14.1.2018

Písně: 639, Svítá 17 Bojujte; 482, Svítá 44 Dej mi, Pane, 645. ČTENÍ: Římanům 12, 1- 21
TEXT: Zjevení 2, 1- 7

Andělu církve v Efezu piš: Toto praví ten, který drží sedm hvězd ve své pravici, který se prochází mezi sedmi zlatými svícny: "Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě. Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš. To však máš k dobru, že nenávidíš skutky Nikolaitů stejně jako já. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji."

Každý člověk má na tomto světě mnoho úkolů. V zaměstnání, ve společnosti, v rodině. Jsou to úlohy rozmanité, někdy se navzájem prolínají, jindy protichůdně rozcházejí. I my, bratři a sestry, máme své vlastní povinnosti. Kromě nich však máme jako křesťané vedle těchto rozdílných úkolů ještě jeden navíc, asi bychom měli říct, že máme poslání; úkol nám všem společný a zcela zvláštní: Budovat v tomto světě Kristovo království. Konkrétně to znamená budovat sbor, v němž žijeme, aby byl živou součástí církve Ježíše Krista. To je jistě náročné, ale nesmírně odpovědné pověření. A tu nás možná napadá: Víme my vlastně, co všechno má mít takový sbor, čím má být charakteristický a před čím a na co si má dát pozor, aby s ním byl Pán Ježíš spokojen? Dnešní oddíl Písma zmiňuje v poselství soboru do Efezu čtyři nejpodstatnější věci:

Především je zde jmenována práce. Ano, bratři a sestry, často zapomínáme, že sbor není jen místem klidné pohody, kam přicházíme pouze naslouchat, potěšit se a prožít milou chvilku v bratrském obecenství. Vzpomeňme si, že Pán Ježíš přirovnává církev k vinici. Na vinici se pracuje, sází, okopává, štěpuje a je tam potřeba mnoho pracovitých rukou. Takovou vinicí je pro nás náš sbor. Je místem práce. Místem, kde na nás čeká mnoho povinností, mnoho dílčích úkolů a služeb. Na každého z nás. Všichni jsme voláni ke společné, přesto však různorodé práci. Na poli zvěstovatelském, evangelizačním, misijním, na poli křesťanské služby, k práci mezi dětmi, mladými i starými, nemocnými a všelijak trpícími. A ovšem jsou tu záležitosti organizační, správní, hospodářské a ekonomické. Nelze všechno vyjmenovat. Jen se dobře rozhlédněte kolem sebe. Jak by to mohl zvládnout jedinec, farář nebo hrstka několika členů staršovstva všechno to, co sbor potřebuje, o co by se měl starat, co by měl ve společnosti kolem sebe prezentovat a prosazovat. Je mnoho rozličné práce, avšak apoštol nám připomíná, že je též mnoho rozličných darů, které byly rozdány každému z nás. Říká to proto, aby umlčel všechny naše výmluvy, že na to a ono nemáme, a nestačíme na to. Skutečně každý přijal nějaké obdarování, každý má svěřenu nějakou hřivnu. Třeba malou, ale má. Je třeba si to uvědomit a svého obdarování využít k prospěchu druhých, ve prospěch sboru, společnosti.

