30.9.2018

Písně: 470, Svítá 51, 360, Svítá 284, 467.
ČTENÍ: Přísloví 8, 32 - 36 Nyní tedy, synové a dcery, slyšte mě: Blaze těm, kdo dbají na mé cesty. Slyšte napomenutí a buďte moudří; nevyhýbejte se tomu! Blaze člověku, který mě poslouchá, bdí u mých dveří den ze dne a střeží veřeje mého vchodu. Vždyť ten, kdo mě nalézá, nalezl život a došel u Hospodina zalíbení. Kdo hřeší proti mně, činí násilí své duši; všichni, kdo mě nenávidí, milují smrt.

TEXT: Ježíš řekl svým učedníkům: Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Marek 8, 34

Bratři a sestry, každého dne se každý z nás musí vyrovnávat se spoustou povinností. Už třeba jen to ranní vstávání nám dá mnohdy pořádně zabrat. A zvlášť tehdy, když si člověk uvědomí, co jej ten den všechno čeká. To se z té postele opravdu nechce. V té chvíli bychom skutečně rádi slyšeli to Ježíšovo vybídnutí: Kdo chce... Nemusíš, nejsi nucen, rozhodni se sám. Když k sobě Ježíš svolává zástup s učedníky, skutečně jim říká: Kdo chce jít se mnou... Určitě si vzpomeneme na situaci, která vyzněla naprosto jinak. Když se Ježíš setkal s Matoušem, bez okolků jej vyzval: Pojď za mnou (9,14). Jakoby tento celník neměl jiné možnosti. A Matouš se zvedl, opustil vše, následoval Ježíše a stal se jedním z jeho dvanácti učedníků. Nyní je ovšem každý z přítomných vyzván k vlastnímu rozhodnutí: Chceš-li, jestliže se rozhodneš, pojď. Je to na tobě, nejsi nucen. Ale můžeš, jsi zván. Je na tobě, co s tím uděláš.

Ani nás Ježíš svým slovem k ničemu nyní či kdykoliv jindy nenutí. On pro naši záchranu přišel do tohoto hříšného světa, obětoval se, podstoupil posměch, pohrdání a dokonce i smrt.

Vykonal všechno, co bylo potřeba. Na nás je jen rozhodnutí: chci? Chci to přijmout? Chci to respektovat? Chci na tom základě stavět celý svůj život? Někdy v tom svém žití čekáme, jak se to či ono tak říkajíc vyvrbí. Mnohdy čekáme, že někdo něco vyřeší za nás, nebo že to vyřeší čas. Ale to se pleteme. My sami jsme zodpovědní za své dny, hodiny a minuty, které žijeme. My se rozhodujeme. Přijímáme na svá bedra riziko odpovědnosti. Když řeknu...Pane, chci... pak tím dávám najevo, že je to má touha, kterou chci naplnit... a ne abych z toho za chvíli vycouval!!! A hledal všelijaké výmluvy...

Jestliže se člověk nad něčím rozhoduje, je to z toho důvodu, že zvažuje všechna pro a proti, tedy důsledky své volby. Co mi to přinese? Jaký z toho budu mít prospěch? Oč budu ochuzen? Jak se na mne budou lidé dívat? Jak to přijme moje rodina? Neklesnu v očích svých kolegů v práci? To, co Ježíš nabízí, jako protihodnotu za to, že se člověk pro něj rozhodne, pak nezní lákavě ani trochu. Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Jo panečku, kdyby nám tak Ježíš slíbil něco naprosto jiného, to bychom se k němu hrnuli: třeba zdraví až do smrti, dlouhý bezproblémový život, zajímavé zaměstnání, štěstí, nikdy nekončící přísun peněz, komfortní a přitom laciné bydlení, anebo měsíční dovolenou na nějakém exotickém ostrově... Ale: Zapřít sám sebe...? Zbavit se své vlastní identity? Nemyslet a neusilovat o to, co mě přitahuje a co mi činí radost? Odložit své potřeby? Přestat myslet na to, co budu jíst a pít, co si budu oblékat? Přestat myslet na své materiální zabezpečení? Jak často takto uvažujeme? Jak často, přiznejme si to, se bratři a sestry, zabýváme svou pozemskou situací, svými potřebami, tužbami? Budujeme, sháníme, kupujeme, šetříme, počítáme... Jistě to všechno nemusí být špatné, když své pozemské pomíjivé potřeby vyrovnáváme s těmi duchovními nepomíjejícími!

