11.2.2018

Písně: 438, Svítá 327; 459, Svítá 369, 635.TEXT: Zjev. 3,1-6

Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: Vím o tvých skutcích - podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání.

Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu. Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni. Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím."

KÁZÁNÍ:

Bratři a sestry, máme dnes před sebou další Ježíšův dopis, který píše prostřednictvím svého služebníka Jana. Jako každý z těch dosavadních sborů i tento pátý má svůj vlastní ráz, svou historii, své problémy. Podívejme se, co že to Bůh sám tamním věřícím vzkazuje. Nejprve je potřeba alespoň malinko se seznámit s městem, v němž věřící žijí. Sardy, to bylo tenkrát malé městečko v dnešním Turecku. Svého největšího rozmachu dosáhlo v 6. století před Kristem. Potom už zažívalo pád ze své dřívější slávy. Největší doba rozkvětu nastala v okamžiku, kdy v místní říčce bylo nalezeno zlato a v souvislosti s tím i ražení prvních mincí. Nad městem se na skalnatém kopci, který okolí převyšoval o 500 m, se rozkládala pevnost, o které se tvrdilo, že je nedobytná. Přesto však k tomu nejméně dvakrát došlo, a to z toho důvodu, že si hlídky byly až příliš jisty nedobytností pevnosti. A mohli bychom ještě přidat ničivé zemětřesení, které v roce 17 po Kristu otřáslo vším živým i hmotným. Tedy právě sem, do tohoto místa směřuje další dopis, ze kterého si i my, křesťané na počátku 21. století, máme vzít ponaučení.

Jaký ten sbor v Sardách je? Vlastně už téměř neexistuje. Cedule na domě ještě visí, ale je nakřivo, okna dlouho nikdo neumyl, vevnitř zaprášené církevní časopisy, které si kdosi zapomněl přečíst, už dlouho se tu nic nedělo. Můžeme si však ten sbor přestavit úplně jinak. Kostel má novou fasádu, kliky a okna se jen lesknou, všude je mnoho duchovních knih a evangelizačních letáčků. Nástěnky jsou ověšeny pozvánkami a fotografiemi z mnoha akcí. A přesto tu není něco v pořádku, protože víra v Boha ustoupila do pozadí, a na její místo nastoupilo dodržování tradice, církevních předpisů, náboženské tlachání, které je na hony vzdáleno činům lásky a milosrdenství. Anebo si ten sbor můžeme představit jako společenství několika babiček, které se scházejí neděli co neděli, nemají sil ani fyzických ani finančních, aby o sbor udržovaly. Zdá se, že s poslední z nich zanikne i to málo, co tu ještě je. Ať už je to jakkoli, tento sbor, který existuje už jen podle jména, protože podle všech lidských znaků už to má za sebou, má přesto naději. Nemusí zmizet, protože Bůh sám má pro něj naději.

Je smutným faktem, že i v naší zemi mnohé farnosti, sbory a kazatelské stanice zemřely nebo umírají. Mnohé zemřely pod tlakem minulého režimu, který cíleně mařil církevní práci a vyhrožoval těm, kteří budou svou víru praktikovat. Jiné sbory se nevzpamatovaly z odsunu německých obyvatel, jiné umíraly a umírají, protože se uzavřely do sebe a vnitřně se přestaly obnovovat a ztratily schopnost i sílu oslovovat své okolí evangeliem. Často se také nepodařilo předat víru a prostor další generaci a již ve třetí generaci se pak objevuje ohromný propad. Velkou výzvou je odliv mladých lidí z vesnic a malých měst do velkoměst, kterým mnoho sborů ztrácí budoucí generaci.Mnohá společenství se zhroutila díky vnitřním sporům a konfliktům nebo selhání vedoucích. Případ sardského sboru je však jiný. Stále žije v iluzi, že se nic zvláštního neděje. Tamní věřící se domnívají, že je vše v pořádku a tak, jak má být.Ten sbor je však vnitřně mrtvý a vzdálen od Boha. Zapomněl na své poslání, vztah k Bohu nahradil něčím jiným.

