18.2.2018

Písně: 162, Svítá 178, 384, Svítá 371, 685.

Modlitba:

Pane Bože, když se díváme na svůj život, vidím své zápasy a všelijaké plahočení a ptáme se, jestli to má smysl a jestli někdy dosáhneme cíle. A vlastně ani nevíme, jestli se k němu blížíme. Chybí nám opěrný bod, chtěli bych mít naději. Nejen o ní vědět, ale potkat ji. V tom, co nás obklopuje, co se nás bezprostředně dotýká, naději nacházíme jen stěží. Máme víru, ale ta je všelijak nejistá, unavená a nesmělá. Někdy máme dojem, že neznáme ani sami sebe a že děláme to, co vlastně nechceme. Že jsme sami sobě cizí. Pane, děkujeme, že to všechno, své otázky, stesky, únavu a nejistotu můžeme dovléct až před Tebe. Prosím, dej tomu všemu smysl a směr a jestli chceš, ukaž nám i k cíli. Dej, ať se s tebou potkáme, ať znovu potkáme své bližní a taky ať potkáme sebe sama. Prosíme, Pane Bože, abychom nyní dokázali odložit vše, co nás zneklidňuje, na co myslíme, co musíme řešit. Daruj nám své slovo, které nás potěší a nově nasměruj. Amen.

Text: Zjevení 3, 7-13

Andělu církve ve Filadelfii piš: Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře: "Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. Hle, dávám do tvých rukou ty, kdo jsou ze synagógy satanovy; říkají si židé, a nejsou, ale lžou. Hle, způsobím, že přijdou a padnou ti k nohám; a poznají, že já jsem si tě zamiloval. Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země. Přijdu brzy; drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze. Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i jméno své nové. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím."

Kázání:

Bratři a sestry, znovu po týdnu dnes společně otvíráme knihu Zjevení a další už šestý dopis. Tentokrát jej obdrželi křesťané v maloasijském městě Filadelfie. Filadelfia, do češtiny přeloženo - bratrská láska - bylo město, které se nacházelo v seizmicky aktivní oblasti. Její obyvatelé žili v neustálých obavách, zda se země pod nimi nezachvěje a nenaruší jejich pozemské jistoty. Kvůli případnému náhlému ohrožení na životech, nechávali raději své domy i v noci otevřené. Co kdyby bylo potřeba nečekaně prchnout, aby zachránili alespoň holé životy? I do toho sboru směřuje dopis z nejvyšších míst. Ježíš, prostřednictvím svého služebníka Jana, dává tamním křesťanům na vědomí, že i oni patří do jeho zájmu. Nejsou mu neznámí. Ví o nich. I oni tady slyší Boží ujištění: Vím o tvých skutcích. Taková věta nemusí vždy povzbudit. Víme přece, že mnohé naše skutky nejsou ani trochu dobré. Možná se i stydíme se za to, jak žijeme, a snažíme se své nedostatky, hříchy, poklesky, lenost či lhostejnost všemožnými způsoby skrýt. Ovšem Bůh o tom všem přesto ví. Nerozhlašuje to v našem okolí, neraduje se z naší nepravosti. Jen nám připomíná, že jemu nic neunikne, že se před ním nechováme a nic nezakryjeme. Z toho Božího ujištění ovšem vysvítá i určitá naděje: Bůh ví o všech našich skutcích. Tedy i o těch, které jsme nejspíš vykonat měli, které snad byly v souladu s jeho vůlí. Možná se nám všechny příliš nevyvedly. Jejich praktická realizace dopadla hrozně. Nebo se události vyvíjely jinak a ty skutky úplně zapadly. Nebo se nám za ně dostalo akorát pohrdání. Nebo o nich vůbec nikdo neví... Ale Bůh o nich ví. On si s nimi poradí.

A dopis pokračuje dál zajímavým obrazem. Kristus je představován jako ten, který má klíč; když On otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře. A navíc dodává: Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Každý z nás sem přišel se svazkem hned několika klíčů. Každý z nich je přitom pro nás důležitý. Od auta, od domu, od této Staré školy. A je pravděpodobné, že na těch svých svazcích máme i klíče jiné, třeba od kostela, nebo od svého pokoje, od kanceláře, nebo od nějaké důležité skříňky. Klíče si hlídáme, a když je ztratíme, bojíme se, aby je nenašel někdo nepovolaný a nezneužil jich. Co by se asi stalo, kdybychom ty klíče dali na hromadu a pěkně je zamíchali? Byl by to zmatek. Každý bychom si museli najít ten svůj klíč, ty své klíče. Každý klíč je totiž od jiného zámku, od jiných dveří.

Kristus má ovšem ten nejdůležitější klíč ze všech, jak se tu píše, klíč Davidův, klíč od Božího království. Tento klíč rozhoduje, kdo jednou do nebeské slávy vstoupí. Přemýšleli jste někdy nad tím, jakou moc má ve své ruce člověk, s klíčem u svých vlastních dveří? Má moc příchozí, návštěvu, hosta, anebo také lecjakého příchozího vpustit dovnitř, sdílet sním svůj byt, své pohodlí. Zároveň má moc toho stojícího u dveří odmítnout, nevpustit jej dál. Je to právo toho, kdo vlastní klíče, zámek, protože o svých dveřích si rozhoduje jejich vlastník sám. A Ježíš? Připomíná i nám, že v Jeho rukách je ten nejdůležitější klíč. A i kdybych se

snažili všelijak, i kdybychom sama sebe, nebo někoho nám milého chtěli do Božího království protlačit, v naší moci to není. Ovšem, na to nesmíme zapomínat, ty nebeské dveře nemůže zavřít nikdo a nic jiného než Bůh sám. Žádný průvan, žádný škůdce, nešťastná událost, škodolibost druhých. Dveře Božího království má ve své moci Boží Syn. I kdyby se dělo kdovíco, není potřeba se bát či lekat. Protože Ježíš o nás ví, otvírá i před námi dveře svého království. Je úžasné vědět, že vstup do nebeské slávy není v moci žádného člověka, toho, kdo by se mohl zmýlit, koho vpustí nebo nevpustí. Je úžasné vědět, že Ježíš sám říká každému z nás: otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít.

