1.10.2017

Písně: 442, Svítá 286m 258, Svítá 255, 483. Čtení: Exodus 3, 1- 10

Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. Řekl si : "Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří." Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši!" Odpověděl: "Tu jsem." Řekl: "Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá." A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův." Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. Hospodin dále řekl: "Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta."

Text: Žd 13, 7-8 Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.

Kázání:

Bratři a sestry, dnešní naše přemýšlení bude o paměti. Máte dobrou paměť? Otázkou samozřejmě je, jak se to pozná. Každý to vnímáme jinak. Dle wikipedie je paměť schopnost centrální nervové soustavy uchovávat a používat informace o předchozích zkušenostech. Většinou si pamatujeme především to, co nás nějak oslovilo, zaujalo, co nám učinilo radost, co bylo příjemné a milé. A ovšem pamatujeme si žel i negativní zkušenosti, které jsme učinili, kdy se nám něco nepodařilo, kdy nás někdo zradil, zklamal. Někdy říkáváme, že jsme na něco zapomněli. Třeba být v dohodnutý den a hodinu na nějakém místě. Z paměti nám mizí to, co se událo před mnoha lety, když jsme si třeba tenkrát mysleli, že na to nikdy nezapomeneme. Staří lidé tvrdí, že si naopak pamatují to, co prožili v dětství a nepamatují si, co bylo včera.

Paměť to je takové dobré zařízení, které nám vlastně říká, kdo jsme. Máme například jméno, které nás charakterizuje, které připomíná naše kořeny, sděluje, kam patříme, s kým můžeme být spojováni. Ať už je to příjmení, anebo třeba církevní příslušnost. Paměť nás také buduje. Učíme se z vlastních zkušeností. Z toho všeho, co je za námi získáváme postupem času moudrost. Paměť utváří a buduje náš charakter, brání nám v tom, abychom jednali zbrkle či zbaběle, připomíná nám totiž chvíle, kdy jsme obstáli a kdy zklamali. Vede nás k rozvaze. Toto všechno se učíme zpracovávat a zhodnocovat, aby náš život nebyl povrchní, abychom nežili jen prchavým okamžikem přítomnosti.

Asi každý se bojíme, že bychom mohli přijít o paměť, vzpomínky. Velkým strašákem dnešní doby je Alzheimerova nemoc, kdy člověk v tom nejtěžším stádiu nepoznává ani obličeje těch, které miloval a s nimiž prožil i mnoho let svého života. Nemít paměť, to by byla nemilá diagnóza člověka dneška. Člověk bez paměti. Člověka bez vztahu k minulým generacím, díky kterým máme města a vesnice, ve kterých žijeme, společnost, kterou spolutvoříme, kulturu, jazyk. A také společenství církve. Nic z toho není samozřejmého, stojí za tím velké boje, úsilí, konkrétní lidé, jejich obětavost, nasazení a víra. Máme jim za co být vděční. Vždyť vynaložili energii, čas, peníze, zapřeli často sama sebe, své potřeby, své zájmy.

Proto dnes čteme slova: Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží! Myslete na to, jak dovršili svůj život a následujte je ve víře! Mějte na paměti ty, kteří vás vedli. Církev, každý jednotlivý sbor je jakýmsi společenstvím paměti. I náš sbor má svou duchovní paměť a mnozí z vás by mohli přesně jmenovat, kdo na vás měl duchovní vliv a kdo vám byl pomocníkem ve vašem hledání víry. Kdo vám byl blízko při vašem obrácení se k Bohu. Je důležité si to připomínat. Někdy jde o lidi, kteří už dlouho mezi námi nejsou, v jiném případě může jít o někoho, kdo přichází mezi nás.

