20.5.2018

svatodušní

Písně: 373, 675, 682, 635, 378. Čtení: Jan 20, 19 - 23

Téhož dne večer - prvního dne po sobotě - když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: "Pokoj vám." Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."

Text: Skutky 1,8 Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.

Kázání:

Bratři a sestry, učedníci jsou ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, tak vykresluje evangelista Jan obraz církve, která už slyšela zprávu o Vzkříšení. Toho nedělního rána velikonoční neděle se toho mnoho událo. Poselství je překvapivé, nicméně jasné a zřetelné:

Ježíš žije, Ježíš je Pán. On byl opravdu vzkříšen.

A co na to učedníci? Ti, kteří mu stáli nablízku, a kteří měli všechno tak říkajíc "z první ruky", sloupy církve? Jsou ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi! Ani svědectví o Vzkříšeném, dokonce ani setkání některých z nich s ním je nezbaví strachu, a je celkem jedno, čeho se člověk bojí, vždycky to bývá strach z někoho nebo z něčeho. Učedníci se bojí a tak se zavřou - zůstanou sami se sebou, zavřou se sami do sebe a mají strach - z nejisté budoucnosti, co přijde, kdo je ohrozí, jak obstojí. Setkání učedníků s Ježíšem za zavřenými dveřmi je přesným obrazem církve, která již potkala Vzkříšeného, a přece se dál bojí. Věrně je tu zachycena skutečnost církve jako její obraz, ať už žije v jakékoli době a na jakémkoli místě. Učedníci se bojí. Bojí se jako celek, ale i jak jednotlivci. Každý z nich prochází svým vlastním, soukromým, individuálním strachem - z něčeho, z někoho. Slyšeli o Kristu, potkali ho, a přece se bojí - jak je to lidské a jak je to pravdivé. Podobně se to děje tady, dnes, nám, mně, v mém životě, v mé církvi, tam, kde žiji, kde se právě nacházím.

Ano jsme to my, jeden každý z nás, kteří se bojíme tolika věcí - o svoje zdraví, o zdraví svých blízkých, o to, abychom neztratili zaměstnání, abychom vyžili z důchodu, abychom dostáli všem povinnostem v rodině, v zaměstnání, bojíme se bolesti, umírání, osamělosti, bojíme se ztráty důstojnosti v nemoci, o své děti a tisíce dalších věcí, které v nás vzbuzují strach. Kdybychom měli vyjmenovat každý své strachy, bylo by to dlouhé povídání. Ovšem mnoho strachů se bojíme přiznat sami sobě, natož ostatním. Strach člověka izoluje a izoluje i společenství, které se nechá strachem ovládnout. Proto se učedníci zavírají před okolním světem. Vnímají ho jako sobě nepřátelský, nebezpečný. Zvenčí může přijít nebezpečí. Proto je dobré se zavřít, ohradit se, přibouchnout za sebou dveře - a zůstat sám: totiž sám se svým strachem. Církev si zvláštním způsobem tento model chování osvojuje, když sama ze svého rozhodnutí se stává uzavřeným ghettem starých zvyků, tradic a strachů, před kterými se víc a víc uzavírá sama do sebe.

A v takové situaci nachází ustrašené učedníky Kristus. Projde zavřenými dveřmi jejich strachu, protože nic, ani ty dveře, ani ten strach, nejsou tak skutečné, jako samotný Vzkříšený Kristus. On je ten, před nímž nic neobstojí, nic ho neumlčí, nic jej nemůže omezit. Staví se doprostřed nich a říká jim: "Pokoj vám!" Vzkříšený Kristus přináší pokoj, je Tvůrcem pokoje, jeho působitelem a učedníci se skutečně začnou radovat. Dává jim svého Ducha a oni konečně vycházejí do světa za zavřenými dveřmi. Nejdřív ale musí ty dveře otevřít a projít jimi. Projít spolu se Vzkříšeným dveřmi svého strachu, protože on je skutečnější, nežli skutečnost, které se bojí. Evangelista Jan v popisu seslání Ducha svatého ukazuje Krista jako Dárce tohoto Ducha. Duch svatý sestupuje na učedníky z Božího Syna Ježíše. Ježíš dává svého Ducha ustrašeným učedníkům dechem svých úst, a tak z nich tvoří svůj lid, svůj zástup.

Slyšet zvěst o Vzkříšení je důležité, ale samo o sobě to nestačí. Nestačí dokonce ani to, stát se součástí společenství, v našem případě dokonce společenství církve. Za zavřenými dveřmi může prodlévat celá ustrašená církev v čele s těmi, kteří se předtím setkali se Vzkříšeným. Radost a pokoj přichází až v novém setkání se Vzkříšeným, v takovém setkání, ve kterém prožijeme dech jeho úst sami na sobě. Jistotu, že tou poslední životní skutečností nebude to, čeho se bojíme, ale Ten, kterému věříme, Ten, který se nás dotýká, který za nás dýchá, který nás uzdravuje pro věčnost. Učedníci a ovšem i my

dnes tady shromáždění, si máme připomenout, že nezůstalo pouze u Ježíšových zaslíbení. Byla naplněna. Učedníci mohli prožít, že Bůh své slovo plní, že dodržuje své sliby a nemění je.

