26.8.2018

Písně: 433, Svítá 125, 258, Svítá 21; 253.

ČTENÍ: 5. Mojžíšova 30, 15-20

Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit. Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim, oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete. Nebudete dlouho živi v zemi, kam přecházíš přes Jordán, abys ji obsadil. Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů, abys mohl sídlit v zemi, o které přísahal Hospodin tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá.

PÍSEŇ: Svítá 125 Jen Ty, Pane můj

TEXT: Matouš 13, 44-46

"Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.

KÁZÁNÍ: Bratři a sestry, bylo by to krásné, kdybychom našli truhlu s pokladem. Co říkáte? Lecjaké problémy by se vyřešily. Splatili bychom dluhy, splátky, půjčky, mohli bychom bez obav investovat do oprav našeho kostela. No, a protože takové štěstí pravděpodobně mít nebudeme, přemýšlejme o tom, co všechno se nám pokladem a perlou může stát. Jsou to nejen ty pověstné peníze. Ale třeba také děti, rodina, láska, důvěra, věrnost. Pokladem je vlastní dům, nebo alespoň byt - střecha nad hlavou. Ale také pokladem je zdraví, práce, mír. Pro jiného jsou to třeba přátelé, štěstí, spokojenost. Pro dalšího třeba zase dlouhý věk nebo vzdělání. A tak bychom mohli pokračovat. Každý chvíli přemýšlejme, jaké ty poklady vlastně máme... A teď zkusme ještě jedno. Zkusme si ty poklady a perly seřadit popořadě. Od prvního až po to poslední. Zkusili jste to? Není to vůbec jednoduché. Posoudit, co má větší důležitost. Nachází se v tom našem žebříčku hodnot také slovo Bůh nebo víra? Každý máme ty své hodnoty poskládané jinak. Ale myslím, že to podobenství ani tak neztrácí nic na své hloubce. Ani tehdy, když přemýšlíme o těch různých pokladech, které máme.

My se dnes předržíme toho biblického důrazu, totiž že pokladem a perlou je nám křesťanům království nebeské. Nebo jinak řečeno: Pán Bůh a Ježíš Kristus. Zatímco první část toho podobenství hovoří o nálezu něčeho vzácného, tak ta druhá část hovoří o reakci na ten nález. Zatímco první část hovoří o úžasu a překvapení, tak ta druhá část pojednává o tom, co následuje. A právě na tu druhou část se dnes soustředíme. Člověk nalezne poklad nebo perlu. Je zaskočen. Překvapen. Je tím nálezem nesmírně obohacen. Jeho život se od základů změní. Všechno je pak jinak. Co bylo včera, už neplatí. Dnes má poklad a perlu. Tak je to s člověkem, který uvěří v Boha, který se odevzdá Bohu. Ale to je pořád jen ta první část.

A ten člověk jde! Tím slovem začíná druhá část. Objevením pokladu, či perly ten příběh nekončí. Na úžas z nálezu navazuje akce. Bůh po člověku žádá vykročení. Víra člověku říká: Člověče, jdi! Tak jako to kdysi slyšel Abraham: Jdi do země, kterou ti ukážu. A tady nám najednou vyvstává problém. My jsme totiž schopni o Bohu dlouze přemýšlet. Upřímně se po Bohu ptát. O Bohu diskutovat. Duchovní hodnoty nám nejsou cizí. Jsme schopní žasnout nad tajemstvím života i nad Boží mocí, která tvoří život. Ale nakonec můžeme pořád jenom přešlapovat na místě, místo toho, abychom ve víře šli. Bůh po nás žádá vykročení. To podobenství je hodně o praxi víry. Míří do praxe. Do našeho osobního duchovního života. Ale ve své stručnosti ty praktické důsledky nijak blíže nepopisuje. To nechává na nás, abychom přemýšleli, co znamená, že ten člověk jde. A má jít dokonce s radostí.

Tak třeba, že jde, i když se mu nechce, i když je unavený, i když má něco jiného na práci. Jde, protože se rozhodl. A jde třeba sám, když druzí s ním nejdou, nadšení pro jeho cestu s ním nesdílejí. Jde, i když ho mají za blázna. Ale také jde, i když se mu někdy zdá, že ta cesta je více než obtížná. Že se klikatí více, než sám od ní očekával. Jde, i když má spoustu nejasností a vůbec neví, co ho čeká za příští zatáčkou a už vůbec neví, kde ta cesta skončí. I to je cesta víry. To je ta Abrahamova cesta do neznáma.

To všechno se dá krásně převést nejen na náš osobní život víry, ale také na život společenství. Tedy na sbor. Jdeme, chodíme sem, protože jsme se rozhodli. Protože nám to stojí za to. Protože to je pro nás důležité. Jdeme, i když tím něco ztrácíme. Třeba jenom čas a pohodlí. je to věc rozhodnutí. Samozřejmě, že do kostela člověk chodit nemusí. Nebo může přijít jenom občas. Když má zrovna náladu, chuť, potřebu. Ale to už potom asi nejsme v tom podobenství. Tam je řečeno stručně a jasně: Nalezněte! Radujte se! Jde!