To je, bratři a sestry, také jeden z nezastupitelných darů církve právě v dnešní době, že si v tomto společenství, třeba všelijak nedokonalém, můžu uvědomit, že tu se svou vírou nejsem sám. Že tu vedle mne jsou druzí, kteří podobně jako já, ale třeba mnohem dříve nebo jinak, zaslechli ve svém životě Ježíšovo slovo a jeho pozvání. A podobně jako já se pokoušejí na ně odpovídat. K tomuto dlouhému řetězu víry přidávám i svůj malý dílek. Tvoříme tak sbor, církev jako společenství propojené s tolika generacemi před námi. Nejsem sám. Mnozí šli touto cestou přede mnou a půjdou po mně. Díky Bohu.

Právě paměť víry a připomínání si těch, kdo nás předešli, patří k jedinečnému dědictví Starého zákona. Epištola Židům na to navazuje. Už Mojžíš, když má dostat úkol, slyší nejprve: "Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův", jak jsme slyšeli v prvním čtení. Na to nesmíme zapomínat. Ten, který nám svěřuje život, ten, který nás životem provází, ten, který dává našemu životu smysl a cíl, to je Bůh. Stále stejný a věrný včera, dnes i navěky. A je to tentýž Bůh, který stál při těch, které se používal ve své službě. Je zde celý oblak svědků a autor epištoly si u nich všimne vždy určitého životního momentu. V dlouhé 11. kapitole (jen si ji doma přečtěte) to je přímo průvod, přehlídka postav od Ábela, Henocha, přes postavu Noe, Abrahama, Sáry, Mojžíšových rodičů, Mojžíše až k

prorokům. Muži i ženy. Tito a mnozí jiní svědkové, kteří jsou zde uvedeni, měli také své pořádné slabosti, také byli unavení a mohli mít i spoustu neblahých zkušeností. Také Pána Boha nejednou zklamali a zradili.

A přece každý z nich byl v něčem dokladem živé víry. Jejich život byl požehnáním, oslavou Boha Otce i Syna i Ducha svatého. A tahle řada jde až k nám. Navazujeme na ně, patříme k sobě navzájem. Proto v Apoštolském vyznání víry je mj. věta: "věřím svatých obcování". To je přesně ono. Svatých obcování, to není jenom jedno malé společenství, ve kterém se v neděli scházíme; je to společenství víry, do kterého patří kromě nás živých, také ti, kdo nás předešli. Nyní jde ovšem o náš vlastní zápas víry, o to, abychom sami byli ve svém životě Božími svědky pro druhé. Pro ty, kteří možná právě teď jsou na křižovatce, a zrovna naše svědectví jim může ukázat cestu k Ježíši Kristu. Může jít o naše děti, vnoučata, přátele, nebo i docela neznáme lidi.

Ekumenický překlad tu použil slovo paměť. Mějte v paměti...Vystihl tím přesně, o co tady jde. Protože ve víře jde o paměť, nikoli o pouhé vzpomínání. Je rozdíl mezi společenstvím těch, kdo jenom vzpomínají a těch, kdo žijí z paměti víry. Je rozdíl mezi sborem, který jenom vzpomíná na svou krásnou minulost, na své předky, na fotky plné konfirmandů před 70 lety. A mezi sborem, který žije ze skutečně živé paměti víry, je zaměřený k budoucnosti a promýšlí, jak dnes svědčit o víře, zvát druhé, být místem důvěry a smíření. Ten rozdíl mezi pouhým vzpomínáním a duchovní pamětí víry pojmenovává autor epištoly přesně: Myslete na to, jak ti, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží, dovršili svůj život a následujte je - tzn., napodobujte je, ve víře. Ve víře v Ježíše Krista. V paměti církve, sboru nejde o pouhou úctu k těm, kteří svým životem věrohodně dosvědčili cenu a hodnotu evangelia. Nejde o to jen pokyvovat hlavou a říkat: "Ten Hus, Komenský nebo např. bratři Ondruch, Merenda, Hromádka, opravdu dokázali celým životem ukazovat ke Kristu", to by bylo málo.

