29.10.2017

Písně: 419, Svítá 79; 189B; Svítá 276; 579. ČTENÍ: Římanům 3, 9b- 26 Slovo na cestu

Židé nejsou před Bohem lepší než ostatní. O všech lidech je v Žalmech napsáno:

"Nikdo na světě není spravedlivý, ani jediný. Všichni úplně zabloudili, jejich život ztratil smysl. Opuštěná je cesta dobra, nikdo po ní nekráčí. Jejich hrdlo - otevřený hrob; jazyk - nástroj lsti a podvodu; rty - schránky jedu, uštknout tě jako had. K prolití krve je nemusíš pobízet, zkáza a bída jsou jejich průvodci, cestu k pokoji však neznají, ani úctu před Bohem." Víme však, že ustanovení zákona jsou závazná pro všechny, kterým byla určena. Každý tu musí uznat, že před Bohem je vinen, neboť sebeupřímnější snahou dodržovat zákon si nikdo před Bohem nedobude postavení bezúhonného; zákon naši vinu pouze blíže určuje a usvědčuje nás z ní. Dnes však už známe jinou cestu k věčnému životu než spoléhání se na vlastní dodržování Boží zákonů. Už Mojžíš a proroci o ní mluvili, ale teprve Kristem ji Bůh otevřel. On sám, jak odpovídá jeho povaze, rozhodl se dát novou příležitost lidem, kteří svými vinami ztratili podíl na Boží slávě: odevzdat život do všech důsledků Kristu. Jaká to milost, že nic jiného není člověku zapotřebí. Kristus - toť svrchovaný důkaz Boží shovívavosti k nám. Jeho krev prolitá na popravišti je pečetí smíření Boha se světem. Až dosud Bůh trest za naše viny pouze s nekonečnou trpělivostí odkládal; nyní jej však vložil na Ježíše Krista, který pro ně zemřel. A tak jsou nám definitivně odpuštěny; odpuštěny všem, kdo tuto Boží nabídku smíření přijali. Tak Bůh z hříšných dělá opět bezúhonné, aniž sám cokoliv slevuje ze své spravedlnosti.

TEXT: Římanům 1,17 Spravedlivý z víry bude živ.

Bratři a sestry, poslední den v říjnu má v církevním kalendáři označení Den reformace. Před 500i lety přitloukl na vrata wittenberského kostela svých 95 tezí Martin Luther. Katolický kněz, který nebyl spokojen s tím, jak žije a jak se projevuje Kristova církev. Toto výročí si připomíná mnoho protestantských církví u nás i v Evropě. A malinko zavzpomínáme i my.

Na stole stojí svíčka a její plamen poblikává. Stín na vlhké bílé stěně se chvěje. U stolu sedí bratr Martin, mnich. Opírá si hlavu o ruku a čte v knize. Kniha zabírá skoro celou plochu stolu. Čte Bibli. Tu se na chodbě ozvou kroky. Bouchnou dveře. Někdo radostně zpívá píseň. Po chvíli někdo klepe na dveře. Dovnitř vchází jiný mnich a jeho kulatý obličej září. Byl to bratr Albrecht.

"Bůh učinil tmu k tomu, aby se spalo, a ne k noční práci," říká. "Ale od té doby, co jsi profesorem na univerzitě v Erfurtu, dřepíš celé noci v této místnosti a čteš knihy. To je ďáblovo dílo. Kazí to oči a motá hlavu, škodí to žlučníku i střevům. A kromě toho se spotřebuje spousta svíček. To jsem ti chtěl říct. Dobrou noc."

Bratr Albrecht za sebou zavírá dveře. A mnich ve věžní místnosti slyší, jak jeho kroky znějí chodbou. "Bratr Albrecht má pravdu," pomyslí si. "Opravdu nejsme zdravý. Všechno se ve mně svírá. Kdybych tak dostal odpověď na svou otázku!" Bratr Martin se opět naklání nad Biblí. Jako profesor musí na univerzitě studentům vykládat Písmo svaté. Právě teď berou žalmy. Zítra chce svým žákům vysvětlovat 31. žalm. Ale nedaří se mu nijak pokročit v myšlenkách.

Stále znovu si čte ten samý verš, už ho zná nazpaměť: Hospodine, utíkám se k tobě, kéž nejsem navěky zahanben; pomoz mi vyváznout pro svou spravedlnost.Na chvíli je v místnosti ticho. Někde venku zakňourá kočka. "Pane, zachraň mne pro svou spravedlnost," opakuje mnich. Tomu nerozumím. A kdybych to četl tisíckrát, stejně tomu nerozumím - jak může být B"h na jedné straně spravedlivý a na druhé mne zachránit z pekla, z ohně, od věčné smrti?

