4.2.2018

Písně: 182, 635,419. Svítá 318 a 274. ČTENÍ: Matouš 7, 15-23

Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci. Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: 'Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?' A tehdy jim prohlásím: 'Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.'

TEXT: Zjevení 2, 18a-26a

Andělu církve v Thyatirech piš: Toto praví Syn Boží, jenž má oči jako planoucí oheň a nohy jako zářivý kov: "Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více. Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách. Dal jsem jí čas k pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva. Hle, sešlu na ni nemoc a do velikého soužení uvrhnu ty, kdo s ní cizoloží, jestliže se od jejích činů neodvrátí; a její děti zahubím. Tu poznají všechny církve, že já vidím do nitra i srdce člověka, a každému z vás odplatím podle vašich činů. Vám ostatním v Thyatirech, kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás jiné břemeno. Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu.

KÁZÁNÍ:

Bratři a sestry, dalším v pořadí po městech Efez, Smyrna a Pergamon je město Tyatiry. I sem je adresován dopis, který Boží Syn prostřednictvím svého služebníka Jana směřuje tamním věřícím. Tyatiry byly nejméně významným městem ze všech sedmi míst. A přesto právě sem je adresován nejdelší dopis. Dopis, který je povzbuzením a ovšem také varováním. Jako ve všech předchozích případech, i tentokrát pisatel začíná tím, co je ve sboru pozoruhodné, co je dobré, chvály hodné. Prostě co se daří a co je potřeba náležitě ocenit. Tamnímu sboru jsou přisouzeny čtyři vlastnosti:

láska, víra, věrná služba a vytrvalost. Už to samo o sobě budí pozornost. A co víc, tato církev zaznamenává pokrok ve svých skutcích, tedy Bůh sám konstatuje, že jich je čím dál víc.

Připomeňme si, že křesťanům v Efezu bylo vyčítáno, že zapomněl na svou první lásku (Zj 2,5). Láska k Bohu i k bližním jim nějak zevšedněla. To znamená, že ji přestali budovat, přestalo jim na ní záležet, možná si víc hleděli toho svého než Božího, než toho, co je bližního...Tyatiry se mohou naopak vykázat skutky, kterých je čím dál více (Zj 2,19). To znamená, že tato církev udělala duchovní pokrok. Nemá jen dobrou teorii, učení, ale její víra a věrnost se projevuje činy. Všimněme si, že si Ježíš takového přístupu k životu a takových vlastností cení, váží si jich. Tím dopisem ovšem bratři a sestry, mluví k nám. I nám těmi slovy dopisu ukazuje, jak můžeme měřit svůj pokrok a duchovní růst.

A tak se ptejme každý sám sebe, za sebe osobně, i za náš sbor i za naši církev, ke které se hlásíme a která v letošním roce oslaví sté narozeniny. Jak jsem na tom já sám s láskou, vírou, vytrvalostí a službou? Jak jsme na tom s láskou, vírou, vytrvalostí a službou v našem sboru, v naší církvi? A jsme u tématu, kterým se zabývala církev od nepaměti. Víra a skutky. O jaké skutky jde? O takové, které prokazují lásku a službu. Ne o takové, kterými by člověk ukazoval na sebe sama, jak je schopný, originální, zbožný či nábožensky založený.

Tyatiry byly sborem, který sloužil svému okolí. Nevíme konkrétně, co to bylo. Ale ať to byla: evangelizace, starání se o chudé, vdovy a sirotky, nebo seniory či cizince - byla to služba směrem ven. Možná že měli program i pro ty, kteří se vrátili z vězení, nebo centrum pro zbavení se různých závislostí, které ničí rodiny a společnost. Ať to byla jakákoliv forma diakonie, bylo to důkazem, že jejich víra je živá, rostoucí a že je požehnáním, tedy pomocí a povzbuzením, pro druhé. Možná si říkáme, přece o to se dnes stará stát, a to je dobře, že se o to stará on, anebo i nejrůznější neziskové organizace a pomáhající nadace. Ale přemýšleli jste, co my evangelíci tady v těch našich vesnicích nabízíme svému okolí?

