29.4.2018

Písně: 442; 681, 168, 419, Už jsi dnes Bohu poděkoval, Svítá 154. ČTENÍ: Lukáš 24, 35-45

Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb. Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich. Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: "Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně." To řekl a ukázal jim ruce a nohy. Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: "Máte tu něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi. Řekl jim: "To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.

TEXT: Žalm 98,1-6 Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží!

KÁZÁNÍ:

Bratři a sestry, zdá se, že po Ježíšově vzkříšení se mezi učedníky nic nezměnilo. Jakoby Jeho nejbližší měli stále před očima události, při kterých byl Ježíš zatčen, souzen, posmíván, křižován a pohřben. Jakoby ani žádné vzkříšení nebylo. Jakoby se neuskutečnil ten div Boží lásky a Božího milosrdenství, kdy dal Bůh celému větu, ale v tuto chvíli především těm jedenácti na vědomí: Mám vás rád, záleží mi na vás! Církev, i když to ještě zdaleka není žádná instituce či organizovaná struktura, po Velikonocích nevypadá příliš povzbudivě. Učedníci jsou vystrašení, paralyzovaní, jako by nebyli schopni žádné akce. Místo radosti zděšení, strach a zmatek. Spousta otázek. Nejasností. Je to ta lidská neschopnost pochopit Boží záměry, pochopit, co že to Bůh zinscenoval. Není však divu. Bůh jedná jinak, než si člověk představuje, kolikrát se o tom Boží lid mohl přesvědčit. Holt Boží uvažování je jiné než naše. Takový byl začátek, anebo spíš předehra vedoucí ke vzniku církve. Není to nic, nač by Ježíšovi nejbližší mohli být pyšní. Spíš aby si přiznali svou malou víru, nedověru. Vždyť Ježíš je dávno, než ty události nastaly, připravoval.

Bratři a sestry, můžeme těm prvním učedníkům Ježíše Krista něco vyčítat? Pro ně to dění kolem Ježíše bylo každého okamžiku, každého dne nové, překvapivé. My, s odstupem zhruba dvou tisíce let víme, co se to tenkrát přihodilo. Každý rok si ty události připomínáme. Znovu a znovu. A znovu a znovu se podobáme těm nechápavým, malověrným a pochybujícím učedníkům. Nejsme lepší, nejsme odvážnější, i když máme víc informací, i když už jsme za tu dobu, co čteme Písmo a chodíme do kostela, tolik slyšeli a mohli jsme pochopit, o co šlo a vlastně stále jde. Podoba dnešní církve se od tehdejší nijak zásadně neliší. Vzpomeňme, jak často nás přepadne strach, když se před námi objeví něco nového, něco, s čím neplánujeme. Něco, co vyžaduje naše úsilí, anebo něco, co si žádá naši pozornost a naše nasazení. V takových chvílích nezřídka člověk počítá s těmi svými vlastními silami. Na co má, co zvládne. Nezřídka mu na mysl vstoupí i nějaká předchozí negativní zkušenost, kdy neobstál, kdy zklamal. A tak se přidá i obava, zda tomu tentokrát bude jinak.

Učedníci o Velikonocích zatím netuší, že v jejich životech začíná nová kapitola. Setkávají se se Vzkříšeným. Ovšem nevědí, co s tím. Nemohli uvěřit tomu, co se stalo, a jen se diví. Ostatně i ti dva, kteří jdou do Emauz a setkají se s Ježíšem - i když neví, že to je On - se s ním cítí dobře, je jim s ním příjemně. Znáte to, bratři a sestry? Nápadně ta jejich situace připomíná nás. Jako oni i my máme Ježíše Krista mezi sebou, ale daleko spíše jsme ustrašení a uzavření. Vidíme nejrůznější duchy, projekce našich přání, strachů, možná vzpomínek, a toho Vzkříšeného přehlížíme.Jako by nebyl. Jakoby byl mrtev. Jakoby nevstal k novému životu. Jakoby nepřemohl hřích. Jakoby nepřekročil hranice ze smrti do života. Proč tomu tak je? Tato povelikonoční zvěst míří k tomu, zda nejsme ve své víře příliš střízliví, skeptičtí. A opravdu se zdá, že jsme takoví až příliš. Až to považujeme za ctnost. Vypěstovali jsme si zvyk v tom, že veškeré dění ve společnosti a v celém světě, kulturu i politiku, vidíme odděleně od naší víry. Nespojujeme to s Bohem. Sám Bůh, říkáme si, v tom prsty nemá, jsou to všechno záležitosti lidské. A pomalu, aniž si to uvědomujeme, začínáme takto uvažovat nejen ve svých osobních životech, nýbrž i uvnitř církve. Vidíme svůj svět, svůj život, církev, sbor svýma lidskýma očima a jako příliš lidsky.