Tu jde nakonec vždycky o nás, o naši víru, o naše rozhodnutí a naše následování, o naše svědectví. O náš vztah k Bohu a o to, co my sami dokážeme pro Ježíše Krista obětovat. S pamětí velmi úzce souvisí vděčnost. Dítě, které nezapomene na rodičovskou lásku a jejich oběti, vrací jim později, co do něj bylo vloženo. Stejně tak je na místě vděčnost, když si připomínáme např. ty, kdo přispěli ke svobodě, míru, demokracii. Všimneme-li si kolem sebe, že někdo např. posekal trávu, uklidil, něco připravil pro druhé, jsme za to vděční. V dnešní době však vděčnost jaksi přestala být samozřejmostí. Vděčnost jakoby se ocitla na seznamu ohrožených slov.

Všimli jste si, kdy naposled někdo veřejně mluvil o své vděčnosti? Většinou lidé užívají výraz "jsem rád za..." "Jsem ráda za to, že jsem se uzdravila," řekne jedna. "Jsme rádi za to, že se nikomu nic nestalo," řeknou účastníci dopravní nehody. "Jsme rádi za to, že dům je hotový a můžeme se nastěhovat," říkají mladí manželé. Lidé jsou rádi, protože je jim dobře.To je fajn. Jenom se kamsi ztratilo slovní spojení "jsem vděčný za..." Vděčnost u nás nemá příhodné podmínky. Není být komu vděčný. Pán Bůh se mnohým vytratil z paměti, a tedy i ze srdce. Chybí vztah, do kterého by vděk bylo možno vložit.

Díkuvzdání je u nás svátek pro nemnohé, třebaže lidé kolem mají radost z mnohého, co dostali. Je dobře, když jsou rádi, když se radují, ale vděčnost je přeci jen něco jiného než pouhá radost. Něco hlubšího. Ne jen pocit, ale vztah. Vděčnost je mezi mnou a Bohem.

Díkůvzdání bylo v dřívějších dobách spojování především s tím, co se nám urodilo na polích, zahradách, zahrádkách a sadech. Naši předkové byli na úrodě mnohem víc závislí než my dnes.

Můžeme zajít do kteréhokoli obchodu, a koupit vše, co potřebujeme. Banány nejenom o Vánocích, mrkev nejenom na podzim. Trvanlivé potraviny, které vydrží. Navíc máme ledničky a mrazničky, které dovedou potraviny uchovat na dlouhou dobu.

Vydáváme energii a čas na to, abychom měli být z čeho živi i v období, kdy nic neporoste a nic nesklidíme. Jistě to není nic špatného. Ovšem vše má své hranice. Nezapomeňme při vší té starostlivosti o naše smrtelné tělo pečovat také o svou duši. Pamatovat na Pána Boha, na budování vztahu s ním a také s těmi, které nám do života postavil a za které neseme odpovědnost. Co nám pomohou plné sklepy a komory zásob, když k sobě nebudeme upřímní, když společně neponeseme radosti a starosti života? Když před Bohem budeme stát každý sám, jak opuštěný voják v poli? Přemýšlejme o tom!

A tak, bratři a sestry, dnes to chceme znovu všechno domyslet, pocítit, prožít. Slavíme neděli díkůvzdání. Dnes Pánu Bohu jasně říkáme: Díky. Dík jak za hojnou úrodu, kterou nám dopřál. Díky také za naše společenství, za ty, kdo nás vedli a přivedli sem. Díky za ty, kdo postavili tento kostel, kdo nás učili, kdo zde zvěstovali. Díky i za lidi, kteří jsou vedle nás a s námi, o které se můžeme opírat, s nimiž můžeme nést všechno, co nám život přináší.

Za to všechno jsme a buďme vděčni. Vděčni Pánu Bohu za jeho přejnost, odpouštějící milost a požehnání. Amen

Modlitba po kázání:

Vyznáváme, Pane Bože, že tak často zapomínáme na to, co jsi nám do našich životů dal. Mnohdy to bereme naprosto samozřejmě. Díky za materiální podporu, díky za naše bližní, díky za evangelium, které chce být naší posilou. A děkujeme Ti, že s námi stále počítáš, i když my na Tebe a sliby, které jsme Ti dali, tak snadno a rychle zapomínáme. Amen.