Ježíš je Syn Boží. A později také: Ježíš byl vzkříšen. To byl zvláštní, nezastupitelný úkol.

A teď má tedy ten úkol místo Jidáše někdo převzít. Všichni, kdo se tam tehdy shromážděni, chtěli, aby apoštolů bylo i nadále Dvanáct: aby bylo jasné, že jsou pořád tím novým Izraelem. Co si z toho vzít pro dnešek? Dvanácti členné staršovstvo nebo synodní radu? Stavět kostely a jejich klenby na dvanácti sloupech? Zapalovat na vánočním stromečku dvanáct svíček? To jsou jistě pěkné symboly, ale jde o víc. Dvanáctka nám chce říct, že v církvi musí být připravené místo pro všechny. Nesmíme se rozpadnout na věkové nebo zájmové skupiny. Nesmíme zapomínat na malé děti, ale ani na nemocné nebo mentálně postižené. Úkolem církve není se izolovat a být sama pro sebe, ale naopak myslet na ty, kteří tu chybí nebo k nám nenašli cestu. Mnohé naše kostely dnes zejí prázdnotou a nás to právem trápí. Ale ty prázdné lavice nám současně připomínají, že tu nejsme sami pro sebe. Když se modlíme, přimlouváme se i za všechny, kteří v nich zatím nesedí. Tak jako každý apoštol zastupoval před Bohem dvanáctinu světa, zastupuje dnes každý věřící před Bohem zástup nevěřících. Má je na starosti, nese za ně odpovědnost a je k nim vysílán s poselstvím naděje. Už snad rozumíme, proč je důležité mít zase celou Dvanáctku učedníků. No jo, ale jako toho nového apoštola vybrat? Vzpomínáte, jak jsme to četli? Společně si stanovili jasná kritéria, která jim měla při volbě scházejícího učedníka pomoci. A na jejich základně vybrali dva muže, kteří ony požadavky splňovali. Byli při Ježíšově křtu, byli při tom, když kázal a když uzdravoval nemocné; byli při tom, když byl vzat vzhůru. Od začátku bávali mezi jeho žáky a mohli tak dosvědčit, že se to všechno stalo. Ti dva, které vybrali, byli Josef Basabáš zvaný Justus a Matěj. V tom shromáždění církve ale dobře věděli, že sami neumějí bezpečně poznat, kdo z těch dvou by byl lepší apoštol. Už měli zkušenost, že někoho správně vybrat není vůbec jednoduché.

Jen si vzpomeňme, jak jsme to četli o Samuelovi. Hospodinem byl poslán, aby po nevěrném Saulovi vybral v konkrétní rodině budoucího krále. A Samuel? Pěkně se v tom plácal. Dorazil sice do té správné rodiny, ale pak se mýlil. Příliš dal na to, jak nejstarší syn vypadá a jak je urostlý. Dal se vést tím, co měl před očima. Už už by ho ustavnou za krále. Hospodinova vůle však byla jiná. Chvíli to ještě trvalo, než se objevil ten správný, nejmladší syn. Asi nikoho by nenapadlo, že právě tento by se měl stát příštím králem. Ale Hospodin s ním měl svůj plán. Hospodin viděl kus dál, než Samuel. Viděl do lidské mysli, do lidského srdce. Věděl, co je ten chlapec zač. Věděl, že je tím nejvhodnějším, aby se ujal toho těžkého úkolu vládnout Izraeli.

A tak i teď v onom shromáždění křesťanů věděli, že nemusí správně poznat, kdo z těch dvou je pro službu apoštola vhodnější. Co tedy udělali? Modlili se a prosili o pomoc Pána Boha. Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, aby převzal místo v této apoštolské službě. A po té modlitbě dali těm dvěma vybraným vytáhnout los. Správný los vytáhl Matěj.