A do toho všeho, co prožíváme, s čím se pereme, v čem nemáme jasno; tam, kde hledáme odpovědi a řešení, smysl a cíl, tak do toho všeho Ježíš říká: Proč jste tak zmateni? Jakoby chtěl říci: Proč se trápíte tím, co je kolem vás? Proč pochybujete? Proč se zbytečně trápíte? A pak, aby dodal svým učedníkům odvahu, aby i nás povzbudil, tu zbylou jedenáctku vybízí:Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mě a přesvědčte se. S takovou řečí přichází Ježíš, bratři a sestry za námi. Jinými slovy Ježíš tehdejším i současným učedníkům říká: Podívejte se konečně na mě. Milí přátelé, tak to bývá i v našich životech. I my se

někdy nejistě jindy vyplašeně díváme kolem sebe. Nasloucháme nejrůznějším hlasům, zprávám, a zvěstem. A přitom zapomínáme hledět na Toho, který je mocný, svatý, Ukřižovaný a Vzkříšený. Na toho, který je Láska, Naděje a Milosrdenství. Na toho, kterému na nás, na mně, na Tobě, na našich milých a blízkých, vlastně na všech lidech tohoto světa záleží.

Dívejme se, bratři a sestry na Ježíše. Co dělá malé dítě, když se stydí, když neví kudy kam, když neví, co říct? Chytí se maminčiny sukně, schová se za ni, případně za člověk, kterého zná, ke kterému má osobní vztah. A tak to má být i v našem životě. Kristus je náš život. Kristus je ten opěrný bod, který nám poskytuje jistotu a orientaci. Jeho život, jeho projevy, jeho slova jsou pro nás vzorem, povzbuzením a nadějí. Každý si pak po boku s Ježíšem, ruku v ruce s Ním můžeme promluvit o tom, co nás tíží a trápí, brzdí v životě i v tom, abychom byli sami svoji, abychom měli odvahu žít a v Kristově jménu sloužit svému okolí. Tak tedy: Nepošilhávejte jen po tom, co říkají druzí, co zrovna letí, nevěnujte se jen tomu, kolik vás je v kostele, kolik má sbor na účtu, netrapte se jen svými limity. Netrapte se tím, co kdo o vás říká, jak vás vidí. Nelamentujete nad tím, co čeká vás či vaše děti.

A teď to přijde. Vždyť Ježíš ví, že se o život svůj i životy svých milých bojíme. Proto nám připomíná: Ano, buďte na zemi, nic si nenalhávejte, ale ve všem, co děláte, se dívejte na mě. Jsem to já, tady, mezi vámi a s vámi, jako jsem byl kdysi se svými učedníky. To je, bratři a sestry, to nejdůležitější, co dnes máme slyšet. Ježíš je s námi. Přichází k nám. Nabízí se nám. Nabízí nám svou blízkost, nabízí nám sdílení, nabízí nám svou pomoc. Ježíš k nám tedy přichází a ptá se: Nemáte něco k jídlu? Otázka míří přesně. Máme, co bychom přicházejícímu Kristu nabídli? Jsme vůbec připraveni na to, že se nás takto zeptá? Počítejme s tím, abychom měli co Ježíši nabídnout. Jelikož je otázka, jestli bude stačit trocha té křesťanské kultury, trocha diakonie, občas hezké koncerty v kostele... Snad to není málo. A přece to vše bude jen náhražka, dokud do toho nevložíme sami sebe.

