15.7.2018

Písně: 512, Svítá 190, 519, Svítá 346, 541. ČTENÍ: Efezským 2, 11-18 Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš pokoj, on dvojí spojil vjedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.

TEXT: Efezským 2, 19-22 Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.

KÁZÁNÍ: Bratři a sestry, dnešními slovy dopisu apoštola Pavla se ocitáme v Efezu. Bylo to významné přístavní město, kde se setkávaly různé kultury a tradice. Silný zde byl vliv pohanské Diany Efezské, z textu se dozvídáme i o Židech, kteří zde tvoří velkou komunitu. Křižovatka nejrůznějších cest a lidských osudů, tak bychom mohli toto město nazvat. Různí lidí, různé kultury, tradice, vlivy, to všechno zde na sebe nějakým způsobem potkává. A nejinak je tomu i v místním křesťanském společenstvím. Různí lidé, různých kultur, minulosti, postojů, profesí a zájmů se tady scházejí, aby oslavovali Spasitele Ježíše Krista. Všude tam, kde se setkávají nejméně dva lidé, tu a tam dochází ke konfrontacím, výměně názorů, neshodám, neústupnosti, k prosazování svých pohledů a svého poznání. Nejinak je tomu právě tady v Efezu. To církevní společenství je obrazem společenství civilního. Kristova spása není jen pro někoho, pro zasvěcené, ani jen pro muže, ani jen pro vzdělané, ani jen pro ty, kdo se kdysi hlásili k Bohem vyvolenému izraelskému národu. Zdá se, že právě v tamním sboru ta mnohá různost přinášela problémy. Pravděpodobně se jedni považovali za pravověrnější, možná více spásy hodné než ti druzí.

  • Apoštol se tady v této své kapitolce dopisu obrací na ty, kdo před nějakým časem Krista

ještě vůbec neznali. Připomíná jim, kým dříve byli. Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. To je to první, co si mají křesťané, kteří původně byli pohany, připomínat. Dříve sloužili různým božstvům, Krista ovšem neznali a Židé se jim posmívali. Žili bez Boha na světě, tj. bez opravdové lásky, která odpouští, bez naděje odpuštění hříchů, bez naděje věčného života. Taková byla jejich realita. A to jim Pavel nyní připomíná. Pamatujte si, jak jste žili. Jak jste se ve své tehdejší zbožnosti snažili, jak jste se snažili sloužit božstvům, ale nepřinášelo vám to žádné uspokojení, žádný pocit naděje, bezpečí. Proč si to mají vlastně ti lidé připomínat - mělo by nás napadnout. Neměli by se spíš radovat ze současnosti a na minulost zapomenout? Proč mají vzpomínat na to, co bylo? Je to kvůli tomu, aby si připomněli svůj tehdejší stav. Aby se rozpomněli, jak tenkrát žili. Jaké to bylo, když neměli žádnou oporu v Bohu, když se jen snažili, aby se těm všem pohanským božstvům zalíbili. Tenkrát neměli podíl. na smlouvě s Bohem. Netušili ni o Boží bezpodmínečné lásce, netušili, že existuje něco tak úžasného jako odpuštění. Snažili se, honili se, hleděli, jak své bohy uspokojit. Byli v neustálém koloběhu, který je však naplňoval pouhou prázdnotou, nikde neměli zastání, nikdo jim nerozuměl, nemohli s Bohem sdílet dobré i zlé.

Bratři a sestry, a to je také pro nás důležité. Abychom se tu a tam ohlédli zpět, a připomněli si, jak jsme žili. Co se nám dařilo, v čem jsme zklamali. Kdy jsme byli Bohu věrní, a kdy naopak jsme chodili po svých vlastních cestách. Kdy jsme Bohu dokázali důvěřovat, a kdy jsme se naopak uzavírali do svých vlastních ulit a spoléhali na své síly, schopnosti, zkušenosti. V případě Efezských je vzpomínání na dobu minulou odstrašujícím případem. Jako by jim apoštol říkal: Dejte si pozor, abyste se zase neocitli tam, kde jste byli kdysi. Bez Boha na světě. Proto Mu důvěřujte, držte se jeho slov zaslíbení.