Bratři a sestry, a to je cesta také pro nás na počátku 21. století. I když je v našich životech spousta neznámých, i když nevíme, jak žít a jednat, jak se vypořádat s měnící se dobou a proměnou lidských životů, i když nevíme, do čeho se pustit, jak se rozhodnout, i když máme obavy o svůj vlastní život, i svých milých a blízkých, i když máme otázky nad samotnou existencí Kristovy církve a třeba i našeho sboru, smíme se držet Ježíšových slov.

Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí... To jsou Kristova slova, která si máme připomínat. Avšak jsou to také slova, která nás mají motivovat k aktivnímu životu. Ne abychom byli jako ti strachující se učedníci se svými obavami zalezlí a zamčení. Nýbrž abychom se odvážili žít. Abychom svým životem, slovy, činy, myšlením, napodobovali svého Mistra a Pána.

A budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Pak, až na vás Duch svatý sestoupí, budete mými svědky. Pak mě budete dosvědčovat v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Jeruzalém, Judsko, Samaří, ale i Damašek v Sýrii, Efez v Turecku, Korint v Řecku a mnohá jiná místa se díky zmocnění učedníků Duchem svatým stávají centry křesťanské víry. A evangelium se z těchto míst šíří do celého světa. Dodnes. Kdyby první apoštolové počítali jen se svými vlastními silami a zkušenostmi, jejich služba by nebyla tak úspěšná. Kdyby je ovládl strach a obavy, daleko by se nedostali.

Bratři a sestry, i my někdy či možná i neustále ve svém vlastním životě procházíme složitými úseky. Mnohdy si stýskáme, malomyslníme, stěžujeme si na to či ono. Zdá se nám, že nám druzí nerozumí, že k nám je osud nespravedlivý. Každý z nás asi máme tu pověstnou botu, která nás tlačí, která nás drží v realitě tohoto světa a nedovoluje nám, abychom brali svou přítomnost na lehkou váhu. Z čeho v takových chvílích vnitřních zápasů a rozhodování čerpáme? Kde hledáme povzbuzení, naději, posilu?

Písmo nám připomíná, že byť by byly naše úmysly sebelepší a sebepropracovanější, vlastní moc ani vlastní člověčí síla, úsudek či poznání nestačí. Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí... Co to však znamená? Jak tomu máme rozumět? Určitě ne tak, že Bůh všechno zařídí za nás. Že už se o nic nemusíme a nemáme starat. Že všechno půjde snadno a bude se nám dařit. Ne, o tom tu nečteme. Ostatně nikde ve Skutcích ani v Bibli tomu tak není, že by křesťané neměli starosti či nebyli posmíváni či pronásledováni.

Nejprve učedníkům a ovšem i nám je připomínáno, kde brát sílu ke každodenním zápasům a zkouškám víry. Chceme-li jako Kristovi učedníci v tomto světě obstát, chceme-li, aby svědectví našich životů nevyzněla naprázdno, tak i my vezměme tato slova vážně.

Přijměme zaslíbení, že Duch svatý bude i v našich životech působit. I nás si chce použít, i skrze nás chce dosvědčovat evangelium světu kolem nás. Protože i pro nás platí: Dostanete sílu Ducha svatého.

A pak, stejně jako v případě učedníků můžeme slyšet i to druhé, zaslíbení, které si poněkud přetransponujeme do naší situace: a budete mi svědky v Hodslavicích, v Mořkově, v novojičínském okrese, moravskoslezském kraji až po celém světě.

Z historie víme, že tato výpověď je pravdivá. Vždyť např. i z nedalekého Suchdolu nad Odrou vyšli bratři a sestry do světa a jejich přičiněním se evangelium dostalo až na americký kontinent.

My ovšem tak daleko nemusíme myslet ani chodit. Úplně postačí, když se každý z nás v těch naprosto všedních ba přímo banálních situacích budeme obracet k Bohu.

Když nebudeme jednat zbrkle, ukvapeně a budeme prosit o to, aby nám Bůh dal sílu a moudrost, vytrvalost i inspiraci, abychom ten největší dar, který nám byl dán, totiž svůj život, nepromarnili zbytečnostmi.

Díky odvaze prvních učedníků spolehnout se na Ježíšovo slovo, se evangelium šířilo po celém světě a dostalo se až k nám. Kéž bychom i my byli jeho nositeli a předávali jej svému okolí i svým potomkům čisté, nezkreslené a dosvědčené našim životem. Amen.

Modlitba po kázání:

Svatý Bože, tobě patří náš dík, že Ty nezůstáváš u planých slov, nýbrž svá zaslíbení naplňuješ. A také děkujeme, že nám jsou zachyceny ty úžasné příběhy skutečných lidí, kteří neváhali vzít vážně Tvé slovo. Prosíme, nedovol, abychom snad vůči nim zůstali neteční. Amen.