25.2.2018

Písně: 640; Svítá 178; 277; Svítá 239;572. MODLITBA: Pane Bože, děkujeme, že důvodem našeho setkání tady, je Tvoje láska k nám. Na ní stojí celé dějiny, na ní stojí naše životy. Díky za to, že nás neopouštíš, že se nás nezbavuješ, jako nepotřebného smetí, ale máš s námi stále trpělivost. I když se k Tobě obracíme zády, i když si jdeme vlastní cestou a příliš se nezabýváme tím, jak nás vidíš Ty. Prosíme, zasáhni nás dnes svým slovem. Způsob, ať jsme mu dnes otevřeni. Ať se před ním neuzavíráme, ať jej i Tvého svatého Ducha vpouštíme do svého života, do svých záležitostí, do toho všeho, co prožíváme, nad čím přemýšlíme. Prosíme, Ty nás veď, ukazuj nám cestu. Otvírej před námi nové možnosti, dávej nám odvahu, trpělivost. Připomínej nám naši odpovědnost, kterou jako Tvé děti v tomto světě máme. Uč nás přinášet Ti na svých modlitbách všechno, co prožíváme. Své díky a chvály, své prosby, i své obavy, to všechno, čemu nerozumíme, co bychom rádi změnili... Prosíme, zklidni nás v tuto chvíli a otevři naše uši, abychom nejenom slyšeli, nýbrž abych podle Tvého slova také žili. Amen.

TEXT: Zjevení 3, 14-20 Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího: "Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím."

KÁZÁNÍ: Bratři a sestry, máme dnes před sebou sedmý a poslední dopis, který prostřednictvím svého služebníka Jana poslal Ježíš do sboru v Laodikeji. Ovšem, na to pamatujme, nejde jen o dopis ze začátku, kdy se křesťanství teprve dralo na světlo světa. Je to dopis, který svou aktuálností chce zasáhnout i nás. I nám byl zanechán, a tudíž i my přemýšlejme nad jeho zvěstí. Soustředím se především na tu nejznámější výpověď, kterou možná i mnozí z nás znají nazpaměť. Ježíš říká: Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. V minulém dopise adresovaném do Filadelfie jsme mluvili o klíči, který má Kristus v rukou. Dnes budeme mluvit o dveřích, které máme v rukách my, my lidé. Dveře. Co vlastně představují? K čemu jsou? Co pro nás znamenají? Jak o nich mluvíme? Jaké představy s nimi máme spojené? Například: Dveře zamčené na sedm západů, zabedněné dveře, dveře dokořán, vstoupit do dveří, vyhodit ze dveří, stát mezi dveřmi, zabouchnout dveře před nosem, zůstat stát přede dveřmi, nepustit do dveří. Dveře se otvírají a zavírají. To je jejich smysl. Někoho pustí, jiného ne. Otvírají nebo uzavírají přístup, prostor. Umožňují setkání, kontakt, nebo mu brání. Dveře oddělují, chrání, dávají nám možnost rozhodnout, kdo a zda vůbec někdo k nám může vejít a s kým se vidět a setkat nechceme.

Od dveří svého domova máme klíč. Můžeme je zamknout, schovat se za nimi. Jsou zárukou alespoň nějakou našeho soukromí, bezpečí a klidu. Většinou bývají dveře zavřené. Otevřou-li se, je to vlastně něco mimořádného, je to projev důvěry nejlépe ověřený kukátkem, domovním telefonem nebo pohledem skrz záclonu. Je třeba dávat si pozor, protože, kdo všechno se toulá po ulicích! Kdo všechno by mohl vejít! A co všechno by mohl způsobit! O co všechno bychom kvůli těm otevřeným dveřím mohli přijít! O klid, o svůj čas, o to, co jsme nashromáždili, co máme, a třeba i o svou dobrou pověst, a třeba i o život. Otevřenými dveřmi by nám mohlo utéct teplo. Hlídáme si zkrátka zavřené dveře. Máme proč. Je, co ztratit. A čím víc toho máme, tím víc bývá zámků, petlic, řetízků, alarmů. A snad ještě víc si hlídáme klíče ode dveří. Zvlášť ty od domova. Hned tak někomu je nesvěříme. Vždyť to by pak do něj a tak i do našeho života mohl vstoupit, kdykoli by se mu zachtělo. To by pak i jemu patřil můj život, moje rodina, můj majetek, a vlastně i moje myšlenky, city, soukromí. Na to hned tak někdo právo nemá. I u těch nejbližších to jistíme alespoň klepáním. Takže, co vlastně znamenají takové zavřené dveře? Třeba: mám co chránit, mám hodně, jsem bohatý a nikoho tu nepotřebuju. Kdybych otevřel, mohl bych jen zchudnout. Mohl bych jen o něco přijít. Nebo: mám co schovávat. Mám svoji představu o tom, jak mě mají druzí vidět. Chci si jí udržet, chci jí mít pod kontrolou. O žádného svědka svého života nestojím. Mohl by mě jen ohrozit. Nebo: mám hodně práce, mám svoje plány, svůj program. Nerušte mě! Nechci, aby mě od toho, co jsem si naplánoval, kdokoli zdržoval. Každé vyrušení mě jen o něco připraví. Vím sám, co je pro mě nejlepší. Žádná návštěva mi nic víc nemůže přinést. Zkrátka co mám a co znám to je pro mne a podle mne všechno. Nic víc už nečekám. Není co. Jde jen o to, abych si to své uchránil, abych na to měl dost času, aby tu nikdo nepřekážel.