Všeobecně dnes platí, že veřejnost moc církve nemusí. Mnozí dnes nemají uši ke slyšení našich názorů, naší evangelijní zvěsti. Možná tak, kdybychom je přesvědčili svým chováním a svými skutky. Pak by snad změnili svůj názor. Nic nedělá církvi lepší reklamu, než když je vidět, že pomáhá proměňovat životy. Že si všímá potřebných, odstrčených, osamělých, nesvobodných, různě bloudících. Žel platí to ovšem i naopak. Nic nedělá církvi špatnou reklamu jako špatné vztahy, sobectví a nesolidní a nezodpovědné jednání. V křesťanském životě jde o víc než o vyznání víry a správné názory - patří k němu chování a charakter. V tom nás svět nesmí předejít. Jednání musí potvrzovat obsah víry. Naše skutky musí být v souladu s naším vyznáním.

Novy zákon nás stále znovu upozorňuje, že naše jednání a postoje o naší zralosti vypovídají více než to, co tvrdíme. Jakub to říká velmi ostře: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích (Jk 2,18). Dále Jakub napsal: Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života (3,13). Víra tě zkrátka má změnit k lepšímu. Pokud tě víra nepřivedla k změně životního stylu, asi za moc nestojí. Četli jsme, jakou radu dává Ježíš, abychom poznali pravého proroka a nenechali se svést prorokem falešným. Poznáte je podle jejich ovoce" (Mt 7,16 NBK).

I tady bychom se měli zastavit a zeptat se: Jaké ovoce dávám? Jaké ovoce dáváme jako sbor, církev? Lidé poznávají křesťanství, když ochutnají z našeho ovoce. Pokud je to hořké ovoce, právem si říkají: tak takhle být křesťanem, děkuji, nechci! Zda je někdo zralý, poznáme podle jeho/jejího ovoce, nikoli podle znalostí. Tyatiry jsou první církví, o které se říká, že má lásku. A milovat znamená prokázat lásku činy. Tragedie Tyatir byla v tom, že tato láska byla bez hranice zdravého učení. Láska bez učení je jako řeka bez břehu: vytváří bažiny. A bažiny jsou často nebezpečné.

Takovou bažinou nejen dnešní církve je kompromis. Zdá se, že právě v Tyatirách měli s kompromisy problém. Podíváme-li se do slovníku, je kompromis vysvětlován takto: "je to dohoda dosažená vzájemnými ústupky" Nutno dodat, že v určitých chvílích ke kompromis v životě důležitý. Máte-li doma dvě děti, nemůžete brát ohled jenom na jedno, musíte rodinný program a chod přizpůsobit i druhému. Ostatně tak už je to i ve vztahu dvou lidí, nemůže donekonečna jeden válcovat druhého, a vnucovat mu své zájmy, své přátele, svou rodinu. I ten druhý utváří vztah, i on má své zájmy, přátel, rodinu. Pokud má jejich vztah fungovat, pokud má být vyrovnaný, musí se navzájem respektovat a občas se dohodnout na nějakém tom kompromisu.

Ovšem dělat kompromis v zásadních záležitostech se nevyplácí. V rodině, ani ve sboru, v církvi. Nelze smíchat dobro se zlem. Je to jako byste dali do sklenice vody kapku inkoustu. Pořád je to ještě voda, ale její barva se změnila. Podobně se to stalo v Tyatirách. Propadli tam kompromisu se světem. Pozná se to podle toho, že se ve sboru trpí něco, co by Ježíš nikdy netrpěl. Radikálně by to odstranil, vyloučil nebo ukáznil. Tam, kde se hřích nenazve pravým jménem, tam, kde se vyhladí a zabarví - tam je půda pro kompromis. Velké nebezpečí je, když je falešné učení na stejném stole s evangeliem. Tak jsme to v našem dopisu slyšeli. Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni. Všechno zlé v tom sboru začalo tím, že tolerovali falešné učení. Možná si mysleli, že to není tak důležité, možná byli zahlceni tím množstvím církevní práce, projekty, které rozvíjeli. Možná nechtěli být příliš radikální, proto trpěli to falešné učení, možná čekali, že lidé tu ženu sami odmítnou, že sami poznají, že její učení a vystupování je scestné. Jenomže opak je pravdou.