Zapři sám sebe... Říká Ježíš. Těmi slovy nám Ježíš naznačuje, že už se nadále nemusíme nechat řídit svými lidskými instinkty, nemusíme spoléhat na své poznatky a svůj rozum, nýbrž že můžeme spolehnout na něco mnohem spolehlivějšího a pro náš život vlastně nejdůležitějšího: a to je Boží vedení.

Zapřít sám sebe tedy znamená, že člověk přestane vidět sebe sama jako střed vesmíru a začne chápat Boží velikost a Boží záměr se světem i s ním samotným. Že povýší Boží zájmy nad ty své.

Zapřít sám sebe ovšem také znamená, že člověk začne vnímat i toho, kdo třeba celý život stojí vedle něj a kdo stejně tak zápasí a plahočí se z úspěchů do neúspěchů, ze zklamání do beznaděje...

I my tedy dnes slyšíme stejná slova, jaká slyšel tenkrát zástup s učedníky: Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Ano, kříž a všechny těžkosti života jsou chápány jako zátěž, která nám brání uskutečňovat své sny a představy. Jenomže ještě je tu to třetí, co nesmíme přeslechnout: a následuj mne. Oběť, kterou přinášíme, a kříž, který vláčíme, to obojí by vyznělo do ztracena, kdybychom nebyli zacíleni tím správným směrem. Na Ježíše.

To, následuj mne, dnes naštěstí neznamená, že bychom se museli vydat do Izraele a tam chodit po všech místech a ulicích, kterými kdysi procházel Pán se svými učedníky. Následuj mne, znamená, následovat Ježíše v každé životní situaci, plnit jeho vůli, a to i tehdy, když se nám práce nedaří a budoucnost vypadá nanejvýš temně. Ocitneme se jistě nejednou v situaci, kdy se nám bude vše zdát zbytečné, třeba doma v rodině, nebo v zaměstnání či škole a možná také ve sboru. Může se stát, že nás zachvátí pocit marnosti, že se nám budou hlavou honit myšlenky, že nic nemá cenu. A když se přitom budeme navíc porovnávat se světem, bude nám ještě hůř. Co ti všichni tuneláři, neplatiči daní, nepotrestaní piráti silnic, vyděrači, kteří zneužívají naivitu starých? To je velmi tenký led takto uvažovat! Snadno začneme nenávidět a třeba i Bohu vyčítat. Naší starostí je, abychom si ujasnili a stále ujasňovali, na čem nám záleží. Co je smyslem a cílem našeho života. Je- li touto metou a konečným místem Boží království, pak všeho, co vynaložíme na jeho získání, je mnohem méně než toho, co získáme!

Do rukou se mi dostalo svědectví jedné sestry, které mě oslovilo. Nazvala ho: Zapomněli jsme?

Byl krásný podzimní den. Takový, jaký mám ráda. Slunce se dotýkalo zbarvených listů a příjemný vánek hladil moji tvář. Ptáci notovali své poslední písně před zimním odpočinkem a já jsme klidně sledovala tvář své milované dcery, která ležela v kočárku. Vychutnávala jsem si tuto jedinečnou procházku. Sledovala jsem lidi okolo, poslouchala zvuky, které patří k městu i přírodě. Občas jsme pozdravila známého člověka úsměvem či kývnutím ruky, a tak mi pomaličku plynul čas. Zdálo se mi, že s tímto malým Božím darem, který mi ležel v kočárku, je život hned krásnější a lidé jsou při pohledu na mně zdvořilejší a jemnější.

