11.3.2018

VÝROČNÍ SBOROVÉ SHROMÁŽDĚNÍ

Písně: 667, Svítá 51, Svítá 44, 485. ČTENÍ: Římanům 12, 1-8

TEXT: 1. Korintským 12, 4-7 Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.

KÁZÁNÍ: Milé sestry, milí bratři, máme dnes před sebou dva oddíly, kterými apoštol nabádá k tomu, jak má fungovat sborové společenství. I my dnes stojíme či sedíme a přemýšlíme nad tím, co bylo, je a snad i bude. K tomu výroční sborové shromáždění slouží. Abychom se ohlíželi za tím, co zůstalo za námi v tom roce minulém a co nás čeká letos v roce, který už nějaký čas běží. Běh času nejlépe vnímáme u svých malých dětí. Anebo u dětí, které nám jsou nějak blízké a tu a tam je vidíme. Právě u svých potomků vidíme proměny, kterými procházejí téměř den za dnem. Od své naprosté závislosti na mamince, postupem času získávají víc a víc dovedností, leckdy nás překvapí novou činností, nápadem, slovem, myšlenkou. Přijde čas, kdy se my sami, dospělí, od nich můžeme učit a pak už jsou dospělí, jsou samostatnou jednotkou. Jistě běh času nezaručuje ani u našich dětí, ani u nás starších, že s jeho plynutím budeme moudřejší, schopnější, zodpovědnější. Všichni to dobře známe, jak se někdy plácáme v bludném kruhu omylů a chyb, ze kterého se nemůžeme vymanit.

Podobně můžeme přemýšlet i o sboru, církvi a samozřejmě hlavně dnes o našem evangelickém sboru v Hodslavicích i jeho kazatelských stanicích v Mořkově a Straníku. Naše církev letos slaví 100 let od svého vzniku, náš sbor si připomíná 200 let od postavení kostela. Jaká byla jejich minulost, jak to bylo tenkrát, když vznikly? To se můžeme dočíst v různých článcích a pojednáních. Jistě se k tomu letos i příští rok vrátíme. Ale přítomnost, to je něco, co žijeme. Na čem se podílíme. Co utváříme. Co bude jednou tvořit minulost. A tu je důležité si připomenout, že minulost tohoto sboru tvořili docela konkrétní lidé. Ti, kteří byli osloveni evangeliem, ti, kteří vnímali své povolání Pánem Ježíšem Kristem, aby se podíleli na jeho působení v tomto světě.

Proto už předkové našich dědů stavili kostely, modlitebny, fary, školy. A s láskou a ochotností a s nesmírnou obětavostí, kdy poměry v naší zemi byly tak bídné, že si to dnes ani neumíme představit. Starali se a pečovali, protože si uvědomovali, že Bůh má jen jedny ruce, ty naše, ty moje. A tak je to dodnes. Teď jsme tu my. Hlouček věrných, nepatrný zlomek těch, kteří byli v evangelické církvi pokřtěni a stali se členy tohoto sboru. A také Ti, kteří k tomuto sboru našli cestu, nějakým způsobem si je získal, i když tady třeba pokřtěni nebyli, ale svým způsobem jsou tady doma.

Minulost neovlivníme, s tou se můžeme a máme seznamovat. Máme si vážit těch, kteří zde byli před námi a zanechali nám jako výraz své lásky a oddanosti Bohu tento kostel, tento sbor. Oba vypovídají o jejich touze sloužit Bohu a naplňovat odkaz, který v Božím slově zaslechli. V naší době mnozí o Bohu, o tomto sboru vůbec nepřemýšlí, mnohé to netrápí, nezaměstnává. Ale díky Bohu za všechny, kteří si svou odpovědnost a ovšem i dar společenství uvědomují. Přečtu vám podobenství, které především nám ukazuje, jací být nemáme a jací být máme. Ono je totiž jednodušší ukazovat na ty, kteří tady nejsou a nebývají. Je jednodušší ukazovat na chyby a nedostatky druhých, než přemýšlet sám či sami o sobě.

PODOBENSTVÍ O ZÁPALKÁCH

Byly jednou jedny nové zápalky. Vypadaly skvěle se svými žlutými límečky, červenými čepičkami a jakoby v uniformách z lesknoucího se dřeva. Všechny, jako hrdí vojáčci, byly plné ideálů a připravené k rozletu.

"Svět je tak studený," říkaly. "Lidé nás potřebují. Naše poslání je to nejdůležitější - můžeme zapálit, osvětlit, zahřát. Na co ještě čekáme?"

"Do toho", povzbuzovaly se k činu. "Pusťme se do díla!"

"Já zapálím velkou hranici!" volala jedna.

"Já si myslím na krb mladé rodiny," přidala se druhá.

"Já bych se spokojila rozsvícením lampy tamté dívky," prohlásila třetí.

A aniž by nad tím příliš přemýšlela, zamířila k dívce, která se s nerozsvícenou svítilnou v ruce snažila vyhnout kalužím na cestě. Dívka sebrala zápalku s překvapením a vděčným úsměvem a okamžitě ji zapálila. Ale nepomyslela na záludné večerní poryvy větru, který zápalku okamžitě zhasl.

"Do háje!" zamumlala dívka a zápalku odhodila.

