Kázání 15.10.2017

Písně: 440, Svítá 327, 480, Svítá 369, 485.

ČTENÍ: Ex 20, 2- 17

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh:

  1. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne!
  2. Neučiníš si žádné spodobnění Boha.
  3. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha!

Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.

  1. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý!
  2. Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh!
  3. Nezabiješ!
  4. Nesesmilníš!
  5. Nepokradeš!
  6. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví!
  7. Nebudeš dychtit po domě svého bližního, ani po ženě svého bližního, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu!

TEXT:Marek 12, 28-31

Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?"

Ježíš odpověděl: "První je toto: 'Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!'

Druhé je toto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe!' Většího přikázání nad tato dvě není."

KÁZÁNÍ:

Bratři a sestry, většinou nás minimálně jako zajímavost lákají otázky typu Nej. Který člověk je na světě nejstarší, který je nejvyšší, nejbohatší, nejúspěšnější, který král ovládal v historii lidstva největší říši a který vládl nejdelší dobu.

Které dítě je ve třídě našeho potomka nejšikovnější, nejpilnější, nejslušnější. Ve které profesi má člověk nejvyšší plat, do jaké největší hloubky sestoupil člověk.

Který politik má po příštím týdnu největší šanci zasednout do křesla premiéra České republiky.

Všeobecně asi platí, že ten, kdo nijak nevybočuje, kdo vede všední, nenápadný život, i když třeba hodnotný, smysluplný a obětavý, ten nás nijak nepřitahuje.

Avšak vyhlášení nejlepších herců a filmů, zpěváků a sportovců, i nejkrásnějších žen, takové akce sledují mnozí. Přestože žádná z takových anket bezprostředně neovlivní náš osobní život a nic se pro nás nezmění.

Otázka typu nej, se dostala také do Bible. Jen vzpomeňte, jak se učedníci dohadovali, kdo z nich je největší (Lk 9,47). Kdo z nich je nejvěrnější, nejspolehlivější, nejdůležitější učedník. A tedy kdo si zaslouží tu nejlepší odměnu.

Mnohdy bychom chtěli i my nějakým způsobem vyniknout. Být v centru pozornosti, tedy s obdivem, úctou od ostatních. Každého z nás potěší, když nás někdo pochválí. Ale být nej, to je to nejlepší ohodnocení.

Tenkrát, když se učedníci dohadovali, kdo je mezi nimi největší, dal Ježíš odpověď nejenom jim, nýbrž i nám: Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký. (Lk 9,49)A jinde Boží Syn praví: Kdo je z vás největší, bude váš služebník. (Mt 23,11)

A ještě na jiném místě tato slova doplňuje: Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Lk 22,26

Už z těchto Ježíšových slov je patrno, že jeho pohled na velikost člověka, se od těch našich lidských měřítek diametrálně liší.

Co obdivují lidé, čeho si u druhých cení, např. okázalost a majetek, moc a vliv, Ježíš nepovažuje vůbec za důležité.

Naopak vyzdvihuje pokoru a ochotu ke službě. Nic populárního to není, nicméně v Božích očích je takové jednání a postoj srdce tím nejcennějším, nejhodnotnějším.

V naší epizodě přichází jeden zákoník za Ježíšem a zkouší zjistit, jak je to s Božími přikázáními. Nutno dodat, že židovští představitelé měli celou škálu příkazů a zákazu, které vydedukovali na základě Mojžíšova zákona.

Chtěl-li někdo v Ježíšově době žít přísně podle této "Židovské Bible", potřeboval dostatečné vzdělání srovnatelné bezmála s dnešní universitou!

Žít dle Boží vůle bylo tehdy nesmírně obtížné, snad ještě těžší než se vyznat v dnešní byrokracii. Dnes máme úředníky a právníky, kteří by nám v tom a s tím měli pomáhat, tehdy měli znalce Zákona, s nimiž bylo potřeba všechno konzultovat.

Prostý a obyčejný člověk jakoby ani neměl šanci Zákon dodržovat, neboť nebyl s to vyznat se v té změti zákonů, pravidel, nařízení a doporučení...

Zákoníci totiž u Mojžíše napočítali hned 613 přikázání, z nichž 248 jsou příkazy, co se dělat má; 365 pak zákazy.