· A pak přichází připomenutí reality, tedy přítomnosti. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy,

kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. Nyní je to jinak. Milí Efezští, poznali jste Krista, poznali jste, že jeho prolitá krev očišťuje každý hřích a zachraňuje pro život věčný. To je ten základní rozdíl. Dříve ti Efezští vynakládali své vlastní úsilí, aby se bohu/ bohům přiblížili, aby si je naklonili, aby si je usmířili. Ale ať dělali, co dělali, nedařilo se jim uklidnit své vlastní svědomí, ani nezískali pocit klidu, radosti. Jinak je to s Kristem. To On vykonal vše za ně. To On vydal sebe sama za každého hříšníka. To On trpěli, zemřel a ovšem i z mrtvých vstal. A člověk? Co s tím má udělat? Jak má zareagovat? Ti bývali pohané to pochopili. Spolehli se na Ježíšovu oběť. Přijali ji jako východisko pro své vlastní životy. Odvážili se důvěřovat, že Kristus všechno pro jejich záchranu již učinil. Nyní jen stačí Mu důvěřovat a děkovat, co všechno pro ně vykonal.

Bratři a sestry, to je připomenutí i pro nás tady přítomné. Nebudeme lepšími křesťany, když budeme číst denně v Bibli, chodit neděli co neděli do kostela, přispívat na potřeby církve, ani když se budeme bez ustání modlit

- ač to může znít divně, tyto náboženské projevy, ani křesťanské jednání nás nezachrání pro život věčný. To důležité je, spolehnout se, že Kristus pro naši, pro moji záchranu učinil vše, co bylo potřeba. Důvěra v Ježíšovu lásku, důvěra v moc Jeho odpuštění to je i pro naši víru směrodatné. Boží Syn se obětoval, aby mně, nás zachránil. Věřím tomu? Věříš tomu, sestro, bratře? Věříš, že Ježíš Kristus obětoval svůj vlastní život pro Tvoji záchranu?

  • Pamatujme, že apoštol Pavel píše křesťanům, kteří byli dříve pohany. Nyní však

připomíná, že jsou si všichni rovni. Až nám to přijde nepatřičné. Nechce se nám věřit, že by křesťané mezi sebou dělali rozdíly. A přece. Ti, kteří prošli židovstvím, si mysleli, že jsou něco víc. Že je Hospodin víc obohatil, že i jejich poznání, životní zkušenost je větší. Zákonitě k postoji této skupiny se ti druzí cítili jako druhořadí. Neměli takové duchovní poznání, jako jejich starší duchovní sourozenci. Možná jim bylo naznačováno, že ve sboru - církvi mají být pěkně někde vzadu a být vůbec rádi, že tam mohou být. Jakže to apoštol píše? Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.

Když se někdo někam přistěhuje, je jeho situace složitá. Většinou v tom svém novém působišti nikoho nezná, zatímco ti ostatní se navzájem znají. Neví, jak to tam chodí, kde jsou ta nejdůležitější místa, kde najde lékaře, starostu, řemeslníka. Je opravdu cizí, z jiného světa, odjinud, kde to sice znal a byl tam doma. Nyní je to však jinak. Těmto bývalým pohanům však apoštol přisuzuje stejné místo, stejnou pozici, stejnou odpovědnost jako těm, kteří tam jsou doma již dlouho, anebo pořád. Patříte k Boží rodině, říká těm nově uvěřivším. V církvi to nemá být jako v pracovním kolektivu, kde ten nejmladší vaří kafe pro ty služebně starší, anebo jim chodí pro svačinu či noviny. V církvi mají všichni stejná práva, ale rovněž tak i povinnosti. Jako tomu bývá v našich rodinách. Má-li být rodina funkční, každý její člen musí přijmout určitou míru odpovědnosti. Nejinak je to v církvi, v Boží rodině. Jeden nemůže druhého zneužívat s tím, že on se postará a já se takříkajíc "povezu".

