28.2.2021

TEXT: Matouš 15, 21-28

Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá."

Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" On odpověděl: "Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského."

Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!" On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům."

A ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů."

Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.

zamyšlení:

Bratři a sestry, minulou neděli jsme tady společně přemýšleli nad pokušeními, kterými byl Ježíš na počátku své spasitelské služby hříšníkům zkoušen. Na poušti. Od ďábla. Rozebírali jsme, jakým způsobem se předloženým svodům ubránil, a také jsme mluvili o tom, jak ten jeho přístup vůči svodům v nejrůznější podobě, může být pomocí i nám. Protože každý z nás se s pokušením setkáváme. Každý z nás je testován, zda víru v Pána Boha zachová, anebo snad podlehne.

A i když nad pokušením zvítězí, musí být ve střehu. Protože s pokušením je to tak, že přijde další, a pak zas a zas opět a nanovo. Jedno za druhým, atd. Aby člověk nad pokušením zvítězil, musí mít také víru, A o té dnes bude řeč.

území, které obývali židé. Tedy potomci vyvoleného izraelského národ, který sem definitivně přivedli Mojžíš s Jozuem. Tito potomci praotce všech věřících, tedy Abrahama, věděli o své mimořádném poslání. Být lidem Hospodina. Být lidem, na kterém Bůh projevuje svoji lásku a skrze který také o sobě dává vědět.

Možná si vzpomenete, že když začali Izraelci toto území dobývat, měli za úkol vybít všechny, kteří by jim později mohli být svým pohanstvím, tedy vírou v nejrůznější cizí božstva svodem. Nepodařilo se jim to úplně. Z různých důvodů.

Když začal Ježíš procházet celé to území, navštívil i jižní Judsko, i severní Galileu. Na všech těch místech se setkával s lidmi, kteří měli mít určité povědomí, že Hospodin pošle svého Mesiáše, Záchrance. Jen hrstka z nich Mu uvěřila, většinou se setkal s nepochopením, a to především u náboženských představitelů, farizejů a kněží, kteří by svou zbožnosti měli být ostatním věřícím vzorem.

Jen na tomto místě se v evangeliu setkáváme s tím, že Ježíš překročil hranice a vstoupil na území řekněme duchovně nepřátelské. Týr a Sidón byla starodávná města na pobřeží Středozemního moře. Byly známé svým mezinárodním obchodem, věhlasnými trhy a mocnou flotilou. To už nebyla země zaslíbená. Nýbrž místa pohanská, která se stala synonymem modlářského pohanství a pýchy, která si zakládá na svém hospodářském a kulturním potenciálu. Lidé tu věřili, že kdo má peníze, může si dovolit všechno.

A právě sem se Ježíš vypravil. A Jeho učedníci s ním. Těžko říct, jestli Jej zrazovali, anebo si alespoň ťukali na hlavu, co ho to zase jednou napadlo. Proč nejde raději jinam, někam, kde bylo pravděpodobnější, že je přijmou s otevřenou náručí.

mnozí lidé, poutníci a obchodníci. Co však překvapí je, že jedna nejmenovaná místní žena přesně rozpozná, koho to má před sebou. Možná Ježíšova pověst pronikla až sem. Možná jí v tu chvíli bylo dáno nějaké zvláštní poznání.

Přistupuje k Ježíšovi, a prosí: Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův. Má dcera je zle posedlá. Co nás na těch slovech zaujme? Mělo by to být především to, že v Ježíši rozpoznává potomka krále Davida. Toho krále, jehož vláda i nad touto oblastí se hluboce vryla do srdcí i myslí obyvatel jako úspěšná a šťastná. David platil za krále, který se obracel k Hospodinu. A právě pro tuto svou věrnost mu Bůh žehnal a prospěch z toho měla celá jeho země se vším územím, která patřila k jeho říši.

Židé očekávali, že z tohoto pokolení Bůh pošle svého Mesiáše. Zachránce. Který v celé zemi obnoví pořádek a nastolí víru. Z tohoto důvodu je vlastně toto ženino volání vyznáním: Já přece vím, že ty jsi ten Mesiáš, kterého poslal Bůh, aby napravil všechny křivdy i hříšníky, a nastol pořádek. Takové vyznání mnoho Ježíšových současníků neučinilo. Proto je toto zvolání o to cennější a pozoruhodnější!