Člověk může přijít na bohoslužby jako host, jako návštěvník. ten, který přihlíží a drží si odstup. Ale Kristus chce, aby se z hostů a návštěvníků stali učedníci. Aby z těch neurčitých zástupů na okraji cesty vykročil jeden člověk a řekl mu: Pane, budu tě následovat! To se po nás žádá. Tak má vypadat naše víra i náš sbor. Společenství těch, kteří jdou a vědí, proč jdou a vědí, za kým jdou. To podobenství je o vědomém přitakání Kristu. Také je to o určitém sebezapření. Prostě a jednoduše, víra žádá aktivní přístup člověka. A v dnešní době to možná platí dvojnásob.

Slyšel jsem takový krásný názor, že jít dnes v neděli do kostela, je nejen vyznáním víry, tedy mým svědectvím o Bohu pro druhé lidi. Ale také je to mé vyznání určené Bohu. Je to jedna z mála věcí, které mohu Bohu "darovat". Jdu, protože chci. A říkám tím: Myslím to s Tebou, Bože, vážně. Proto jsem tady. To slovíčko Jdu! říká hodně o podobě mé víry. A podobně pokračuje. Prodal všechno, co má. Nejen jít, ale také za sebe něco dát. Nebo lépe: Sebe se zříct a získat poklad. P8n Bůh nemá rád polovičatost, kterou máme rak rádi my, lidé. On chce rozhodnost, vážnost. On chce víru bez kompromisů. Pán Bůh po nás žádá celý náš život -všechno, co máš. Chce nás celé, se vším a na oplátku cele a se vším se nám nabízí. A jsme u toho. Ta perla i ten poklad něco stojí. A hodně to stojí! A také se nás to podobenství ptá: Stojí nám to za to? Ten člověk nesedí s rukama v klíně a nečeká, že mu do něj ten poklad nebo perla spadne. On prodá všechno, co má, jen aby ten poklad a perlu získal. On provede jakousi životní výměnu.

Tady už to není ani o té námaze, ani o odříkání, ani o práci. tady je to skutečně už o té výměně. dej mi sebe celého, (tj. prodej všechno, co máš)a získáš poklad. Když dáš jen něco a něco si necháš doma v šuplíku (v šuplíku svého srdce), tak poklad nezískáš. Bůh je nekompromisní. A nedá se s ním handlovat, ani jinak smlouvat. Prodej všechno, co máš. Člověka až mrazí, když to slyší. To znamená, že člověk sám ze sebe dává, nebo sám sebe ztrácí, sebe Bohu obětuje, aby Boha získal. A zase to můžeme pěkně převést na život společenství sboru. Co všechno jsme ochotni Bohu obětovat? Svůj čas? Své síly? Svůj majetek? A kolik? Tady se ukazuje, jak moc člověk o ten poklad a perlu stojí.

A najednou se nám to podobenství stává nepříjemným. Protože se nás ptá: Víš, člověče, že v tom pokladu mnohonásobně více dostáváš? Víš, kolik se ti tady nabízí? Ale jen pod tou podmínkou, že ty dáš sám sebe na 100%. A zda to skutečně myslíš vážně, můžeš ukázat hned příští neděli, anebo klidně ještě dnes. A najednou je před námi téma, co nám dává Bůh a co my dáváme Bohu. Téma dávání i našeho sebeodevzdání. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Ptá se Kristus na jiném místě evangelia.Jde, prodá všechno, co má, jen aby ten poklad a perlu získal. Tak moc mu na Bohu záleží, že je ochoten dát vše. Celý svůj život. Jistě se dá pokračovat v takových trošku abstraktních řečech o tom, co dává Bůh člověku a co člověk dává Bohu.

Ale my jsme řekli, že to podobenství míří do praxe. Tak jednu praktickou poznámku. Možná i ta finanční obětavost ve sborech (sbírky, saláry, dary) vypovídá o naší víře mnohem více, než si vůbec myslíme? Za co nám Bůh vlastně stojí? Víme, co od něj dostáváme? Chceme jenom brát (chceme poklad a perlu?), ale sami za ně nechceme nic dát? A co jsme ochotni vlastně dát? Zbytek, přebytek, nadbytek? To podobenství je opravdu nepříjemně praktické. Člověče, jdi, prodej, co máš a získáš poklad nebo perlu. Dej Bohu své srdce a svou duši. A praxe tvého života v církvi a ve sboru ukáže, zda to skutečně myslíš vážně. Zda je Ti Kristus pokladem. Dávej, protože dostáváš. Přijímej, protože jsi přijímán. Miluj, protože jsi milován.

Víra není nějaké laciné filosofování. Není to ideologie o Bohu. Jdi! Víra žádá akci. Rozhodnost a také poctivost ve vztahu. Bůh se nám chce stát pokladem a perlou. ALE musíme vykročit, vzít ho vážně a cele se mu dát. Bez této životní výměny poklad nezískáme. A všední den i všední život našeho sboru prozradí, zda to myslíme vážně. Amen.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ:

Prosíme, dobrý Bože, pomoz nám, abychom v Tobě skutečně viděli ten poklad a perlu. A podle toho také jednali. Amen.