25.3.2018

Písně: 272, Jdeš po cestě; 519; Cestu úzkou znám; 360 písmo: Matouš 21, 1-17

Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: "Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: 'Pán je potřebuje.' A ten člověk je hned pošle." To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: 'Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.' Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: "Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!"Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: "Kdo to je?" Zástupy odpovídaly: "To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji." Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; řekl jim: "Je psáno: 'Můj dům bude zván domem modlitby,' ale vy z něho děláte doupě lupičů." I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil. Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě "Hosanna Synu Davidovu", rozhněvali se a řekli mu: "Slyšíš, co to říkají?" Ježíš jim odpověděl: "Ovšem! Nikdy jste nečetli: 'Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu'?"

KÁZÁNÍ: Bratři a sestry, to, nač po celé tři roky Ježíš připravoval své učedníky, se přiblížilo! Ježíš Kristus se se svými nejbližšími přibližuje k hlavnímu Izraelskému městu. Pozemské poslání Božího Syna spěje ke svému vyvrcholení. Dnes, na květnou neděli si máme připomenout slavnostní Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Události, které jsme slyšeli od stolu Páně, dosvědčují, že právě teď začíná poslední etapa Pána Ježíše Krista při jeho spásném působení zde na zemi v lidském těle. Přestože ví, co jej v Jeruzalémě čeká, neváhá a poslušen svého Otce, plní jeho vůli. Tak začíná poslední týden jeho života. Týden, v jehož úvodu je nadšeně zdraven a vítán; v jeho průběhu opovrhován, zapírán a opuštěn; a na jeho konci pouze několika věrnými vítězně oslavován! Co všechno se může udát v jednom týdnu! Nadšení střídá zklamání a beznaděj, aby později tím jasněji vysvitla naděje ve zmrtvýchvstalém Kristu.

Dnes říkáváme, že všechny cesty vedou do Říma. Z pohledu křesťanské víry však musíme konstatovat malinko jinak: všechny cesty vedou do Jeruzaléma. Do toho židovského města, které bylo středem židovské zbožnosti. Stál zde chrám, který hojně navštěvovali nejenom místní věřící, nýbrž i pravověrní židé z rozlehlé diaspory, tedy z míst mimo Izrael. Tady pobývali čelní židovští kněží a učitelé, jejichž povinností bylo mimo jiné střežit pravost víry. Sem tedy míří Ježíš se svými učedníky pěšky a zřejmě také s mnoha dalšími stoupenci či obdivovateli. Vypadá to tak, jako by byl dosud jedním z nich. Sice je vyučuje, ale jinak se od ostatních neliší.

Před Jeruzalémem však dochází ke změně. Nadešel okamžik, aby se Boží Syn projevil jako Pán. Tady se ujímá iniciativy. Už není jedním z davu. Začíná režírovat poslední okamžiky svého poslání. Nejprve posílá dva učedníky pro oslátko. Ví o něm snad všechno. Ví, kde je možno je nalézt, ví, že na něm dosud nikdo neseděl, ví, jak si počínat, když se někdo bude učedníků ptát, proč jej odvazují. Kdyby se vás někdo ptal, odpovězte: Pán je potřebuje. Ježíš tu jedná nejenom jako pán, který uděluje rozkazy. Nýbrž především jako ten, kdo má přehled, kdo má zvláštní poznání, jednoduše řečeno: Jedná jako ten, který ví a nic mu není neznámé! A ještě něco víc se tady děje. Když ti poslaní splní úkol a ostatní na oslátku rozprostřou své pláště, vjíždí Ježíš jako triumfující král do Jeruzaléma. Zástupy propukávají v hlahol. Hosana Synu Davidovu. Sláva, král je zde. Hurá, ať žije. Ti, kdo znali židovský zákon, si mohli uvědomit, že těmito slovy se naplňuje prorocká Zachariášova výzvy (9,9), tedy že nejde o žádnou náhodu, nýbrž cílený Boží záměr.

Tak tedy, zástupy Ježíše oslavují a vzdávají mu čest takovým způsobem, jakým se vzdávala pocta jen králi. Všude jásot a veselí, radost, že je tu konečně ten, na kterého čekali. Teď to bude všechno jiné, - mysleli si. Ale jaký je to rozdíl. Ježíš přijíždí jako chudý, obyčejný poutník a ještě k tomu na oslátku. Copak nějaký král cestuje na oslátku, bez početných ozbrojenců? Neměl by spíš přijet na koni, obklopen bohatě vyšnořenou družinou? Ježíš nemá ani vznešené šaty, ani vystrojenou družinu, ani ochranku se štíty, meči a kopími. Jaký paradox. Ježíšovu vyvýšenost a vznešenost představuje pouze to, že On jede na oslátku, zatímco ostatní jdou pěšky mávají na něj ulámanými a opadanými listy palem. Jak chatrné vzdání pocty tomu, který přišel zachránit svět! A přesto ti všichni shromáždění jásají. Jakoby Ježíšova vizíž nebyla důležitá, ani to, že je tu sám. Hlavní je, že Král přijíždí do královského města, kdese ujme své vlády. Haleluja.

