19.8.2018

písně: 193, 1-4/ 638; Svítá 184; 176/ Svítá 210; Svítá 187; 175/ 635.

ČTENÍ: 2. Korintským 11, 23-31 - Slovo na cestu: Kdo vynaložil pro Krista více potu? Kdo byl vícekrát ve vězení, vícekrát týrán, vícekrát riskoval svou kůži? Pětkrát mi nechali židé vysázet devětatřicet ran karabáčem na holá záda. Třikrát mě zmlátili klacky, jednou dokonce kamenovali. Třikrát jsem zažil ztroskotání lodi, z toho jednou jsem noc a den strávil ve vlnách moře. Kolikrát jsem cestoval stovky vyčerpávajících kilometrů, ohrožován rozvodněnými řekami, lupiči, vlastními soukmenovci i pohany. Smrt mi hrozila v rozběsněných davech i liduprázdných pouštích, na rozbouřeném moři i mezi falešnými bratry. Vím, co jsou to bezesné noci a smrtelná únava, sžíravý hlad a mučivá žízeň, co ej být na kost promrzlý a nemít se čím zahřát. A k tomu navíc neustálé starosti, jak se vede mým křesťanským obcím. Odmítl jsem snad někdy pomoc někomu, koho tížilo svědomí? Netrápil jsem se snad, kdykoliv někdo kolísal ve víře. Když už jsem tedy nucen nějak se chlubit, budu mluvit o věcech, které neslouží ke cti mně, nýbrž Bohu, On - věčná sláva jeho jménu - ví, že nelžu.

TEXT: Žalm 41, 11 Hospodine, smiluj se a dej mi povstat.

Bratři a sestry, poslední dny plnily sdělovací prostředky především dvě zprávy, které v nás budily mnoho otázek po smyslu lidského života. První událost se stala v Afghánistánu, kde zahynuli při plnění svých povinností tři mladí čeští vojáci. Nějak nám nejde na mysl fanatismus, s jakým vystupují mnozí ti, kteří dle svého mínění bojují proti zotročení Západem a chtějí prosazovat své přesvědčení silou, zlobou, nenávistí, dokonce až ničením života nevinných. Na jedné straně pak oceňujeme tyto tři a jim podobné mladé muže, kteří pro dobrou věc nasazují své vlastní životy. Na druhé straně slyšíme, že do armády vstoupili stejně jen proto, aby si vydělali slušné peníz. Ovšem, zamyslel se někdo, za jakou cenu to je?

Událost, která zasáhla celý český národ, se udála zhruba 6000 km na východ od naší země. Dost daleko na to, abychom si mohli říct, Ještě že nic takového nehrozí nám. A přesto, mír v daleké středoasijské zemi je i pro naši zemi důležitý. Proto tam směřují vojenské mise, aby se tamní situace uklidnila, aby se zamezilo řádění povstalců a byl nastolen mír. Ostatně, něco podobného Evropu asi čeká ve chvíli, kdy se bude snažit zabránit přílivu nejrůznějších migrantů. Jedinou možností je pomoc přímo na místě, odkud k nám ti nešťastní lidé směřují. Půjde to však bez našich obětí, bez našeho nasazení?

Druhou sledovanou událostí byl Janov. Většině nás osobně neznámé město s moderním mostem. Takových staveb je všude bezpočet. Život si bez nich nedovedeme představit. Usnadňují nám náš pohyb, cestu do práce, za zábavou, a samozřejmě odkudkoli domů. A právě jeden jediný moment rozhodl o tom, že na tomto místě zemřelo dosud evidovaných 41 osob. A další jsou ještě pohřešováni. Jeden český řidič kamionu na ten okamžik vzpomíná: Cesta pode mnou náhle zmizela. A on se propadl do hloubky 45 metrů. Přežil. Je na vině lidský faktor? Zanedbal někdo svou práci? Anebo snad budovatelé mostu přecenili své výpočty a zkušenosti? Kdo a případně co je na vině? Vyšetřování pomalu začíná a bude trvat dlouho. Zmařené lidské životy však nevrátí. Smutek pozůstalých nalezením příčiny neštěstí neklesne. Možná i v tomto případě si říkáme, ještě že tam nebyl někdo z našich blízkých a milých. Co bychom asi dělali, kdyby to bylo jinak? Anebo kdyby se to stalo tady někde u nás, kde je větší pravděpodobnost, že se nás nějak osobně toto neštěstí dotkne?