My dnes v církvi nemůžeme spoléhat na dvanáct apoštolů, nebo na někoho pomazaného. Jsme tu my. Nás sem Pán Bůh přivedl. Tvoříme Jeho lid. Jsme skupinkou, která je zodpovědná za evangelium, za tento svět. Máme v církvi celou řadu úkolů. Navštěvovat nemocné. Pomáhat těm, kdo jsou v nějaké nouzi. Vyučovat děti a dospělé... Často můžeme mít ve sboru dojem, že je tu mnohem víc uvolněných míst než jen jedno. Máme tu spoustu volného místa a je potřeba hledat, kdo by se ujal nějakého dalšího úkolu. A nemusí nás být zrovna dvanáct. Někdy stačí dva neb tři, jindy je pro nějaký úkol potřeba lidí třicet. Ten počet dvanácti lidí už nepotřebujeme mít před očima: už víme, že je tu místa dost i pro lidi obyčejné, pro lidi navenek podivné Ten kruh je potřeba doplňovat. A také tu ve sboru mají své místo i děti. Ještě ani neví, co by tu mohly mít za úkol. Ale už teď mohou vědět, že tady mají své místo a že sem patří. Musíme jím být dobrým příkladem vírou, postoji, praktickým životem. Aby zůstaly. Aby je to netáhlo jinam.

Tedy modlitba je v našem životě důležitá a má doplňovat, nač přijdeme rozumem a ve vzájemném rozhovoru. Dobře si všimněme: ani jedno, ani rozum ani modlitba nesmí přijít zkrátka. Apoštolové se nemodlí, aby jim Bůh označil losem jednoho ze sto dvaceti lidí. Nedělají ze sebe hloupé děti, které ničemu nerozumí. Pečlivě vybrali dva nejlepší a ptají se, na kterého z těch dvou jim Bůh ukáže. A ukázal na Matěje. Ostatně víte, co znamená jméno Matěj? Z hebrejštiny znamená: ´Dar Hospodinův´. Někdy slyšíme říkat: Ty jsi ale Matěj. Chce se tím říct: Tys to ale pokazil, tys tomu dal. Ale zas jindy o někom řekneme: To je pěkný dáreček. A tak mě napadá, že každý z nás tady je vlastně takový Matěj, každý z nás je pěkný dáreček. Každý z nás je ale pro ostatní ve sboru zároveň oním darem od Hospodina. Každému z nás se dostalo toho, že jsme mohli být při tom, když Pán Bůh působil. Každého z nás si Pán Bůh vybral. Jinak bychom tu nebyli! Máme tu svoje místo. Máme tu nějaký úkol. Ten úkol jsme si nedali, nevymysleli sami. Tím úkolem nás někdo nepověřit. Ten nám svěřil přímo Pán Bůh. Na to pamatujme!

Když si připustíme, jak vážný problém Petr vyřešil, tak je pro nás ten dnešní příběh, bratři a sestry, povzbuzením a inspirací. I v našem životě občas nastávají situace, se kterými jsme nepočítali. Ale apoštol Petr je příkladem, že v Bibli můžeme nalézt odpověď a řešení i tehdy, když si sami nevíme rady. I my máme před sebou kolikrát dvě cesty, přičemž se třeba obě zdají dobré, pouze jiné. To jsou naše lidská dilemata. Tady vidíme, že pro Pána Boha neexistuje něco jako čára přes rozpočet. Jidáš nebyl Boží omyl. I s takovými zvraty jako je lidská zrada, se na nebi počítá. Proto se ani my nenechme vyvézt z míry, když nastane situace, kterou jsme ani v nejmenším nepředpokládali. Dobré Boží plány a možnosti tím nejsou ohroženy a zmařeny. Jestliže bylo možné s pomocí Písma vyřešit takový kolaps jako Jidášova poskvrna apoštolství, pak by nás nemělo zaskočit nic z toho, s čím si třeba hned teď neumíme poradit.

Sumou bychom tedy mohli říct, že nám Petr ukazuje postup, kterého se ve svých životech máme držet, když jsme v úzkých, když nás něco zaskočí, když si s něčím nevíme rady. Nejprve jasně specifikovat problém, následně si stanovit kritéria, která nám pomohou se rozhodovat a situaci řešit. Poté je na řadě modlitba s nasloucháním, co nám chce Pán poradit. A teprve poté přichází na řadu naše rozhodnutí. A tak, bratři a sestry, toho se držme, nic z těchto doporučení nevynechejme a nepřeskakujme. A Bůh bude s námi! Amen.

Pane Ježíši, děkujeme, že jsme mohli slyšet dnešní zvěst evangelia a že jsme jí rozuměli. Pomoz nám, abychom podle Tvého slova také žili. Prosíme tě, dej, ať nacházíme, kde je mezi lidmi naše místo. Prosíme, dej, ať se navzájem přijímáme jako dar od tebe. Amen.