17.6.2018

Písně: 433, Abba, Otče (Hosana 143) + Bože Otče (Zpívej chval 140); 557; Zpívej chval 144 - Otče náš nebeský; 489 ČTENÍ: 1. Timoteovi 1, 12-17 Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám. A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila a s ní víra i láska v Kristu Ježíši. Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří, a tak dosáhnou věčného života. Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen.

TEXT: Lukáš 15, 20 I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.

KÁZÁNÍ: Bratři a sestry, předpokládám, že každý z vás pochopil, z jakého příběhu jsou vzata tato poslední citovaná slova. Ano, jsou to slova Pána Ježíše, který svým učedníkům předkládá i toto podobenství. Nejprve ovšem mluví o ztracené ovci, následně o ztraceném penězi a nakonec o marnotratném synu. Přestože to podobenství známe, přestože jsme na něj slyšeli mnoho kázání, pokusme se nad těmito slovy, která nám na dnešní den k přemýšlení nabízí Hesla Jednoty bratrské, zamyslet. Pokusme se v těch slovech evangelia hledat poselství pro svůj vlastní život. Do situace, v níž se nacházíš, Ty bratře, Ty sestro, nechej vstoupit Boží slovo. Zkusme tak učinit tentokrát z pohledu onoho otce.

Otec má dva syny. To je důvod k radosti. Jeho rod bude pokračovat, nevymře po meči. Úsilí, které na svém statku vynaložil, nevyzní do ztracena. Nebude se jednou o to všechno starat někdo cizí. Zdá se, že se tomu muži daří dobře. Má mnoho nádeníků, kteří jsou zajištěni prací, kterou jim na svém statku a polích poskytuje. A jeho synové jsou nadějí, že jeho rod nevymře, že se budou o dědictví otců i starat nadále. Jaký je vztah tohoto muže k jeho synům, nevíme. Nedovedu si představit, že by to byl nějaký despota, který by vyžadoval slepou poslušnost bez toho, že by nikdo nemohl říct svůj názor. To by to podobenství ztratilo smysl. Je to spíš otec, který miluje oba své syny. Každý z nich je jiný. Postavou, vzhledem, charakterem, zájmy, vystupováním, touhami, vlohami, schopnostmi...Však to známe, i kdybychom měli třeba deset dětí, žádné nebude stejné jako jiné. A jako rodiče, otcové i matky, je budeme mít stejně rádi. Budeme o ně pečovat a vychovávat je, zajímat, sledovat jejich dospívání, úspěchy v jejich osobních životech. Možná budeme mít k některému ze svých potomků bližší, osobnější vztah. Ale to ještě neznamená, že ty své další ratolesti nebudeme mít rádi.

Situace rodiny, i když maminka tu není zmiňována, se mění ve chvíli, kdy za otcem přichází jeho mladší syn. Otče, dej mi díl majetku, který na mně připadá. Uf, to je požadavek. Jen si to zkusme představit. Přijde za vámi váš potomek a vyzve vás: Dej mi to, na co budu mít nárok, až jednoho dne zemřeš! Vlastně jakoby svého otce už teď pohřbíval! Jak bychom ta slova asi vnímali? Jako neúctu, kterou nám chce potomek naznačit, že jsme překážkou jeho kariérního růstu? Anebo jako chvíli, kdy se chce už konečně postavit na vlastní nohy? K tomu přece potřebuje kapitál alespoň do začátku. Bratři a sestry, nezapomínejme, že jde o podobenství. Příběh, který si vymyslel Ježíš, aby na docela srozumitelném příkladu sdělil své poselství. To však nalezneme až v závěru Jeho vyprávění.

Ten příběh bychom mohli chápat tak, jak jej znají a musejí řešit zemědělci na celém světě: že není dobré grunty a pozemky donekonečna dělit - pokud má člověk více než jednoho syna. Po léta bylo i na našem venkově zvykem, pokud měl někdo dejme tomu dva syny, že jednomu dal nerozdělený grunt a druhého dal na studia - třeba na kněze, anebo do armády na vojenskou dráhu. Prostě toho druhého bylo potřeba nějak kompenzovat. Ten mladší syn si tedy v podobenství říká o svůj předpokládaný podíl, kterým by byl stejně jednou tak říkajíc vyplacen. Specifické je jenom to, že si o něj řekne už teď. Prostě se chce udělat - prosadit - postavit na vlastní nohy už teď. Jeho starší bratr má budoucnost nalinkovanou, bude pokračovat na rodinném gruntu. Mladší si však musí nějakou živnost či obživu teprve vybudovat. Vybudovat si existenci - jak se říká. A s tím je lepší začít už nyní, v plné mladičké síle a odvaze.

A Otec, vždycky to pro mě bylo nepochopitelné, jim rozdělil své jmění. Otec to, co patřilo jemu a na co měl nezpochybnitelné právo, rozdělil mezi ty své dva syny. Ten mladší, a rovněž tak i ten starší, dostali své dědictví ještě za života svého táty. Bylo to moudré rozhodnutí? Říkávám si? Neměl přece jen ten hospodář, který si vybudoval svou kariéru na úspěchu, reagovat jinak? Napomenout svého mladšího

syna? Dát mu poučení o slušném chování? Jak často něco podobného zažíváme i v našich rodinách se svými potomky. Asi většinou nejde o dědictví, ale jde o život. I naše děti mívají své vlastní představy o životě, o tom, jak budou žít, čím se budou živit, s kým budou žít, kde budou žít...A my býváme postaveni před holou skutečnost. Tedy pokud nevedeme upřímný rozhovor, pokud společně nesdílíme dobré i zlé, radostné i smutné. Poznali jsme, možná sami na sobě, že když nám někdo něco zakazuje, nebo nám někdo něco nutí, že nás to spíše obrní. Sami si chceme rozhodovat o svém životě, o tom jak jej povedeme. Sami nechceme nic a nikoho, kdo by nám do života mluvil.A tak je to i s našimi dětmi; tak je to i v tomto podobenství. Možná, kdyby otec syna uvázal jako psa u boudy nebo ovečku na zahradě, že by snad syn zůstal doma. Alespoň do té doby, než by se osvobodil a utekl.