Bratři a sestry, chci připomenout ještě jednu událost, která se nás všech nějakým způsobem dotkla, i když ji všichni nezažili, nebo si ji nepamatují. V úterý 21. srpna to bude 50 let, kdy naší zemi přišla, jak se domnívali, na pomoc bratrská vojska pěti ze sedmi zemí Varšavské smlouvy. Nemůžeme nevzpomenout a nepřipomenout si, tu zvůli těch, kteří celou akci zosnovali. Ať už byli z naší země nebo z té velké sovětské. Někdy jen tak mávneme rukou nad tím, co se děje kdesi ve světě, kde zuří války, konflikty, kde umírají vojáci. A vynakládají se obrovské částky na zbrojení a obranu. A přece se nás to před půl století dotklo. Důsledky této zvůle pociťujeme nějakým způsobem i dnes. Když si dělá někdo na někoho mocenský nárok, když mu vnucuje svůj názor a životní cestu, je to špatně. Na to nesmíme zapomenout! To musíme učit i své potomky. Připomínat jim, co se tenkrát stalo, a co se děje i v dnešním světě, kdy silnější využívá slabšího ve svůj vlastní prospěch.

Mohli bychom každý připojit nějakou událost, která nás osobně nějak zasáhla, kde se jednalo o život nebo zdraví. Ať už to byl třeba jiný 21. srpen, nečekaná vážná nemoc či ztráta našich nejbližších. Lidský život není jen o radostech, štěstí a úsměvech. Ano, některým je tento dar dán. Třeba i celý život proplouvají na vlně pohody a poklidu. Ale pak v nemoci, neštěstí, katastrofě jiných, nemohou pochopit, co dotyční prožívají. Protože kdo něco takového těžkého neprožil, nemůže chápat, nemůže utěšovat,

povzbuzovat. A hlavně nemůže říct: Vím, jak Vám je... Přečtu vám jedno úžasné svědectví, které má název: jsme křehké bytosti. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Kamarád, kterému bylo v té době kolem padesátky, dostal mozkovou mrtvici. Přestal ovládat pravou polovinu těla. Absolvoval léčbu, rehabilitace...Moc mě zaujala jeho slova, která pronesl, když se asi po půl roce vrátil mezi nás, spoluvěřící, do naší modlitebny. Díky tomu, že je duchapřítomně nahrála jedna z přítomných osob, se z nich můžeme těšit ještě dnes. Lidská paměť je totiž krátká, a nebýt té nahrávky, už bychom si jen domýšleli, co bylo řečeno:

Milé sestry a milí bratři, jsme moc rád, že tady mohu být mezi vámi. Řeknu vám, že mě vždycky povodilo, když jsem slyšel od manželky nebo od mého tchána, že se za mě modlíte, že na mě myslíte. Kdo byl delší dobu nemocný, ví, co člověk prožívá. A řeknu vám, že jsem měl také i smutné chvilky, ale díky vám jsem byl stále povzbuzován. Děkuji taky především Bohu za to, že mohu být mezi vámi, protože on je ten, komu patří největší dík, jemu je třeba vzdávat chválu a čest, protože díky němu jsme tady. My jsme velice křehké bytosti, i když se nám to mnohdy nezdá, když jsme zdraví a plní síly a elánu. Ale člověk vidí, že během chvilky, maličké chvilky, se něco pokazí, a ej to všechno pryč. Co člověku zůstane, je pouze víra a vztahy, vztahy, které měl se svými blízkými a lidmi, kteří na něj mysleli. Děkuji vám, bratři a sestry, děkuji vám za vaše modlitby a za vaši všestrannou pomoc."