Proto se musí Bůh sám ohradit, aby prohlédli, aby vůči ní zaujali jasné stanovisko. Ta žena svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách. Ono je vlastně docela jedno, o jaké nezřízenosti se tenkrát jednalo. I když je pravděpodobné, že si ti křesťané mysleli, že jsou od všeho svobodni a mohou si dělat, co se jim samotným zlíbí. Problémem je, že tyto praktiky je odváděly od Krista, že si tato "prorokyně" činila nárok na další a další, kteří místo toho, aby sloužili Kristu, propadali falešnému učení oné Jezábel. Vlastně my přesně nevíme, o jakou ženu se jednalo. Jisté je, že je přirovnávána ke starozákonní královně, která si vydobyla vedoucí postavení v Izraeli (1.Kr 16-21). Byla to pohanská královna, která se stala manželkou krále Achaba. A jak to tak někdy bývá, král se ocitl pod pantoflem. Smutné je, že i ve věcech víry, tedy vztahu k Hospodinu. Praktikovala uctívání falešných bohů a čarodějnictví (2Kr 9,22) a k těmto praktikám vedla i celý Bohem vyvolený národ. Její muž, král Achab, nezasáhl. A proto nakonec skončil podobně jako jeho žena. Bůh jejich nevěru a duchovní smilstvo potrestal smrtí. Od té doby je jméno Jezábel synonymem zla.

Rovněž žena v Tyatirách učí lidi, aby páchali fyzické i duchovní smilstvo, jedli věci, které byly obětované modlám. Zavlekla do církve nemorální život jako součást sborového život. A církev? Ta to všechno trpěla. Proto přichází tato chvíle, kdy jim Pán církve vyčítá, že udělali ústupky a dali prostor hříchu, aby kvetl ve sboru. I my jsme tedy vyzýváni, abychom neoslabovali víru kompromisy, abychom netolerovali to, co Ježíš nenávidí. A pokud něco takového zjistíme, pamatujme, že Bůh dává ještě čas k pokání. Mnohé takové kompromisy činíme i my sami, ve svém vlastním životě. Je těžké si je přiznat. Ale pamatujme, co Bůh říká: já vidím do nitra i srdce člověka, a každému z vás odplatím podle vašich činů.

A tak se bratři a sestry ocitáme v samotném závěru dopisu do Tyatir. Falešná prorokyně a ti, kteří ji následují, mají příležitost k nápravě, jak si budou počínat po tomto napomenutí, to se teprve uvidí.

Těm ostatním, kteří její učení nepodlehli, je pak stručně řečeno: Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu. Jinými slovy jim Ježíš říká: Buďte věrni, vytrvejte ve víře, v lásce, v činění pomoci a milosrdenství. Nic dalšího nemusíte vymýšlet. To, co děláte dobře, toho se držte a pamatujte, že o vás vím a že k vám přijdu. Pak obdržíte mou odměnu a už budete navždy se mnou.

Bratři a sestry, to je také poselství dnešního listu. I my jsme zváni k tomu, abychom ve světě kolem sebe jako jednotlivci, i jako sbor, církev konali dílo, které bude vyjadřovat náš zájem o druhé a vědomí poslání, kterým jsme byli pověřeni z těch nevyšších míst. Ve svém životě usilujeme o mnohé. Aby se nám dařilo lépe, abychom splatili dluhy, abychom vydrželi v práci, nebo aby sis pořídit to či ono. Nutně to nemusí znamenat, že je to špatné. Jen nesmíme zapomínat na Boží poslání, které na nás bylo vloženo. Usilujeme o to, aby byl s námi Bůh spokojen, aby nás mohl pochválit, ocenit a jednou také přijmout do svého věčného království.

Amen.“

Prosíme, Pane Bože, pomáhej nám, abychom každý svůj život, i ten společný tady ve sboru, jsme mohli žít v lásce a ve službě, vytrvale a s očekáváním, že se k našim snahám přiznáš. Amen.