Otec v tom našem podobenství svého syna pouští. Jakoby ani nic nenamítal. Jdi, tady je díl mého majetku, který od této chvíle patří Tobě. Vzájemné cesty se rozchází. Vlastě jinak: mladší syn odchází a otec zůstává na svém statku. Vzdalují se od sebe, každý žije svůj vlastní život. Všichni víme, jak to podobenství pokračuje. Mladší syn utrácí, nehospodaří účelně, zděděný majetek prohýří. A když se ocitne na mizině, když spadne až na samotné dno, kdy se žijí tím, co žerou prasata, tak v té chvíli se v něm něco zlomí. Uvědomí si, jak se vlastně měl v otcově domě, v jeho blízkosti. Vybavuje si tátovu vrásčitou, avšak milou tvář, která pro něj měla vždy pochopení. Vzpomíná si na otcova přísná slova i napomínání. Jak rád by je slyšel i teď...V jeho nitru probíhá boj. Vrátit se? Uznat svou chybu? Přiznat, že zklamal? Nebo si hrdě stát za svým, ať to stojí, co to stojí? Nakonec vítězí touha po zabezpečeném životě. I jako ten poslední služebník u svého otce se budu mít lépe než tady mezi prasaty. A vrací se pokorně domů.

A co otec doma, asi nás napadne. Kdyby to nebylo podobenství, odvážil bych se tvrdit, že se ten táta od rána do večer za svého syna modlí. Aby jeho prohlédl. Aby poznal, jakou udělal chybu. Aby nabyl odvahy, přiznat si své pomýlení a vrátil se zpět k tátovi domů. Uběhl nějaký čas. Pár týdnů? Měsíců? Nebo snad let? Nevíme. Je snadné prohýřit majetek, ztratit vazby s nejbližšími. A na druhé straně je těžké vytrvat v modlitbě a očekávání, že se syn přece jen jednoho dne vrátí. A vrátí se! Nečekaně, neohlášen, blíží se k domovu. S obavami, s výčitkami, v rozedraných špinavých a smradlavých hadrech se šourá směrem, kde očekává studené, ale přece jen lidské přijetí.

Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Všimněme si dobře, otec svému navrátivšímu synu nic nevyčítá. I v tom zuboženém stavu jej poznává, vrhá se mu kolem krku, protože ho miluje. Majetek? Peníze? Čert je vem! Jen když je syn nazpět. Hlavně že se zdráv vrátil domů. Pro toho navrátilce to musela být ohromná úleva. Měl tolik obav, jak s ním otec bude jednat. Ale dopadlo to naprosto jinak. Táta jej vyhlížel, a když jej spatřil, vyběhl mu naproti, aby byli spolu co nejdříve. Žádné výčitky. Nýbrž upřímná bezpodmínečná láska. Takový je vztah táty ke svému vrátivšímu se synu. Mohli bychom ještě věnovat malinkou pozornost tomu staršímu bratru, který zůstal doma. Svědomitě pracoval na statku i na poli. Dobře hospodařil se svěřeným majetkem. Nechtěl ani sebe ani tátu zklamat. A přece. Když se jeho mladší bratr tak neslavně vrátil, bylo mu proti mysli, to veselí, ta oslava, kterou nechal otec rozpoutat. Asi by mu bylo milejší, kdyby se jeho rozšafný bratr vůbec nevrátil, nebo kdyby jím otec opovrhoval a nevěnoval mu pozornost. Tak, to je, bratři a sestry, dnešní podobenství. Podobenství, kde hlavní roli hraje milostivý otec. Tak bychom jej ostatně měli nazvat: Podobenství o milostivém otci. Nebo podobenství o milosrdném otci, který s nefalšovanou chlapskou upřímností přijal svého vrátivšího se zbloudilého syna.

To podobenství nám všem sděluje, jak nesmírně obrovská, překvapivá a nečekaná je Boží Otcovská láska k nám lidem. Slepým, hluchým, egoistickým, nepoučitelným, nevěrným, prostopášným synům a dcerám. Láska, která nevyčítá, láska, která trpělivě čeká, až si to srovnáme a pochopíme, že v té Boží náruči je nejlépe. Přeji nám všem, abychom, když už se Bohu vzdálíme, nebloudili a nevzpouzeli se zbytečně příliš dlouho. Vždyť proč se zbytečně připravovat o Jeho lásku, přízeň, objetí?

Pane Bože, vyznávám, že i já často bloudím a jdu svou vlastní cestou. Jsem si jist, že jsem si vybral správně. Že jsem zvolil dobrý směr. Avšak už na prvním rozcestí, nevím, kudy kam. Vpravo, vlevo? Kupředu, nebo se vrátit? Nebeský Otče, ty znáš všechny naše cesty a cestičky, kterými se vydáváme. Když bloudíme, když Tě neposloucháme, když Tobě i sobě něco namlouváme, prosíme, pomoz nám, abychom jako onen zbloudilý syn šli do sebe. Abychom si přiznali, že jsme se Ti vzdálili, že jsme odbočili tam, kde jsme neměli. Abychom činili pokání a vrátili se poslušně k Tobě, který pro nás chceš vždycky jen to nejlepší. Díky, že nás miluješ, díky, že Ti není nikdo z nás lhostejný. Amen.