Samozřejmě nesmíme zapomenout, že kniha Zjevení mluví o dveřích v trochu přeneseném, symbolickém, obrazném smyslu. Jde o uzavřenost života, víry, společenství. Jde o sebespokojenost, která má za to, že jí už nikdo nemůže nic kloudného dát. Právě to stalo církvi v Laodikeji. Měli tam pocit, že je jejich sbor dost dobrý, že už se vypracovali k určitému duchovnímu či mravnímu bohatství; že si s tím, co mají, vystačí, že už nemají, od koho by co přijímali. Že to ani nepotřebují. Zkrátka zavřené dveře. A bylo jim za nimi docela dobře. A pak dostali ten dopis:

Je u vás pusto. Ta vaše vlažnost, to vaše sebeuspokojení, které vypadají tak vyrovnaně a zbožně, jsou nechutné. Je mi z vás na zvracení. Ve skutečnosti za těmi zavřenými dveřmi nic kloudného nemáte. To vaše domnělé bohatství je jen jedna velká ubohost. Ta vaše spokojenost, s kterou si vystačíte, není nic jiného než obyčejná pýcha a veliká iluze. Ani nevíte, co všechno vám schází. Vy tu svoji ubohost ani nevidíte.

Bratři a sestry, to je tvrdý dopis. Nejtvrdší z těch, které tu ve Zjevení čteme. A přitom v tom sboru v Laodikei nešlo o žádné očividné modlářství, o žádnou do nebe volající nestoudnost, mravní poklesky nebo falešné učení a úchylkářství. Jen o ty zavřené dveře. Jen o tu sebespokojenost, která má za to, že jí už nikdo nemůže nic nového a potřebného přinést a dát. Že nic od nikoho nepotřebuje, že si vystačí sama. To musela být pro tamní křesťany hodně studená sprcha! To musí s člověkem, není-li už úplně zabedněný, pěkně otřást, anebo ho to může taky pěkně naštvat. Jen si vezměte, kdybychom takový dopis dostali my, hodslavský sbor. To by bylo pozdvižení. Uměli bychom ho vůbec vzít jinak, než jako zlý útok, než jako projev nepřátelství a zlé vůle?

A vidíte, ona ho kniha Zjevení představuje jako projev boží lásky: Já kárám a trestám ty, které miluji, vzkazuje Ježíš. Ta ostrá kritika, ta otevřeně pojmenovaná prázdnota, to je pomoc, to je podaná ruka, nabídnutá šance záchrany. Samozřejmě, že žít s věčným pocitem nedostatečnosti by bylo k nežití. To by bylo tak pro psychiatra. Ale žít v mylném sebevědomí, to je ještě horší. To nejenže jsou na tom člověk nebo společenství stejně ubozí, ale nemohou ani nic přijmout, protože mají za to, že si vystačí. A to je osudové. Protože ten, který je svědek pravý a věrný, počátek všeho stvoření, život sám, ten se do té uzavřenosti za ty zavřené dveře - nevejde. Ten stojí před nimi. Toho nelze mít, vlastnit, učinit ho součástí sebe sama, své víry, své církve. Ten bude vždycky mimo, vždycky to bude ten, kdo přichází zvenčí. On totiž stojí přede dveřmi a tluče.