Je však pro nás otázkou, do jaké míry zástupy pochopily, jaké je vlastně Ježíšovo poslání. Vždyť jejich prvotní představa byla, že Mesiáš přijde, mečem vyžene Římany, sám usedne na trůn a bude spravedlivě soudit. Zdá se, že Boží zaslíbení byla naplněna. Konečně! To, co se odehraje v následujících okamžicích, však přináší v takovém uvažování radikální zvrat. Ježíš vjíždí do Jeruzaléma a celé město je na nohou. Jeho obyvatelé se ptají: kdo to je, že ho oslavují tak, jakoby to byl samotný král? Jistě o něm slyšeli, vždyť zvěsti o něm se šířily rychle. Byl jim představen, jeho slova a činy, mluví za něj. Ale přesto u jeruzalémských nebudí důvěru. Co tu ten venkovan chce? My můžeme být hrdí na své město. Tohoto přivandrovalce, kterého všichni obskakují, tu nepotřebujeme. Takové a jim podobné hlasy bylo jistě slyšet všude.

A ještě je tu jeden hlas. Hlas velekněží a zákoníků. Ti, když spatřili, jaké pozornosti a úctě se Ježíš těší, když slyšeli slova, která byla určena Mesiáši, snažili se Ježíši postavit. Ty neslyšíš, co říkají? Zastav je! Nedovol, aby se rouhali! Jsi přece člověk jako každý z nás. Náboženští představitelé nepochopili. Ač viděli mnoho pozoruhodných a udivujících činů, které vykonal, jejich oči zůstaly slepé. Nepochopili, koho to před sebou mají. Nepochopili, protože neporozuměli tomu, co Ježíš před malou chvílí učinil. Nepochopili ani později. Kam jinam by měl Ježíš nejprve zamířit, než do centra náboženského života? Sotva přijel, vešel do Božího chrámu. Vzpomínáte si, jak jako dvanáctiletý prohlásil, že musí být tam, kde jde o věc jeho Otce (Lk 2, 49)?

Obraz, který se mu tam naskytl, jej však rozzlobil. Spravedlivý hněv naplnil jeho srdce tak, že se pustil do díla a začal dělat pořádek. Vyhnal prodavače i kupující, zpřevracel stoly i stánky. Copak prodavači holubů patřící Božího domu? Boží dům má být přece domem modlitby! Po této události je zřejmé, že hned a počátku svého pobytu v Jeruzalémě nezískal Ježíš mnoho sympatií. Alespoň ne u kněží a zákoníků, kteří toto kupčení tolerovali. Zajímavé je, že se mu nikdo nepostavil a nesnažil se jej v jeho aktivitě zastavit.

Příběh, který jsme slyšeli, a připomínáme si jej v neděli před Velkým pátkem, má však samozřejmě i svou zvěstnou stránku. Pokusme se společně zamyslet nad jeho aktualizací pro nás. Stejně jako Ježíš vstoupil do Jeruzaléma, do hlavního, nejdůležitějšího města země, chce Boží Syn vejít i do srdce každé lidské bytosti. Vždyť naše srdce je vstupní branou k naší bytosti, k našemu životu. A to je účel Ježíšova působení na zemi: aby jej každý člověk poznal a vydal mu svůj život. Aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu (1.Tm 2,4). Často jsme nespokojeni s tím, jaký vedeme život, jaký je svět kolem nás. A přitom si neuvědomujeme, že to zásadní, co musíme učinit, pokud chceme nějakou změnu, je vpustit Ježíše do svého srdce. Teprve pak pronikne do všech oblastí našeho života a začne měnit naše uvažování, slova, činy, pohled na druhé lidí i na dění tohoto světa. Ideálem je okamžik, kdy zanikne moje já, a od toho okamžiku bude existovat pouze On.