Milí přátelé, toto nebezpečí se týká také nás všech, jak jednotlivců, tak společenství, i když navenek vypadá vše dobře, neznamená to ještě, že nejsme uvnitř vyprahlí a prázdní. I k nám zní Ježíšovo slovo: Vím o tvých skutcích. Ano, Ježíš o nás ví. Vidí do našich životů, srdcí, myslí. Ví o nás všechno, i to, co nedáváme svému okolí najevo, ví o nás i to, co si sami sobě nejsme ochotni připustit. Co by asi dnes řekl Ježíš našemu sboru? Říkal jsem na biblických hodinách, že bychom se měli pokusit sepsat takový Ježíšův dopis nám tady v Hodslavicích, v Mořkově, ve Straníku. Co by asi ten dopis obsahoval? Na co by nás Kristus upozorňoval? A také, co by dnes řekl Ježíš mně a tobě? Neslyšeli bychom někdo to

hrozné slovo: jsi mrtev? V tomto textu vidíme, že i ten láskyplný Ježíš někdy použije velmi tvrdá slova. Jak často si lidé myslí, že mají s Bohem vše v pořádku a přitom je jejich život v zásadním konfliktu s Božím slovem.

Jak se projevuje to, že je někdo mrtvý? Jan nepíše, že křesťané v Sardách neznají Boha, nemluví o tom, že nikdy neuvěřili. Píše: Tvým skutkům mnoho chybí. Přitom nejde ani tak o to, že by těch skutků bylo nějak málo. Spíše o to, že jsou činěny z nesprávných podnětů. Říká také, že potřísnili svůj šat. Takže vidíme, že nejde o to, že by měli nějaké špatné učení nebo přešli k nějaké sektě, ale mluví, že jejich život neodpovídá tomu, jak má vypadat život křesťana. A to by i nás mělo vést k přemýšlení. Jak vypadá můj život? Jak vypadá náš sborový život? Usilujeme o život, který se líbí Bohu nebo je to život, ve kterém Bůh nemá zalíbení?

To podstatné z tohoto dopisu ovšem je, že i pro hříšníka, pro toho, kdo si uvědomil svůj stav před Bohem, existuje naděje. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! To je výzva. Výzva k činu, výzva k nápravě. Jinými slovy: Dělej se sebou něco! Přestaň lelkovat, život ti ubíhá. Rozpomeň se, jak jsi mé slovo přijal. Vzpomeň si, co jsi mi sliboval! Připomeň si, co jsi vyznával! Jak jsi žil, když jsi uvěřil. Stručně řečeno:Něco se z života tamních věřících vytratilo. A my se můžeme jen domnívat, co to bylo. Nejspíš láska. Láska k Bohu, láska k bližnímu. Vztah důvěru, upřímnosti, zájmu a naděje. Na tom přece náš život stojí, o to se opíráme. Pokud je tomu jinak, opanuje nás sobectví, pýcha, žárlivost, náboženská strohost, která nezná slitování. Mohli bychom říct, že tamní křesťané a s nimi i my jsme vyzýváni k tomu, abychom uvažovali, na čem stojí naše víra, co je pro náš život důležité, bez čeho není naděje a bez čeho bude náš život plytký a jalový. Zajímavé je, jak to slovo pokračuje - Nebudeš-li bdít, tak přijdu tak, jako přichází zloděj. Jakoby chtěl Kristus říct: Když se nic nestane, když se nesmíří ti, kdo se nenávidí a nezačnou se mít rádi, když se nebude zvěstovat čisté evangelium, když se duchovní život neobnoví, pak budu čekat i kdybychom měl jednou přijít sám a vše uvést na pravou míru.