  • Pavel připodobňuje křesťanský sbor ke stavbě. Stavba každého domu má určitá pravidla.

Všichni je známe, musí být projekt a finance, potom dobré základy, cihly a malta, okna a dveře, nakonec střecha, aby do domu neteklo. Apoštol zde píše o církvi, která je trvalou stavbou. Tzn., jedná se o objekt, který není nikdy hotov. Pilně se v něm a na něm pracuje, aby byl chrámem posvěceným v Pánu. Apoštolové, proroci, a samozřejmě sám Ježíš Kristus to je základ této stavby. Chrámu, který, bratři a sestry, i my stavíme, budujeme. Jeden každý v něm máme své místo, úkol, poslání. Každý je důležitý, rovněž tak každá je důležitá. Mladý i starý, dospělý i dítě, ten, kdo se v jeho blízkosti narodil, i ten, kdo se přistěhoval. Ten chrám, totiž není náš, není to lidské dílo, na které bychom mohli být pyšní, jako tenkrát ti stavitelé babylonské věže. Ten chrám se staví a buduje k tomu, aby byl oslaven Kristus. Aby vynikla Jeho láska, Jeho obětavost, Jeho odpuštění.

A k tomuto budování jsme všichni zváni. Ať už jsme jacíkoli, ať jsme jakkoli staří, ať umíme to či ono, či nic, všichni jsme zváni k tomu, abychom tvořili Hospodinův chrám, kde je Bůh oslavován a Jeho jméno velebeno. Takové lidské společenství určitě nebude dokonalé. Ostatně ani nikdo z nás dokonalým není. Nicméně každý z nás může dát k dispozici to nejlepší, co mu bylo Pánem Bohem svěřeno.

Připojím svědectví jedné sestry. Nazvala ho: Nelituji

V naší rodině byly návštěvy kostela jen tradicí a formalitou. Mé dětství bylo protkané nevyléčitelnou nemocí mé matky. Její trápení jsem vnímala velmi citlivě. Když zemřela, byl to pro mne velký zlom. Bylo mi tehdy 11 let a maminku jsem moc potřebovala.

O Boha jsem se hlouběji nezajímala. Absolvovala jsem sice biřmování, ale je proto, že se to má.

Nevím už přesně, zda to bylo v den mých 15. nebo 16. narozenin. Byla jsem tehdy pozvána na setkání mladých věřících. lidí. Pozvání jsem přijala.

Postupně jsem zjišťovala, že pro ně víra v Boha není jen nějakou formalitou, ale upřímným postojem a touhou hledat Boží vůli pro svůj život a chválit ho za vše, co prožívali. Sama sebe jsem se ptala, odkud se v nich ta touha bere. Mnohému jsem nerozuměla, ale moje zvědavost mě znovu a znovu táhla mezi ně.

Bůh se mne dotýkal prostřednictvím Bible. Uvědomila jsem si svoji bídu a hříšnost. Nic dobrého mne nečeká, jen věčná smrt. ALE! Bůh mne tak velmi miloval, že dal za mne svého Syna. Vzal na sebe moje viny, když umíral na kříži. A Boží požadavek na mne byl tak minimální - uvěřit v Pána Ježíš Krista.

Bůh mě s láskou hledal a volal. V 18. letech jsem se rozhodla následovat Pána Ježíše - a nelituji. Zbavil mně tíhy vin. Dodnes jdu stále s ním a nelistuji, rozhodně ne. Amen.“

MODLITBA PO KÁZÁNÍ:

Prosíme, Pane Bože, abychom jeden každý věděli, komu patříme, komu chceme sloužit, koho chceme následovat. Díky, že ses nám dal poznat, že o Tobě smíme vědět. A tak nám pomoz, abychom se odvážili za Tebou kráčet cestou svého života.

A také Tě prosíme za naše sborové společenství, aby bylo otevřené a přitažlivé pro každého. Aby zde každý mohl naleznout svůj duchovní domov, a také pochopení a povzbuzení. Amen.