To druhé, co se od místní ženy dozvídáme, je skutečnost, že její dcera má problémy. Doslova čteme, že je posedlá démonem, což když zjednoduším, může znamenat, že má nějakou psychickou nemoc, která jejímu zdraví, celému jejímu životu neprospívá, nýbrž škodí.

Zároveň s tímto jejím odhalením Ježíše i jejího trápení je odhalena i její touha, za kterou se vůbec nestydí. Proč taky? Pravděpodobně, jako dobrá matka, vyzkoušela všechny možnosti, které by snad mohly její dceři pomoci. Ale všechno bez úspěchu. Snad tento muž, snad tento Ježíš pomůže. Proto se na něj obrací a k němu upírá své doufání.

Smiluj se nade mnou. Jakoby říkala: Ty máš tu moc, vím to. Pomoz mi. Slituj se nade mnou.

Ta žena má problém, bolest, se kterou se rozhodně nechce smířit. Její problém je znásoben tím, že se týká její milované dcery. A proto, když uvidí Ježíše, chytne příležitost za pačesy. Kdo ví, třeba je to její poslední šance něco pro zdraví své milé udělat.

On naprosto nic. Co nic, On neprojeví žádný zájem. Dokonce se tváří a chová tak, jakoby její volání ani neslyšel. Sleduje tím něco? Nechce se nám snad věřit, že by zmiňovanou ženou pro její pohanství, pro její dosavadní život opovrhoval. Spíš jako by to byla zkouška. Jakoby testoval, co se bude dít.

Žena se zastavit nedá. Nebylo tenkrát slušné, aby žena oslovila muže. Podle tehdejšího bontonu měla mít pokorně sklopenou hlavu a čekat, až si jí všimne. Jenomže jí jde o mnohem víc, než o společenské konvence. Je jí naprosto jedno, kdo je svědkem jejího výstupu, a dokonce i toho, že Ježíš není sám, že s ním jde skupina dalších mužů.

Ona ví, co je v sázce. Poslední možnost. Té se chytá. Nenechá ji jen tak upláchnout. Proto si nedá pokoj. Proto Ježíšovi nedá pokoj. Když si jí nevšímá, když na její volání nereaguje, opakuje svou prosbu znovu a znovu.

Bratři a sestry, přiznejme si, že všichni máme zkušenost s tímto mlčícím Ježíšem. Ale chceme v něho věřit? Nebo si klademe podmínky a chceme věřit jen v Ježíše uzdravovatele, v Ježíše záchranáře, který vždy ochotně přiskočí a přinese rychlou úlevu a pomoc? Jistě to Ježíš občas dělá. Pak máme velký důvod k vděčnosti. Ale rozhodně to nedělá samozřejmě a automaticky, jak bychom chtěli a možná, že je to spíše výjimečné. Možná, že daleko větší zkušenost máme právě s tím mlčícím Ježíšem. A slabá víra to těžko nese. A když se Ježíš odmlčí, tak se taková víra hroutí. Víra, která věří jen v zázraky a mocné činy, to je slabá víra.

Takže když Ježíš mlčí, je to skutečně nezájem? Další události naznačí, že tomu tak není. Svým mlčením Ježíš vždycky něco sleduje. My jen musíme odhalit co.

ženu, aby dala pokoj či byla ticho. Obrací se na Ježíše, aby něco udělal. Sami nevědí, co by to mělo být. Ale její křik je jim nepříjemný. On bude vědět, jak má reagovat. Vždycky to ví. Jen není jasné, proč tak zatím neučinil. Nebo jej zkoušel? Čekal, jak zareagují?

Takže: Ježíši, udělej zázrak! A budeš mít od té ženy pokoj. Jenomže, chce mít Ježíš od té ženy pokoj? On se jí přece nechce zbavit. Chce, aby v něj ta pohanská žena začala věřit, ale ne jen na chvíli, ze zištných důvodů, jen proto, že má moc uzdravit její dceru. On chce, a to chce při každém z nás, abychom mu věřili nezávisle na tom, kolik nám to sype, co z toho budeme mít, jaký zisk a prospěch.