Bratr Martin vstává a jde k oknu. Město Erfurt je ve tmě. Sníh, který leží na střechách a na obou věžích městského kostela, jasně září. A na černé zimní obloze svítí miliony hvězd. Jen v jednom domě tam dole ještě svítí světlo: "Asi je někdo nemocný," pomyslí si. "Nebo někdo umírá." A najednou se ho zmocní otázky: "Jaké by to bylo, kdybych teď ležel na smrtelné posteli? Jaké by to bylo, kdybych ještě této noci měl stát před Bohem a zodpovídat se za svůj život?"

A tu ho přepadne obraz: Vidí před sebou Boha sedět na trůnu jako přísného soudce, který shora shlíží na obžalovaného. Slyší ho, jak se hrozným hlasem ptá: "Znáš má přikázání, Martine Luthere? A vždy jsi je dodržoval? Ctil jsi otce i matku? Vždy jsi mluvil pravdu? Všechny své bližní jsi miloval? Měl jsi mne rád z celého srdce? Měl, Martine Luthere?" Mlčky musí zakroutit hlavou. "Ty jsi hříšník, Martine Luthere," slyší říkat Boha.

"Ale taky jsem udělal něco dobrého," křičí zoufale Luther. "Šel jsem do kláštera. Vzdal jsem se rodiny, ženy. Vzdal jsem se majetku, žiju v chudobě. Každý den čtu Písmo. Znám ho skoro zpaměti. To nic není? To mne před tebou neospravedlňuje?"

"To vše nemůže vyvážit tvé hříchy," slyší říkat Boha. "Můžeš dělat, kolik chceš dobrých skutků, ale stejně zůstaneš nespravedlivým člověkem. A protože já jsem spravedlivý, nemohu tě osvobodit. Martine Luthere, jsi odsouzen!" Mnich vrávorá od okna ke stolu a těžce dosedne na židli. "Nemůže mne zachránit," koktá: "Nemůže, protože je spravedlivým Bohem." Právě zazvoní klášterní zvon. Tři hodiny. Čas ranní modlitby. Luther zhasne svíčku. Naproti věžnímu pokoji jsou malé dveře. Za nimi slyší Luther hlasitý zpěv. "Pospěš si, bratře Albrechte," říká Luther. "Už zvonilo k modlitbě.""Slyšel jsem," zní volání zevnitř.

"Kdybych tak mohl opět takhle radostně zpívat," pomyslí si Luther, "tak svobodně a radostně jako dřív." Mniši se scházejí v chladné kapli. Strnule stojí ve svých černých kutnách. Mají sepjaté ruce, zpívají a modlí se. "Bůh je spravedlivý soudce a Bůh, který denně hrozí," mumlají. Lutherovy prsty se zařezávají do sebe: "Nenávidím tuto Boží spravedlnost, která ne musí zatratit. Nenávidím ji."

Po několika dnech se Martin Luther hlásí u zástupce opata. Jmenuje se Johann von Staupitz. Je mnohem starší než Luther a je pro něj jako otec. "Musím dnem i nocí stále myslet na jediné," říká Luther., "na Boží spravedlnost. Protože je Bůh spravedlivý, musí mne odsoudit a zatratit. Jak by mne mohl zachránit?"

"Když jsi byl pokřtěn, učinil tě Bůh spravedlivým skrze Ježíše Krista," říká Staupitz. "Bůh řekl: Martin Luther je skrze křest spravedlivým člověkem."

"Ano, ve křtu," odpovídá Luther. "Ale pak jsem vyrostl. Kradl jsem ořechy, lhal jsem, myšlenkami i svým jednáním jsem hřešil." "Ale udělal jsi přece i dobré skutky, bratře Martine," říká Staupitz.

"Ale dobré skutky nevyváží moje hříchy."

"To si jen namlouváš, bratře," říká Staupitz. "Jako mladý muž jsi studoval práva. Mohl bys dnes být největším právníkem v Německu. Ale ty ses toho vzdal a šel jsi do kláštera."

"Ano," odpověděl Luther. "Protože několik metrů ode mne uhodil blesk a zabil mého kamaráda. A tu jsem měl obrovský strach a křičel jsem: "Pomoc, svatá Anno! Když mi pomůžeš, stanu se mnichem."

"A svůj slib jsi dodržel!" říká Staupitz vytrvale. "A to je veliká zásluha."

"Ale já jsem se stal mnichem nerad," řekl Martin. "A vůbec, i kdyby to byla zásluha: nejsou moje hříchy větší než moje zásluhy?"