Když tuto pravdu přijmeme, musíme se v návaznosti na ni ptát: Kde začít? Do čeho se pustit? Začněme u maličkostí. Nejde o to, abychom dělali mimořádné věci, ale jde o to, abychom dělali i ty nejmenší mimořádným způsobem. Sám Ježíš říká: I podaná číše studené vody je službou, která nebude zapomenuta. (Mt 10,42) Na jiném místě apoštol Pavel zase připomíná: všechno dělejte "jako Pánu" (Kol 3,17). Jako byste to nedělali pro sebe, ani své přátele, partnery, děti, či kolegy. Čiňte to tak, jakoby příjemcem vaší služby, práce byl Bůh sám. Jestliže takto žijeme, pak to znamená, že každá i ta nejvšednější křesťanova práce je prací pro Boží království. Vždyť jde o to, aby lidé viděli naše dobré skutky a vzdali slávu našemu Otci v nebesích (Mt 5,16). Taková práce je ovšem nepřetržitá. Práce v církvi je doživotní, bez možnosti odejít do důchodu, bez možnosti vyrazit na prázdniny či na dovolenou. Nikdy se nesmíme domnívat, že jsme toho již učinili dost a že si můžeme odpočinout. A už vůbec nemůžeme lacině prohlašovat, že si Pán Bůh všechno zařídí sám. I když taková slova zní velice zbožně, často se za nimi skrývá naše lenost.Ano, Pán Bůh podle svých zaslíbení koná své dílo i dnes. (Ž 147,2.3) Proto právě tak usilovně máme pracovat i my. I nás si chce použít. Proto máme a musíme dát do této služby všechny své síly a schopnosti a prosit a očekávat, že se Bůh k naší práci přizná, požehná a dokončí to, nač nám nestačily síly. K takové službě, k takové práci pro jméno Ježíše Krista, jsme zváni.

Druhým podstatným rysem je trpělivost. Pracovat a neustat, to vyžaduje - jak se říká - svatou trpělivost. Kolikrát se setkáme s nepochopením, lhostejností či přímo s odmítnutím naší služby, že bychom toho nejraději nechali a beznadějně pokrčili rameny. Nad nikým nemávnout rukou, nelámat hůl.

Prakticky třeba tehdy, když nás budou lidé odmítat, když nebudou naše výzvy a pozvánky přijímat, když nás bude ubývat, když se bude zdát, že nejsou vidět výsledky naší práce. To vše je škola trpělivosti. Co bychom asi řekli zahradníkovi, kdyby netrpělivě popotahoval rostlinky, místo aby je lépe okopával, zaléval, pěstoval. Vždyť by je zahubil svou netrpělivostí. Nikdy nebude všechno snadné, bez problémů. Pravděpodobně budeme muset i trpět za svou práci, za svou službu, za svůj postoj, za svou víru. Křesťané to nikdy na tomto světě nemají lehké. Lidé, kteří nestojí o Krista, nestojí ani o ty, kteří pracují v jeho jménu, a proto nestojí ani o jejich službu. Tak tomu bylo u Ježíše, tak tomu bylo a je při jeho následovnících. Z toho důvodu nemůže církev čekat na nějaké vhodnější příležitosti a okolnosti než jsou právě ty, v jakých právě žije.

Musí-li křesťané trpět, jedno trpět nesmí. Nesmí trpět zlé, falešné proroky. A to je třetí, velice vážná věc. I mezi nás přicházejí falešní proroci, falešní učitelé, svůdci, kteří jako hltaví vlci hledají, koho by mohli svést z cesta za Kristem. A jak se dovedou ohánět i slovy Písma! Jak to, že je křesťané neprohlédnou? Jak to, že se jejich řečmi dají ve své víře zviklat? Odpověď je zřejmá: Protože si ve své víře sami nejsou příliš jistí. Chceme-li odhalit takové falešné proroky, musíme především sami znát dobře Kristovo slovo a vědět, s čím nás do tohoto světa posílá. Nesmíme podléhat lhostejnosti ani vlastním zájmům a pozor také na pýchu, abychom si neříkali, že už jsme dost dobrými křesťany a nemáme co napravovat!. Ve světě kolem nás je dnes obvyklé, že se pořádají různá školení, kurzy, vzdělávání. A co my, kteří stojíme uprostřed svých sborů a kteří jako křesťané máme slavný a odpovědný úkol? Víme, komu a čemu věříme? Víme, o co se máme opřít v těžkých chvílích svého života a podle čeho máme měřit svůj život a vše kolem sebe? Nevytratilo se z našeho povědomí, že Písmo svaté je nám normou, pravidlem života? Nedovolme, aby Bible v nejrůznějších překladech a vydáních byly pouhou ozdobou našich knihoven!