Panečku, kdo se v tom má vyznat. Aby člověk chodil se seznamem v ruce a sama sebe neustále zkoumal, co smí a co musí. Na to jeden nemá, aby všechna nařízení naplnil.

Možná si tedy ten zákoník chce svůj život usnadnit. Proč by se měl soustředit na všechna ta nařízení. Půjde na to od lesa, soustředí se na to, co nejdůležitější. Jenomže co to je to nejdůležitější?

Možná si však v těch nařízeních chce zákoník udělat jasno. Aby jim porozuměl. Nějak si je utřídit, protože je mu jasné, že všechna dodržet rozhodně nemůže.

A možná také Ježíše provokuje. Copak z té záplavy tolika set přikázání je možno vybrat jen jedno? I kdyby snad jedno jediné ten podivuhodný Učitel vyzvednul, bude možné jeho výběr zpochybnit. A tím i všechno je učení a vystupování.

Které přikázání je první ze všech? Ptá se ten zákoník Ježíše. Musím přiznat, že by mně zajímalo, jak bychom se asi rozhodli my. Co považujeme za nejdůležitější? Nejpotřebnější?

Ten, kdo má hodně majetku, by jistě stál o to, aby se nekradlo. Aby nepřišel o nic z toho, co vlastní, čím se pyšní, čeho si užívá.

A člověk, který má děti v pubertě, by si asi zase přál, aby si ho jeho potomci vážili a měli ho v úctě. A jiný by si mohl přát, aby ho už lidé nechali nepokoji, aby už o něm nemluvili a neprobírali jeho život, kterému beztak nerozumí. Ten by jako nejprvnější viděl přikázání 9.

Každý člověk by asi na základě vlastní osobní situace zdůraznil jako nejhlavnější něco, z čeho bude mít svůj vlastní užitek.

Které přikázání je první ze všech? Když slyšíme tu otázku, jistě nás napadne, je-li vlastně vůbec možné odpovědět správně. Přece když jedno jediné zdůrazním a vypíchnu, nezapomenu na některé jiné a také důležité?

Když jedno jediné vyzvednu, znamená to, že všechny ostatní jsou nedůležité, že je ve svém životě mohu vynechat a mohu si žít tak, jako by jich nebylo?

Ježíš odpovídá jako mnohdy jindy nečekaně, provokativně a netradičně. Nepoužije kupodivu ani jedno přikázání z Desatera. Ale tím rozhodně není řečeno, že Desatero není potřeba.

První věta, kterou Ježíš cituje je Izrealcova každodenní ranní modlitba a zároveň vyznání víry, to slavné: Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán.

Zajímavé je to, že se vůbec nejedná o přikázání, nýbrž o konstatování faktu, o vyjádření víry, které má být vlastní kterémukoli Izraelci.

Tento verš je dobrá zpráva, evangelium, které člověka osvobozuje z nejistoty, strachu a nevědomosti. Je to ujištění, že přes všechny složitosti, které zažíváme, je náš život i svět stvořen a pevně stojí na jediném principu: Všechno, všecičko, je závislé na Bohu.

Ba co víc: Bůh je jeden a jediný: je zde pouze jeden zdroj, jeden zákon, jediná autorita a jediná záchrana, k níž se můžeme uchýlit v důvěře, že má opravdu poslední - jediné - slovo.

To je to první, co slyší onen zákoník a co máme slyšet i my. Bůh je náš jest jediný pán. To je to největší a nejdůležitější ujištění, které může každý slyšet. Člověče, v tomto světě není jiné moci, jiného boha, jiného pána než Hospodina.

Toto je, bratři a sestry, potřeba si připomínat. Pamatovat, kdo je nejmocnější, kdo je dárce života pozemského i života věčného. Nezapomenout, že je to Bůh náš, Bůh, který se s námi identifikoval, který se stal jedním z nás, aby nás zachránil, aby naplnil náš život.

A pak, po tomto vyznání, přichází to, co od nás tento jediný Bůh očekává: Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!

Hospodin nás volá ke vztahu s ním! Volá nás k lásce! Volá nás k důvěře, k spoléhání na něj. Ano, vybízí nás k tomu, abychom na svém vztahu k němu pracovali.