A to je zvláštní, bratři a sestry. Vždyť On by přece mohl vejít sám. On má klíče od všech domů, domovů a dveří. I od hrobu a smrti. Tak to právě v knize Zjevení můžeme číst jen o pár řádek dřív. Ale On čeká a tluče, klepe, nevlamuje se dovnitř proti naší vůli, bez našeho svolení. Ctí naše soukromí, respektuje naši svobodu. Jde mu právě o náš svobodný souhlas, o to, abychom mu otevřeli sami.Nejspíš proto, že se tu nejedná o pravdu, kterou lze druhému vtlouct do hlavy, nejde ani o nějakou poslušnost z povinnosti nebo ze strachu. Jde tu právě o setkání, o vztah důvěry, který jinak než dobrovolně a ve svobodě vzniknout nemůže. Jde o společenství, o sdílení, o společnou večeři, ne o kontrolu nebo inventuru, ani o výčitky, či snad soud. Skrze to klepání, které se dovolává našeho svolení, máme šanci to poznat. A to je velice důležité, možná nejdůležitější. Protože ty dveře je možné zavírat také proto, že si uvědomujeme, jak mizerní jsme hostitelé, že nemáme co nabídnout, že bude vidět všechen nepořádek, co v sobě a mezi sebou máme, že na tu jeho návštěvu nejme připravení. Zkrátka ze strachu, či bláhové naděje, že co zůstane skryto, to se neprovalí. Tedy znovu - nejde o kontrolu. Těmi otevřenými dveřmi nevstoupí slídil, drbna od vedle, nebo inkvizitor, ale přítel, ten, kdo opravdu chce být s námi, kdo nám chce být po boku, provázet nás, povzbuzovat, směrovat správným směrem, když všelijak uhýbáme.

Není třeba se bát. Ať jsme hostitelé, jací chceme, večeře, hostina bude. Přichází ten, kdo ji připravil. To my jsme hosté u jeho stolu. To nás ta otevřenost obohatí. To nám, Tobě, mně, našim rodinám, sboru i celé církvi je určeno to zaslíbení, které je nám tu předkládáno. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Jak se zachováme? Amen.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ: Pane Bože, vyznáváme, že tak často jsme podobní těm křesťanům z Laodikee. Zdá se nám, že musíme být dobrými křesťany, když se účastníme nedělních bohoslužeb, když přispíváme na opravu kostela a provoz sboru, když se modlíme, když tu a tam uděláme pro sbor něco navíc a k tomu přidáme pár zbožných slov. Jen Ty však víš, jací ve skutečnosti jsme. Jen Ty víš, co je v našich srdcích i myslích, co je tím hnacím motorem, který nás popohání dál. Prosíme, abychom oproti těm Laodikejským byli pokorní, abychom se dokázali podívat pravdě do očí, abychom si dokázali přiznat své nedostatky a prosili Tě o Tvou pomoc. Ty, Pane Ježíši, buď naším průvodcem, buduj nás a přetvářej tak, abys byl pro nás tím nejdůležitějším, kterého následujeme a věrně tady na zemi dosvědčujeme. Amen.

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA: Jsme rádi, Pane Bože, že máme kde se shromažďovat, že máme tyto prostory a že zde sní znít evangelium. Jsme rádi, že máme základní jistoty, že můžeme žít v zemi, kde máme základní zdravotní i sociální jistoty, kde se dostává bezplatného vzdělání našim dětem. Jsme rádi, že máme střechu nad hlavou, své blízké a milé, že vyděláváme peníze, které nám umožňují žít kvalitní a spokojený život. Jsme rádi, že nejsme nějak postižení, že naše děti i vnuci jsou zdraví, že základní zdravotní péče je pro každého. Jsme rádi, že jsme zdraví, že máme ve svém okolí lékaře specialisty, na které se můžeme obrátit, když je to potřeba. Jsme rádi, že žijeme v zemi, kde je klid a bezpečí, že nemusíme opouštět své domovy kvůli válce či nedostatku práce jako ty miliony nejrůznějších běženců z různých částí světa. Jsme rádi, že o nás víš, že se k Tobě můžeme kdykoli obracet o pomoc a o radu. Jsme rádi, že se nám daří tak dobře. Jen prosíme, odpusť nám, že si to mnohdy ani neuvědomujeme, že jsme stále s něčím nespokojeni, že se mezi sebou pouštíme do naprosto zbytečných konfliktů.

Odpusť nám, že víc než na Tebe a své bližní, myslíme na sebe. Odpusť nám, že si často myslíme, že to, čím žije okolní svět, se nás křesťanů netýká. Nasměruj nás, prosíme, správným směrem. Uč nás využívat možností, které nám dáváš, aby se životy lidí mohly měnit, a to ke Tvé cti a slávě. Amen.