Dnešní neděle, 4. po Velikonocích, nás vyzývá, abychom zpívali Hospodinu. Abychom, jednoduše řečeno, nezapomněli na to, co pro nás Nejvyšší učinil. Zpívejte Hospodinu píseň novou. Zpíváte rádi? Snad ano. Ale doma se už tak moc nezpívá tolik, jako kdysi. Spíš hraje hudba, vážná nebo moderní, možná si u ní nějak pobrukujeme či poklepáváme do rytmu. I v kostele si každý zazpíváme rádi nějakou tu oblíbenou písničku. Každý máme nějakou rádi. Ten tu, ta onu. Někdy se dokonce i shodneme. Jenomže žalmista nás nevyzývá jenom k tomu, abychom zpívali. Vyzývá nás, abychom zpívali Hospodinu, tedy jemu. K Jeho chvále, k Jeho oslavě. Buďme vděčni za ten úžasný poklad nepřeberného množství nejrůznějších písní, které dnes můžeme zpívat. Ty písně mají často nejen podbízivou melodii, nýbrž i hluboký obsah. Existují písně radostné i kající, kratší i delší... prostě, díky za ně.

Ale žalmista nás vyzývá k tomu, abychom zpívali píseň novou. To jistě neznamená, že každý z nás musí nějakou píseň složit a pak ji před druhými prezentovat. Zpívat píseň novou spíše znamená zpívat nově, ne tak říkajíc ze zvyku, ze setrvačnosti. Ale z plna plic, a hlavně z nitra svého srdce. Pokud bychom však svým zpěvem chtěli zdůraznit sama sebe a prvotně nám nešlo o oslavu Boha, bylo by to špatně. Zpívat píseň novou znamená zpívat s vědomím Boží lásky a Božího zájmu o mou osobu, o ty, které miluji, na kterých mi záleží. Představte si hráče - hokejistu, který vstřelí gól v důležitém zápase. Třeba gól ve finále mistrovství světa. A namísto radostného křepčení a křičení by ten hráč řekl prostě jenom "gól". To by působilo poněkud nepatřičně. Zpívat píseň novou to jistě neznamená, že by ty staré písně už nestály za to: Ambrožovy chvály, husitské chorály, katolické zpěvy, bratrské písně, Luther, Třanovský, Eben...Nejde tu ani o nový zpěvník, který se v naší církvi připravuje. Žalmista myslí novost zcela jinou. Nová píseň je taková, která vyjadřuje novou skutečnost, co nastala mezi Bohem a námi, mezi Bohem a mnou.

Ta nová skutečnost nastala s příchodem Pána Boha do tohoto světa, s příchodem Ježíše Krista do mého života. S jeho obětí na kříži, s jeho vzkříšením, s odpuštěním vin. Víme, že od té chvíle už nad námi nepanuje hřích a zlo. Nejsme otroky svých vášní a slabostí, obav a strachů, nemusíme jim podléhat, ale můžeme se spolehnout, že máme odpuštění v Bohu. V Bohu, který přemohl i smrt. O tom když zpíváme, hlas žádného člověka nezanikne, ať jsme na tom se zpěvem jakkoliv. Nebojme se přidat se ke zpěvu. Vždyť nezpíváme kvůli hodnocení posluchačů, ale kvůli tomu, že i za námi Ježíš přišel.

Je po Velikonocích. A to, co se o nich z Boží milosti stalo, se dotýká každého z nás, našeho sboru, naší církve. A tak mějme odvahu s důvěrou a nadějí jít s písní vstříc příštím dnům. Nejsme sami, je s námi Boží Syn, který nás miluje a záleží mu na nás! Amen.“

MODLITBA PO KÁZÁNÍ: Vyznáváme, Pane Bože, že jsme často ustrašení a malověrní, unavení a zlhostejnění. Prosíme, vlož do našich životů novou touhu, dosvědčovat, že náš život je spojen s Tebou, že na Tebe ve všem spoléháme. Amen.