Čtvrtou, nejdůležitější směrnicí sborového života je láska. Nádherným způsobem to vyjádřil apoštol Pavel v prvním listu do Korintu. Kdyby sbor znal Boha, Krista, cestu spasení, i Boží zákony, i kdyby o tom všem slýchal každou neděli, přesto bez lásky není sborem, ale jenom hloučkem lidí, které udržuje pohromadě jen tradice a vzpomínky. A nejen to. Bez lásky ani ta práce, ani vytrvalost, ani trpělivost, ani znalost neponesou ovoce a snadno sklouznou pouze do plnění povinností a zákonictví, které vyžaduje co se musí a co se nesmí. Láska, nic jiného než láska, má a musí být východiskem a cílem veškerého sborového života. Láska, to je zájem o toho druhého, touha být mu nablízku, podílet se na tom, co ten druhý prožívá, co nese, v tom dobrém i to zlém. Láska, to je práce na tom, aby ten druhý byl šťastný, aby se mu dobře žilo, aby věděl, že v tom svém pozemském bojování není sám, že má o koho se opřít, že má komu zavolat či napsat, že na něj někdo myslí, že se za něj někdo modlí.

Bratři a sestry, v tom dopisu do Efezu Pán Bůh nejprve vyjmenovává to, co se tamním křesťanům daří a z čeho má radost. Pak jim připomíná, kde zbloudili, kde se svému křesťanskému poslání zpronevěřili. Ten kdysi živý, kvetoucí sbor v Efezu, plný ovoce Ducha a Božího požehnání se velice změnil. Jeho členové totiž odpadli od Pána Ježíše a soustředili se na bohatou církevnickou činnost podle svých představ. Tamní věřící sice nedělali nic vyloženě špatného, dokonce hodně pracovali, ale z jejich duší se vytratila láska k Bohu a pravděpodobně i k sobě navzájem. A my se musíme ptát, zda podobné nebezpečí nehrozí i nám. Tragédií mnohých je, že křesťanství nevnímají jako vztah a životní styl. Berou ho jako jeden z mnoha zájmů. Na počátku třeba nadchne, ale původní zápal se může vytratit.

Není tedy i naše křesťanství jakousi zájmovou činností? Ptejme se, jak nás Boží Syn vidí. Co když i nás smutně pozoruje a konstatuje, že jsme opustili první lásku? Jak je to s námi? Co by asi Bůh řekl mně? Tobě? Nám? Přece i naším směrem by mohla zcela určitě zaznít výtka: Ale to mám proti tobě...? Jak to tedy je? Může být se mnou, s námi Bůh spokojen? Není při mně, při nás něco, čím se od něj vzdalujeme? Ptejme se sama sebe, porovnávejme se s Božími nároky na životy jeho následovníků! A jestliže nějakou tu skvrnu objevíme, něco, čím jsme se provinili, přiznejme se k tomu. Nepřeslechněme přitom radu, kterou nám tu pisatel dopisu dává. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Pokud jsi poznal, že ses dopustil chyby, naprav ho. Pokud jsi zvlažněl ve vztahu k Pánu Bohu, naprav to. Pokud jsi zvlažněl ve vztahu k bližnímu, jdi do sebe, naprav to.

Jen tak, budeme-li upřímní a pokorní, obnovíme svůj vztah s Pánem Bohem, jen tak budeme sborem, živým sborem církve Ježíše Krista. On nám nic nevnucuje, On nás jen povzbuzuje a radí: Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji. Amen.

Děkujeme ti, Pane náš, že jsi nás postavil do své církve, a že nás povoláváš ke křesťanské službě. Uvědomujeme si, kolik nedodělaného díla zůstává všude kolem nás. V našem sboru, v našich rodinách, na pracovištích, všude tam, kde se vyskytujeme. Znovu se rozhodujeme, že budeme tvými věrnými svědky, že budeme horlivějšími pracovníky na tvé vinici. A tak tě prosíme: Rozhojni při nás dary své milosti. Naplň naše srdce láskou, aby se všechny naše věci děly v lásce jak ve sboru, tak i v našich rodinách a v celé tvé církvi. Buď s námi a dej nám tu milost, abychom směli být účastníky na díle tvé církve po celý svůj život. Amen.

.