Stejně, jako když se dva lidé poznávají, tráví spolu čas, sdílejí to dobré i zlé, co přináší život, budují vzájemnou důvěru. Tak tomu má být i v člověkovu vztahu k Bohu. Na každém vztahu je potřeba pracovat, aby se prohluboval, upevňoval, obnovoval.

Tímto vztahem lásky pak musí být zasaženy všechny oblasti našeho lidského života. Ve skutečnosti to znamená, že nesmí zbýt ani kousek místa pro cokoli jiného, ať už modly, či konzum, anebo pýchu...
Z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly tak máme Boha milovat. Srdce zde představuje nejen sídlo citu, ale také sídlo rozvažování; mysl představuje veškeré naše myšlenky, smýšlení i názory; síla pak představuje naši praktickou činnost, to, jak onen vztah lásky převádíme do praxe a uvádíme do života.

A právě zde se otevírá prostor pro druhé přikázání, které bez prvního nemůže být, aniž by se nerozplizlo a neztratilo svůj smysl: Miluj bližního svého jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není.

Pokud skutečně milujeme Hospodina, svého Boha, máme též soucit s druhými a pomáháme konkrétním lidem v nouzi, dokážeme si něco odříci pro druhého člověka, který by nám jinak mohl být ukradený.

Každý člověk je totiž Božím obrazem, Božím zástupcem, Božím majetkem. V každém člověku je přítomen Bůh. To ovšem platí rovněž o nás samých. Sebe sama si máme vážit a vidět svůj život jakožto veliký Boží dar.

My, lidé, jsme schopni nenávidět, vést války a ubližovat. To je naše přirozenost. Ovšem když je Bůh našim Pánem, když je Bůh tím prvním v našem životě, může být všechno jinak.

Žít podle Božích přikázání, podle Božího zákona, je ta největší pomoc, které se nám pro náš praktický každodenní život dostává, není nic lepšího.

Všichni víme, že jsme mnohé pokazili a asi toho ještě hodně pokazíme, že nám bylo mnoho svěřeno, ale přece se nám toho tak málo daří a nakonec podaří.

Dnes si znovu připomínáme, že všechno, co potřebujeme vědět, jsou pouhá dvě jednoduchá a snadno zapamatovatelná přikázání!

Smíme věřit a věříme, že i když v jejich plnění vlastními silami nikdy nedosáhneme dokonalosti, sám Ježíš Kristus přijde, postaví se na naše místo a doplní to, čeho my nejsme schopni. On nás totiž nepřichází zkoušet z toho, co umíme, ani kritizovat za to, co nevíme a nedokážeme.

Kristova odpověď farizeovi jemu i nám všem ostatním sděluje, že v případě dodržování Božího zákona nejde o vzdělanost, vychytralost či právnický um nebo kličky, jako tomu je u světských zákonů! Nejde o to, abychom si udělali čárku, že jsme něco dalšího splnili.

Jde o víru, která je vztahem důvěry a lásky k Bohu i k člověku. A pokud miluješ, pak tomu druhému, objektu své lásky, věnuješ všechen svůj čas, rád pro něj zapřeš sebe sama a vykonáš to, co mu vidíš na očích.

Nevíme, jak se onen zákoník zachoval poté, co ukončil rozhovor s Ježíšem. Nevíme, jaký byl jeho další život, co tento rozhovor s Božím Synem vypůsobil v jeho životě. Jestli ho nějak ovlivnil, změnil, nasměroval.

Ono to vlastně ani není pro nás tak důležité. Důležité je, abychom se z toho farizeova rozhovoru s Ježíšem poučili my sami. Abychom si ujasnili, co chtějí tato Ježíšova slova vypůsobí v mém vlastním životě. Abychom každý hledali odpověď na otázku: Co je v tom mém životě nejdůležitější? Amen.“

MODLITBA PO KÁZÁNÍ:

Vyznáváme, Pane Bože, že se nám někdy zdá příliš mnoho toho, co po nás vyžaduješ. Prosíme Tě proto, pomoz nám žít především z tohoto dvojího přikázání lásky. Ukazuj nám, co je důležité pro náš vztah k Tobě i k našim bližním. Amen.

.