A pak po tom napomenutí přichází povzbuzení, nečekané povzbuzení: přece máš v Sardách několik osob, které, svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni. Tak. Bílé roucho - obraz, který označuje zachráněné, omilostněné, ospravedlněné. I takoví zde ve sboru jsou. Nejsou zde jen ti, kteří se svému křesťanskému poslání zpronevěřili. To je úžasné zjištění. Možná je jich jen pár. Možná jsou to jen babičky na sklonku života. Ale přesto je tu naděje, že tento sbor bude existovat dál. Existence těch několik věrných, o kterých se možná ani neví, je povzbuzením, že ne každý se odvrátil od Hospodina a že ne každý propadl hříchu. Důležité je zjištění, že o těch několika věrných Ježíš ví. Takoví se mohou stát vzorem pro ty mnohé ostatní. Protože i na ně, a tudíž i na nás, se vztahuje Jeho zaslíbení: Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. Člověk nezmizí jen tak beze stopy. Jeho jméno nelze jen tak vymazat, zlikvidovat. I kdyby se to podařilo zde na zemi úředníkům totalitní moci nebo úředníkům bohaté a lhostejné společnosti - v nebi to nezmizí.

Tak, milí přítomní, i my se dejme povzbudit dnešním slovem Písma. Někdy to vypadá, že jsme na vymření, že není naděje, že se mnohé rodiny odcizily, že nenavazují na dědictví předchozích věrných a aktivních generací. Mnohdy to vypadá tak, že evangelium není žádané, že jeho zvěst nezasahuje ani lidské uši, natož jejich srdce. Dejme se však povzbudit. Přijměme dnes čtený dopis jako poselství samotného Božího Syna do našeho života. Hledejme, v čem jsme se od víry v Něj odcizili. A buďme v tom upřímní. Čiňme pokání, napravujeme to, co jsme pokazili, udělejme to, do čeho jsme se nepustili. Mluvme tam, kde jsme třeba ze zbabělosti mlčeli.Prosíme o Boží pomoc, nejednejme ze svých vlastních sil ani podle svých vlastních úsudků. Přijměme ujištění, že i tady u nás jsou ti, kteří jsou vzorem víry a zárodkem něčeho nového, co se může s Boží pomocí obnovit či znovuzrodit.Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím. Tedy, kdo toto slovo slyšíš, důvěřuj Bohu a nepochybuj o jeho velké moci! Amen.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ:

Pane, trochu do nás drcni, abychom se probrali, abychom se odvážili vykonat to, k čemu nás vybízíš. Děkujeme, že máš s námi trpělivost a že víš o těch, na které všichni zapomněli. Prosíme, stůj při těch, kdo jakýmkoli způsobem vydávají své síly pro druhé, a už jsou unavení a mají toho třeba už plné zuby. Posiluj ty, kdo bojují proti nemoci, postižení, hladu, utrpení, posiluj ty, kdo povstávají a zastávají se utištěných.

Prosíme za ty, kdo trpí nesvobodou. Především ti předkládáme Severní Koreu, kde jsou pošlapávána základní lidská práva. Pomáhej těm, kdo se nasazují pro dobrou věc kdekoli v tomto světě a svou službou prokazují pomoc a lásku k bližnímu.

Prosíme tě za naše rodiny. Ty víš, jak to v nich vypadá. Jak jsou často neúplné, rozbité a rozhádané, neschopné se domluvit a chápat. Prosíme tě za náš sbor. Taky se nám zdá, že nás ubývá, že nepozorujeme příliš velký zájem o jeho existenci, o to, co dělá, připravuje.

Vše, co jsme nedokázali vyjádřit svými slovy, vkládáme do modlitby, kterou nás naučil náš Pán:

MODLITBA PÁNĚ: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.

POSLÁNÍ: 1. Kor. 13, 2.3

Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

POŽEHNÁNÍ: Kol 3,15

Ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo.

Milost Boží nechť zůstává se všemi námi. Amen.