Jak jsme tak klidně kráčela ulicemi města, zastavila se u měn starší paní. Už dlouhé roky jsme se znaly a já jsme ji vždy považovala za elegantní ženu, která ani ve svém starším věku neztratila svoje kouzlo. Zastavila se u mě a její tvář se rozzářila při pohledu na moji dcerku. Nahnula se nad kočárek a řekla nezapomenutelnou větu: Ach, jaké jste vy, děti krásné, milé a úžasné. Jen jednu chybu máte - když vyrostete, zapomenete na lásku, kterou vám všichni dávali. Tato slova se hluboce vryla do mé mysli a stále o nich přemýšlím. Jak velkou pravdu měla tato moudrá žena, jejíž tvář byla poseta vráskami času. Je to pravda, či lež? Zapomněli jsme i my, co pro nás udělali naši rodiče anebo ti, u nichž jsme vyrůstali? Jak často se postupně vzdalujeme od těch, kteří nás pevně drželi v náruči a pod ochranou svých křídel. Jak často se vzdalujeme od našeho milujícího Otce v nebesích. Zapomněli jsme snad, co pro nás od malička udělal? Ano, zapomněli jsme.

Zapomněli jsme, jak nás chránil v těžkých chvílích našeho život, zapomněli jsme na jeho laskavý dotek, když nám krvácelo srdce smutkem, zapomněli jsme na jeho laskavý dotek, který se projevil ve šťastných chvílích našeho bytí. Ano, zapomněli jsme, protože pokud bychom nezapomněli, naše ranní vstávání by bylo plní naděje, že je s námi On. Dokázali bychom se těšit z každého dne. Dokázali bychom přijmout nepříjemnosti našeho života jako výzvu, abychom mu byli blíž a odevzdali mu své trápení v naději, že jednou pomine. Kdybychom na Pána nezapomněli, připomínali bychom si vítězství biblických hrdinů ve víře, že i v našem život bude bojovat Bůh.

Zapomněli jsme, co pro nás Bůh udělal, ale dnes je už nový den. Dnes si můžeš opět vzpomenout na Otcovu náruč, na jeho ochranu, lásku i sílu. Vezmi do ruky album svého života, podívej se na fotky všech myšlenek a zkušeností života a děkuj Bohu za to, že tě provázel na každém kroku. Ačkoli si to nepamatuješ, Bůh byl s tebou. Ačkoli si to nepamatuješ, On tě nesl na rukou právě tehdy, když Ti bylo těžko. On byl s tebou každou chvíli. Daroval Ti do Tvého života ty, kteří ti pomáhali a pomáhají a modlí se za tebe. Ta Boží láska, péče a pohled na tebe se nemění. Vždycky budeš Jeho milované dítě. Ačkoli na Něho zapomínáš, On na tebe nezapomíná nikdy.

A o tom ten náš lidský život je. Máme mnoho možností. Zvláště dnešní doba nám v naší zemi poskytuje nebývalé množství možností. Máme se dobře. Nic nám nechybí. Máme střechu nad hlavou, máme tolik potravy, kolik si naši předkové nedokázali přestavit. Můžeme si mnohé vybírat, dokonce i odmítat! Ale Krista v srdci - máme? Je pro nás tím hlavním? On nás do ničeho nenutí. Neznásilňuje nás. Netlačí na nás. Jen se nám nabízí a vybízí nás. Pojď za mnou... A my si máme vybrat, čemu ve svém životě dáme čas a prostor. Volme dobře. Amen.

Pane Bože, v našem svět mnoha možností, prosíme, abychom si vybírali dobře. Ať nám nejde jen o to, co pomíjí, o to, co budeme muset jednou opustit. Ať nám nejde jen o prchavý okamžik štěstí či slasti. Pomoz nám správně rozpoznávat, co je pro nás dobré, co nás buduje a vzdělává pro Tvé království, pro to, abychom Ti věrně, úspěšně a smysluplně sloužili. Amen.