"Tak teď dobře poslouchej, bratře Martine!" říká Staupitz: "Zabil jsi někoho? Ne. Rozbil jsi něčí manželství? Ne. Kradl jsi? Loupil? Raboval? Ne. Podívej: O takové hříchy se B"h stará, a ne o tvé hloubání. Dokonce i těžké hříchy odpouští. Neodpustil snad Kristus ženě cizoložnici? A tebe by měl odsoudit kvůli malým pochybením? Důvěřuj přece, že tě prohlásí za spravedlivého, když předstoupíš před Boží soud."

"Já ale nemohu čekat do posledního soudu!" říká Luther. "Musím to vědět teď!"

Staupitz vzdychne. "Přečti si dopisy svatého Pavla," říká. "Tam najdeš něco o Boží spravedlnosti."

V noci čte Luther ve věžní místnosti epištolu Římanům. A narazí na větu: Spravedlivý z víry bude živ. Zarazí se a začíná o té větě přemýšlet. Nerozumí jí, a znovu si ji opakuje. Najednou vyskočí. "Už to mám," volá. "Už tomu rozumím! Bůh je spravedlivý, a proto poslal Ježíše Krista k nám lidem. Ten zemřel za naše hříchy. A toto radostné poselství stačí přijmout, uvěřit mu. Smím se spolehnout na to, že mne Bůh kvůli Kristu prohlásí za spravedlivého. Ne až při soudu. Ale už teď. A to věděl už Pavel. A já hlupák jsem si toho nevšiml."

Lutherův obličej začíná svítit. Poskakuje dokola po místnosti. "Věřím Boží lásce a odpuštění díky Kristu," volá. "Jsem ospravedlněný, ne svými zásluhami, ne skrze církev, ale jenom z víry."

Tu zvoní zvon k první ranní modlitbě. Luther uhání z věžní místnosti. A zpívá z plných plic.

Bratři a sestry, s odstupem pěti staletí jsme mohli nahlédnout do životního boje Martina Luthera, který se snažil pochopit, jak to vlastně s tou Boží spravedlností je.

Byl si vědom svého hříchu. Nejednoho hříchu. Z dětství, mládí i dospělosti. I nám je jasné, že nemáme čistý štít. Někdy se snažíme své hříchy maskovat a skrývat. Před druhými lidmi i sami před sebou. Leccos si namlouváme, abychom se ospravedlnili, abychom přesvědčili sama sebe, že já sám za nic nemohu. To ti druzí, to ty okolnosti, to ta doba. Já ne, já mám čisté ruce.

V dávných dobách se za východisko považovala oběť. Asi s touto myšlenkou: Něco Bohu dám, obětuju, a on se nade mnou smiluje. Nakloním si ho, získám na svou stranu, a on ke mně bude milosrdný. Nejen v době Starého zákona, nýbrž i naše doba je podobných myšlenek plná. Jako by vždycky platilo něco za něco. Apoštol Pavel křesťanům v Římě a samozřejmě i nám připomíná, že jsme všichni hříšní. Není nikdo, kdo by byl spravedlivý sám od sebe, kdo by naplňoval všechna Boží přikázání, a bral vážně všechny Boží rady a doporučení.

Jak z toho ven? Je jen jedna možnost. Ta, kterou posléze objevil i Martin Luther. Spravedlivým se mohu stát jedině skrze oběť Ježíše Krista. On vzal všechna má provinění vůči Bohu i vůči bližnímu na sebe. On vytrpěl trest, který příslušel mi, Tobě, nám všem. Ničím jsme si tento Boží akt lásky a milosrdenství nezasloužili. Stalo se tak zadarmo, z Božího rozhodnutí, z milosti. Proto reformace užívá latinský termín sola gratia.

Proto, člověče, pamatuj: svůj stav před Pánem Bohem nevylepšíš ani dobrými skutky, ani vybraným chováním, ani zvýšenou obětavostí, ani modlitbami, ani neustálým zpíváním duchovních písní, ani účastí na bohoslužbách. Prostě ničím. To jediné, co pomůže, je odevzdat svůj život do milostivých Božích rukou a říct: Tu jsem, Pane Bože, přijmi mne takového, jaký jsem. Člověče, odvážíš se toho? Amen.“

Vyznáváme, Pane Bože, že zkoušíme různé cesty a metody, jak svůj život vyšperkovat, vybarvit, aby vypadla před Tebou i před druhými lépe, než jaký je.

A když se nám to nedaří, volíme taktiku, jejíž účelem je poukázat na to, že jsme při tom všem alespoň lepší, než ti druzí.

Prosíme, smiluj se nad námi. Pomoz nám pokořit se, poznat svůj hřích, litovat jej, vyznat i opustit. Pomoz nám pochopit, že našich hříchů nás můžeš zbavit jenom Ty. Amen.