Milí přátelé, snad jsme si to nějak zasloužili? Jednali jsme vždycky tak, jak jsme Bohu slibovali při svém křtu, konfirmaci, při zpovědi u Večeře Páně? Učinili jsme snad něco tak mimořádného, že by snad Bůh na nás laskavě pohlédl a vpustil nás dovnitř pro naše zásluhy, pro naši angažovanost v církvi, pro naše náboženské vystupování, anebo třeba s ohledem na to, kolik energie a finančních prostředků a modliteb vynakládáme na to, aby evangelium v tomto světě znělo? Kdepak. Neustále musíme pamatovat, že Bůh je láska a Bůh to je, kdo se rozhoduje pro nás, Bůh to je, kdo se rozhoduje pro mne. To On si mne zamiloval. To On si nás zamilovat. Proto nám prokazuje své milosrdenství, proto je k nám shovívavý, milostivý. Přesto se však tento list od všech zbylých šesti liší. Ježíš v něm tomu malému křesťanskému společenství nic nevyčítá. Snad i právě proto je zařazen do Filadelfie. Aby bylo patrno, že na rozdíl od těch předchozích sborů, zde panuje bratrská láska. Místo připomínání chyb a nedostatků, ze naopak věřící slyší pochvalu.Kéž bychom takovou mohli slyšet, bratři a sestry my, až jednou Bůh bude účtovat s naším životem.

Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. O co tedy ve sboru jde? O moc a vliv? Kdepak. Někdy bychom chtěli mnohé změnit, přáli bychom si, aby se změnil celý svět, naše společnost, člověk, kterého máme rádi, který je vedle nás, a není to v naší moci. Můžeme se modlit. Je to hodně, anebo málo? Přece v takovém rozhovoru s nejvyšší světovou autoritou nám nikdo nemůže zabránit, ani ten hovor s Nejmocnější bytostí nemůže nijak narušit. Píše se tu: ačkoli máš nepatrnou moc. Ačkoli nemůžeš měnit životy druhých, ani okolnosti rodiny, sboru, společnosti. Přece jen nějakou moc máš, nepatrnou sice, ale přece jen nějakou. Nemusíš nad ničím, nad nikým lámat hůl. Měj naději. Zachovávat Boží slovo a nezapřít Boží jméno. To jsou hodnoty, o které máme usilovat i my, to jsou projevy, které mohou měnit tento svět. Nerezignujme ani my, o to v našem životě jde. A pak, ti křesťané tam v tom nezkrotným živlem ohroženém městě slyší o tom, že tento způsob věrného zbožného upřímného a opravdového života přinese nečekané ovoce. I ti, kteří se dřív Kristu posmívali, i ti, kteří místní věřící odmítali, přijdou a uvěří. To je nádherné zaslíbení. To je ta nepatrná moc. Nemůžeme nic změnit násilím, ani svou snahou, ani nátlakem...Můžeme jen vytrvat ve víře a důvěře, že Hospodin učiní víc, než jsme my schopni a než my sami zvládneme.

Možná stav toho sboru ve Filadelfii vypadá příliš optimisticky. Ovšem pisatel místním připomíná, že ještě není všemu konec. Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země. Ani nikdo z nás neví, co je před námi, jakým směrem se náš život bude odvíjet. Tady se mluví o zkoušce, která přijde. Můžeme diskutovat, co jí může být. Nějaká přírodní katastrofa? Či snad nějaká epidemie, kterou zaviní sám člověk? Anebo snad nějaký populistický vůdce, jako jsme to např. mohli vidět v minulém století, svede masy lidí na scestí a bude šířit zlo a nenávist a rozpoutá ničivou válku?Nevíme. Rozhodně jsme však ujišťování, že i když nastane cokoli, byť by nás to srazilo do kolen, nemusíme se bát. Protože Bůh sám to všechno předpověděl. Řekl, že ty obtíže nastanou. Že to nebude brnkačka, kterou bychom zvládli levou zadní.

Ovšem zaslibuje, díky mu za to: Přijdu brzo, drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze. Drž se mého slova, nespoléhej na to, jak jsi přitažlivý, protože můžeš všechno ztratit. Nejen filadelfský sbor, ale každý křesťan může výborně začít, ale postupně zlhostejnět a duchovně usnout. Je dobře si to uvědomit a držet se toho, co mám: Kristovu milost. A když se bojím, že mi to všechno z rukou vypadlo, a že se nedokulhám až do Božího království, protože jsem tolikrát zklamal, smím slyšet pro sebe, hříšného člověka, hlas přicházejícího Pána: "Hle, otevřel jsem před tebou dveře a nikdo je nemůže zavřít."

Modlitba po kázání:

Pane Ježíši, děkujeme Ti za dnešní povzbuzení. I přes to, jak vnímáme přítomnost, i přes to, jak nám mnozí černě nastiňují naši budoucnost, chceme se i nadále odvolávat na Tebe a držet se Tvých zaslíbení.

Ne vždy nám to půjde, budeme asi propadat malomyslnosti, strachu a obavám, možná nám někdy ukápne i slza. Prosíme proto, přiznávej se věrně k nám všem a pomoz nám žít svůj život tak, abys nás jednou, na prahu dveří svého království, mohl přivítat s úsměvem a slovy: Pojď dál, čekám tu na Tebe. Amen.