Kananejská žena musí projevit víru v takového Ježíše, který není vždy a všude a všem a hned k dispozici. I tak lze chápat jeho odpověď, když učedníkům na jejich intervenci odpovídá: Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Jinými slovy: Byl jsem poslán na pomoc židům, ne pohanům.

To jsou dost tvrdá slova na to, abychom jim věřili. Ano, židé měli a dosud mají u Boha výsadní pozici. Na tom se nic nezměnilo ani v době od Abrahama po Ježíše, ani od Ježíše do doby naší. Ale těžko se věří tomu, že by byl Ježíšovi někdo lhostejný. Ta žena je první z toho dlouhého zástupu, ke kterému patříme i my, tedy zástupu pohanů, nežidů. Ta žena stojí mimo vymezený prostor omezené Ježíšovy pozemské služby. A přesto v něj věří. Nedá se jen tak odstavit.

obrací s prosbou: Pane, pomoz mi. A jak odpovídá Ježíš? Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.

To už je trochu silné kafe. Vždyť se tady Ježíš projevuje jako nesnášenlivý ortodoxní žid, pro něhož jsou pohané jako psi, tedy nečistá zvířata. Tedy nic moc.

Nejprve Ježíš v tom setkání s kananejskou ženou mlčí. Na její prosbu neodpovídá ani slovo. Pak, na přímluvu učedníků, následuje výmluva, že je poslán jen k těm, kteří patří k vyvolenému národu. A nakonec taková pecka: Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům. A všem je jasné, koho těmi psy Ježíš rozumí. Na místě té ženy bychom se nejraději otočili a s Ježíšem definitivně skončili.

Nám mnohdy stačí mnohem menší překážky či urážky, abychom se nechali od víry odradit. Jenomže tady je to jinak. Teď jdeme do finále, přijde vyvrcholení celého příběhu. Ta žena se nenechá umlčet. A není to proto, že by platilo, jak se říká, že žena musí mít poslední slovo! Ona ještě i po tom všem Ježíšovi odpověděla: Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů. Jinak řečeno: Ano, Pane, máš pravdu, ale občas ze stolu spadne něco i pro psy.

Co si z toho, bratři a sestry, můžeme pro sebe vzít. Vidím zde dvě důležité věci - na jedné straně

velkou víru, že má smysl se zuby nehty držet Ježíše. I kdyby nám neodpovídal na naše modlitby. I kdybychom z jeho slově věděli, že nám pokaždé nepomůže. Ano, i tehdy má smysl v Něj věřit. - Na straně druhé - ta žena, která pocházela z pyšné konzumní společnosti, kde platilo přesvědčení, že ten, kdo má bohatství, má nárok na vše, tak tato žena se sklání až k zemi a přijímá roli nečistého, podřadného psa. Odkládá veškerou svou pýchu, svou hrdost, svou čest, a vedle své veliké víry projevuje neméně velkou dávku pokory.

Velká víra není vše-vědoucí, nabubřelá, bombastická, nárokující, náročná, nýbrž pokorná, skromná, bezbranná, bezmocná. Vydaná na milost Ježíši. A pak, teprve pak Ježíš konstatuje: Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš. A evangelista připojuje konstatování: A od té hodiny byly její dcera zdravá.

Tak to jsme si oddechli, protože v příběhu nechybí očekávaný happy end. Ale co je tu vlastně

happy end? V ekumenickém překladu správně celý oddíl nazvali ne "Uzdravení dcery kananejské ženy", nýbrž "Víra kananejské ženy." Tento příběh totiž není o uzdravení. Je to příběh o víře. V tom příběhu je nám představena víra, která důvěřuje, spoléhá se i tehdy, když Bůh k našim modlitbám mlčí. Víra, která věří, i když si připadá, že je mimo obzor Božího zájmu. Víra, která věří, i když se musí pokořit až do prachu.

Zůstaneme-li věrní Pánu Bohu v takové situaci, kdy nám život připraví chvíle, že padáme na ústa a ryjeme nosem v zemi, právě tehdy může být naše víra největší. Amen.

Modlitba: Pane Bože, prosíme, buduj a utvářej nás tak, ať se nenecháme odradit překážkami a zkouškami, které nás potkávají na cestě víry. Dej, ať nejrůznější těžkosti naši víru nezničí, nýbrž ji posílí. Amen.