Přiznávám, bratři a sestry, že mě to svědectví oslovilo. A všechny ty zmiňované události. Jsme křehké bytosti. Leccos sneseme. S lecčíms se umíme vypořádat. Ale třeba už jsme zažili chvíle, kdy jsme si zoufali. Kdy jsme si museli, tak říkajíc, sáhnout na dno svých sil. Ostatně tak to vyznává apoštol Pavel v tom oddíle, který jsem četl. To mnohé jeho utrpení, trápení. To všechno, nebezpečí ztráty života, fyzickou i psychickou bolest, zažívá z toho důvodu, že slouží Nejvyššímu. Nechválí se tím, co všechno prožil, že byl třeba kamenován a bičován. I v tom všem, co prožíval, a co je nyní už za ním, v tom těžkém a těžko pochopitelném dění, dokáže přesto vidět Boží milost, Boží blízkost. Jako kdyby řekl: V tom všem byl Bůh se mnou. Jemu za to díky! To, že stále žiju, je Jeho zásluha. Haleluja!

I naše životy nám přináší různá "překvapení", nečekané problémy, trápení, bolesti, nejasnosti v rozhodování. Kam s nimi? Kde hledat pomoc? Nebo to všechno v sobě jen dusit?

Víme, komu se můžeme svěřit? Kdo nás bez připomínek a komentářů, případně bez odsudků vyslechne? Kdo nás povzbudí? Kdo s námi v tom našem problému vytrvá? O koho se budeme moci za všech okolností, i těch nečekaných, ve kterých půjde třeba o život, opřít?

Žalmista v tom má jasno. Četl jsem tu jeho prosbu: Hospodine, smiluj se a dej mi povstat. Prožívá nepřátelství ze strany druhých lidí. Možná chvíli těm útokům dokázal vzdorovat, nicméně nepřátelé nepolevovali, den za dnem jej ponižovali. Člověku snadno dojdou síly, snadno se přecení. Problémy vždycky nevyřešíme mávnutím ruky. Některé se táhnou týdny, měsíce, roky. Někdy se nám stane, že vsadíme na špatnou kartu, tedy že se špatně rozhodneme, zvolíme špatné východisko, spolehneme na něco, co je vratké a nestálé. A až po čase zjistíme, co se stalo. Východisko pro náš život, je tu však pořád. Bůh, jako milostivý Otec, jako ten, který vítá vracejícího se marnotratného syna. Zklamaného, podvedeného, nuzného, špinavého, nezajištěného. Ale má se kam vrátit, a otec je přijímá.

Tak i my, máme svého nebeského Otce, na kterého se můžeme plně a bez obav spolehnout. Jeho láska je věrná, stálá, soucitná, milostivá a hlavně bezpodmínečná. Nikdy nás nepodvede, nikdy nás za nikoho nepodvede. A tak, milí přátelé, i my se učme důvěřovat Bohu jako Pavel i onen dávný Žalmista. Nejen ve chvílích, kdy nám, tak říkajíc teče do bot. Kdy jsme na křižovatce života, v rozhodování, v nějakém maléru, v nebezpečí či něčem ještě mnohem horším. Učme se důvěřovat Pánu Bohu i ve chvílích, kdy se nám zdá, že všechno zvládáme a máme pod kontrolou. Jsme zdraví, zajištění, spokojení. Nikdy totiž nevíme, co může v jednom jediném okamžiku nastat. Amen.“

MODLITBA PO KÁZÁNÍ:

Hospodine, Pane náš, smiluj se nad námi. Každý z nás si s sebou v životě neseme nějaká zranění, šrámy, které nás neustále bolí při vzpomínce na to, co se kdysi událo. Ani dnes nejsme ušetřeni nemocí, bolestí, zklamání a ztrát nejrůznějšího druhu.

Prosíme, dej nám odvahu obracet se se vším upřímně a s důvěrou na Tebe. Ty nám rozumíš, Ty rozumíš našim potřebám, tomu všemu, čím procházíme.

Způsob, ať jsme si jedni druhým pomocí a popuzením. Ať nikdo z nás není se svým břemenem sám. A děkujeme za ty, na které se můžeme bez obav a s důvěrou spolehnout! Amen.