Vnímáme, že se Pán Ježíš nespokojil s tím, že dorazil do Jeruzaléma. Nečeká, co se bude dít, ale jedná. Vstupuje do nejdůležitější jeruzalémské budovy, do Božího chrámu. Do místa, které má být domem modlitby. A copak tam nalezne? Prodavače a kupující, stoly plné různého zboží. Co to tu dělá? Kde jsou ti, kteří se modlí? Kde jsou skuteční Boží služebníci? Je možné tento stav přehlížet, tolerovat, nechat tak, ať si každý dělá, co uzná za vhodné? Kdepak! Ježíš se rozhorlil spravedlivým hněvem. Boží chrám byl znesvěcen, když se z něj stalo tržiště. Má - li opět sloužit Bohu, musí být nejprve vyčištěn.

Bratři a sestry, a tak nějak podobně je to i s námi. Když nás Pán Ježíš pozoruje, vidí, že naše srdce je plné Bohu nejrůznějších hříchů. Nemůžeme při tom říci, že některý by víc toleroval než jiný. Snadno dokážeme odsoudit židovské náboženské představitele i ty prodavače a kupující. Je to přece naprosto zřetelné, že se dopustili nepatřičnosti. S takovým stavem se Bůh nemůže ztotožnit. To chápeme. A jak je to s námi? Jsme lepší? Jednáme podle Božích doporučení? Necháváme se vést Duchem Božím vždy a všude? Nebuďme pokrytci, kteří odsuzují jiné a nejsou ochotni se podívat pravdě do očí. Každý sám sebe, ne ty druhé, zkoumejme, jaký je stav našeho nitra! Kolik balastu a bahna, tretek a zbytečností naplňuje naše žití. A kde v tom je Ježíš, naše důvěra v něj a poslušnost jeho výzvám! Tak jako Pán Ježíš vyčistil jeruzalémský chrám, musí udělat totéž v našich srdcích; zbořit stánky našeho hněvu, závisti, sobeckosti, pýchy, lenosti, bezohlednosti, nelásky, neochoty, lakoty, soběstřednosti, neposlušnosti a především pochybnosti a nevěry.

Toto všechno chce Boží Syn z našich srdcí odstranit, aby tam mohla přebývat jeho láska, radost, pokoj, ochota, poslušnost a víra. Tomu se nedá naučit. Lze se jen nechat proměnit Ježíšovou mocí. Možná si ti jeruzalémští mysleli, jak je musí Ježíš pro jejich zbožnost a náboženské zvyky pochválit. Možná si mysleli, že jsou dobrými Hospodinovými vyznavači. Možná sami sobě a také druhým nalhávali, jak živá je jejich víra. To, co i nám, bratři a sestry, mnohdy chybí, je především pokora. Sebekritické přiznání si, že nejsme zdaleka tak dobří, zbožní a pevní, jak si o sobě mnohdy myslím. V té souvislosti nám chybí ochota nechat se proměnit a také odhodlanost vytrvat v tom, co jsme poznali, že nám Bůh doporučuje. Vždyť přeměna našeho smýšlení a života neproběhne ze dne na den. Vyžaduje čas, avšak i naši vůli.

A přiznejme si, není nám to vůbec příjemné, když nás Pán Bůh napomíná a kárá a vyzývá k novému promýšlení našeho života. Kéž bychom nestáli a nebudovali svůj život na falešných jistotách, kéž bychom svou víru brali vážně a nezakládali si na svých skutcích a tom, co jsme dokázali. Ten Boží vstup do svého života ale všichni potřebujeme. Abychom nezůstali jen u toho lidského, pomíjivého. Abychom pamatovali, že jednou budeme ze všeho vzdávat počet. Buďme tedy věrní v tom, co máme. Jeden každý v tom, co od Pána přijal. On si to všechno, co nám svěřil, nějak použije ke své cti a ke své slávě.

A tak nás všechny, vyzývám a zvu na cestu víry. Na cestu, kde nebudeme reptat, co si to zase Pán Bůh vymyslel. Na cestu, kde třeba i se sebezapřením poslechneme. Budeme činit pokání a opustíme to, co nás od Boha vzdaluje. Chceme-li vidět opravdu Boha v praxi a nejen o Něm hovořit, jestliže chceme vidět přicházet do našeho společenství nové lidské duše zasažené Duchem Božím, musíme v této víře žít každý den, od rána do večera. Pán Bůh nám k tomu dej moudrost i sílu a ovšem i touhu. Amen.

Pane Bože, Ty víš, jak snadno se pro něco nadchneme, a jak snadno z nás to nadšení vyprchá. Prosíme, už nás stavět své osobní životy i ten sborový na základech Tvého evangelia a Tvůj život nechť je nám příkladem. Amen.