Další zápalka se vydala ke skupině mladých lidí, kteří se snažili zapálit hranici, aby se ohřáli a opekli si klobásky. Jakýsi mladík popadl zápalku a zakřičel: "Hurá!" rozškrtl ji a přiložil ji k hromadě narychlo posbíraných kousků dřeva, které však bylo vlhké a nechytlo. Zápalka shořela a mladík si popálil prst.

Další zápalka se vydala do domu mladé rodiny. Mladí manželé se právě chystali odejít na návštěvu k přátelům. Mladá žena zahlédla zápalku a řekla: "Podívej se, zápalka! Když ji potřebuješ, nikdy ji nenajdeš, a teď, když na nic není, je tu..."

Sebrala ji, strčila do zásuvky a řekla manželovi: "Když budeš potřebovat, zápalka je v zásuvce." Ale zápalka zapadla do škvíry, kde ji nikdo nikdy nenašel.

Ostatní zápalky sledovaly snažení svých družek. Té první vyčítaly, že si nedávala dost pozor na vítr, druhé, že se málo soustředila na dřevo a příliš na mladíkovy prsty; nevšímavost a nedostatek zájmu mladé ženy je rozesmutnil.

"Chceme přinášet oheň, světlo a teplo, ale nedaří se nám to, protože nás nechtějí, nebo protože nám v tom něco zabrání. Co máme dělat?"

Bez dalšího vyčkávání se některé zápalky vydaly k ohništi, jiné k dívce. Ale dřevo bylo stále vlhké a vítr ještě silnější. Jedna po druhé zápalky zhasínaly. Nakonec jich zůstalo jen dvanáct a byly smutné a zklamané z neúspěchu ostatních.

Až konečně jedna dostala nápad a vyložila ho svým družkám. Pozorně zkoumaly návrh, některé vyslovily pochybnosti, ale nakonec se rozhodly.

Spojené do jediného svazečku se vydaly ke skupině u hranice dřeva na ohništi.

"Podpálíme ho všechny společně - náš žár bude tak velký, že vlhkost dřeva překoná. Do toho!"

A udělaly to. Jeden mladík si jich všiml a zapálil je všechny najednou. Prudce vyšlehl žlutočervený, živý plamen, který zapálil jednu větev, pak další a ještě další. Krátce nato zaplápolala teplá a zářivá hranice. Mládež ožila a začala zpívat a tančit kolem ohně.

Kdosi zahlédl dívku s pohaslou lampou a vesele ji vybídl: "Hej! Potřebuješ trochu ohně? Pojď sem! My máme oheň!"

Bratři a sestry, i my býváme jako ty zápalky. Někdy zbrklí, jindy neteční a nevšímaví, rychle vzplaneme, ale užitek nepřineseme. Promrháme spoustu času, který nám už nikdo nikdy nevrátí.

Ostatně tak to myslel i apoštol Pavel, když křesťanský sbor přirovnával k lidskému tělu. Také jej tvoří mnoho nejrůznějších "součástek". Žádná není zbytečná, každá, i ta nejmenší, nejkrytější, i ta, o níž po většinu života nemáme povědomí, má své místo, svůj úkol.

Je na každém z nás, abychom přemýšleli a modlili se za to, kde je jeho místo, kdo je jeho odpovědnost. Mohli jsme zaslechnout, že jen tam, kde se spojí síly, nebudeme zbytečně mrhat svou silou, svými schopnostmi, ale přineseme užitek.

A tak to nám všem, bratři a sestry, přeji. Abychom žili s radostí a rovněž s vděčnosti, že můžeme jít cestou života s Pánem Bohem a druhým lidem okolo nás pomáhat, aby nebyli sami, aby poznávali lásku a naději, kterou dává Bůh i prostřednictvím nás. Amen.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ:

Pane Ježíši, vyznáváme, že jsme Ti mnohdy úplně vzdálení, žijeme své životy a koloběhu povinností a mnohdy už nemáme ani chuť ani touhu se ptát, kde v tom všem jsi Ty, a kde bys měl a chtěl být. Někdy se i snažíme, a naše snaha vyznívá naprázdno. Nevidíme výsledky své víry, svých modliteb, svého úsilí. Anebo se nám zdá, že veškeré naše snažení nepřináší vůbec žádné ovoce. A dokonce se nám někdy zdá, že to ti nevěřící mají snazší. Mohou si žít tak, jak sami uznají za vhodné. A možná jim i někdy závidíme. Prosíme, veď nás svým Duchem, abychom vnímali, kde je naše místo, kde máme být a kde také máme sloužit a jak. Nedovol, aby naše víra spočívala pouze ve slovech. Prosíme, abychom pro každého člověka měli naději, abychom nikoho neodsuzovali, nad nikoho se nepovyšovali, protože my vlastně ani nevíme, jak nás v našem hříchu a naší duchovní polovičatosti vidíš Ty. Do Tvých rukou odevzdáváme také tento sbor, jehož smíme být součástí. Ukazuj nám, co od nás očekáváš, co máme dělat, do čeho se máme pustit a také, čeho se máme vyvarovat. Spojuj nás tak, abychom byli tělem, jehož Ty jsi hlavou. A prosíme, přijmi i naše tiché modlitby: ...


POSLÁNÍ: Lukáš 12, 29-32

A neshánějte se, co budete jíst a co pít, a netrapte se tím. Po tom všem se shánějí lidé tohoto světa. Váš Otec přece ví, že to potřebujete.

Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno. Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.