6.5.2018

Písně: 667, 688, 500, 692, 611. MODLITBA: Pane Bože, děkujeme Ti, že k Tobě smíme přistupovat a předkládat Ti to, co máme na srdci. Díky za to, že máš na nás čas. Že jsi připraven slyšet nás kdykoli. Někdy si to ani neuvědomujeme, jaký velký dar jsi nám svěřil. Když chceme něco vyřídit na úřadech či u lékaře, musíme se většinou objednat. Když chceme někomu něco říct, musíme čekat, až bude mít čas, až bude mít signál, až bude mít připojení, až bude na síti. Ty však, Pane, nás všechny zahanbuješ. Nabízíš nám své soukromí, máš-li vůbec jaké. Ráno, přes den, večer, či v noci, jsi nám k dispozici. Se vším, co se nám honí hlavou, se všemi otázkami a neznámými, na které hledáme odpověď. Nikdy před námi nezavíráš dveře. Nikdy nám neřekneš: nemám čas, zavolej jindy. Nikdy nás neodkážeš na něco či někoho jiného. Jsi nám k dispozici. Jako laskavý Otec, který miluje své dítě, ať už je malinké či dospělé, rozpustilé či vážné, ať už je náš problém banální či životně důležitý. Odpusť nám, Bože, že tak často bereme modlitbu jako něco naprosto samozřejmého, jako něco, nač máme nárok. Uč nás si jí vážit a děkovat, že nám umožňuješ přímý přístup bez jakéhokoli prostředníky přímo před Tvůj trůn. A prosíme, Pane, nauč nás modlit se! Amen.

ČTENÍ: Matouš 5, 5-8 A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.

TEXT: Daniel 9, 3-7Obrátil jsem se k Panovníku Bohu, abych ho vyhledal modlitbou a prosbami o smilování v postu, žíněném rouchu a popelu. Modlil jsem se k Hospodinu, svému Bohu, a vyznával se mu slovy: "Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný, který dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá přikázání! Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů. A neposlouchali jsme tvé služebníky proroky, kteří mluvili ve tvém jménu našim králům, našim velmožům, našim otcům a všemu lidu země. Na tvé straně, Panovníku, je spravedlnost, na nás je zjevná hanba až do tohoto dne; je na každém judském muži, na obyvatelích Jeruzaléma, na celém Izraeli, na blízkých i dalekých, ve všech zemích, do nichž jsi je rozehnal pro jejich zpronevěru, které se vůči tobě dopustili.

Bratři a sestry, Danielova kniha je pro nás mnohé jednou z nejoblíbenějších knih Starého zákona. Má úžasný, rozmanitý děj. Oslovuje Danielovým příběhem, kterého jeho únosci poslali do babylonských škol s úmyslem vychovat z něj myšlením Babylóňana, aby v jejich službách působil na judské zajatce. Chtěli mu vymazat z mysli a ze srdce jakoukoli vzpomínku na Hospodina. Ale nebylo jim to nic platné. Daniel, a samozřejmě i jeho tři přátelé, na které nesmíme zapomenout, nezapomněl na Hospodina a přesto, že mu hrozilo nebezpečí, nepřestal se k Bohu modlit a zachovávat jeho přikázání. Všichni Danielovi nepřátelé byli na Boha, který byl s Danielem krátcí. Ani jáma se lvy jim nebyla nic platná. Daniel a jeho tři přátelé víc poslouchali a víc dali na Pána Boha, než na všechny nepřátele, na ty, kdo jim hrozili a mluvili o nich nepěkně. Dnešní text svědčí o tom, jak Daniel zápasí s krizí svého lidu. Slovo krize teď slýcháme každý den. Zapomíná se však na to, že je také krize duchovní a mravní, ne jen hospodářská. Co to vlastně je ta krize? Málokdo ví, že toto slovo znamená soud. A v případě zajetí judských šlo o soud. Ne o takový soud, kdy se sejde soudní tribunál a vynese rozsudek vinen nebo nevinen, nýbrž o soud nad nevěrou Božího lidu. Je to soud, který má pročistit lid tak, jako bývá ohněm pročištěno stříbro a zlato, aby byly kovy čistšími a ryzejšími. O takový soud neboli krizi zde jde. Jak se s tím vyrovnat a co udělat, aby tato krize byla překonána?

Nikde tu neuslyšíme to, co bychom mohli předpokládat, totiž že se Daniel přidá k těm, kteří možná dávali vinu za svůj osud vnějším nepřátelům. Neříká: za to mohou ti, co nám nepřáli, ani se nebrání: byli jsme obklopeni nepřáteli, kteří jen čekali na příhodnou chvíli jak nás dostat. Všichni býváme více nebo méně nakloněni činit odpovědným za své neúspěchy a zklamání Pána Boha a druhé lidi. Takový způsob uvažování vychází z mylné představy, že Bůh je jakýmsi naším sluhou a nikoliv svrchovaným Pánem a Stvořitelem. Nejhorší na tom je, že naše vyčítavé otázky jsou vlastně odpovědi, kterou chceme slyšet, abychom nemuseli přiznat, že jsme sami něco zavinili a že za to neseme svůj díl odpovědnosti. To ne já, ale Bůh to zavinil! Ne já, ale Eva, žena za to může! To ne já, ale to můj soused! Kdyby byl Bůh, tak se to nemohlo stát. Kam to jen spějeme, Bůh se na to klidně dívá. Docela jinak se k tomu staví Daniel. Ví velmi dobře, do jakých kleští se dostal jeho lid. Nic si nezastírá a vidí jeho stav v celé obnaženosti. Jeho reakce je ale docela jiná. Setkání s Božím slovem ho vede ke kající modlitbě. Nic nevyčítá Pánu Bohu, nehledá viníka na všech stranách kolem sebe, ale prosí Boha, aby mu dal pochopit jeho jednání a slitoval se nad lidem. V upřímném a lítostivém

pokání vyznává vinu svou i vinu svého lidu. Daniel je tam, kde nemůže nic jiného, než ukázat své prázdné ruce. Daniel se modlí. Na začátku modlitby připomíná Boží smlouvu a milosrdenství. Smlouvou zavázal Hospodin sebe k ochraně lidu a péči o něj a svůj lid k poslušnosti. Hospodin smlouvu neporušil, ale lid se smlouvě zpronevěřil. Nikdo není bez viny. Vůdcové ani prostý lid, otcové ani synové, bydlící v zemi zaslíbené ani rozptýlení mezi národy. Všichni zhřešili. Zpronevěra jedněch poškozuje i druhé, kteří jsou k ní neteční. Nemohlo to dopadnout jinak, než že na všechny dolehl soud. Lid nemůže naříkat na Boha, ale jen sám na sebe. Pro Daniela to nebylo nic snadného. Je přece stále zajatcem uprostřed Babylóna a spolu s ním jsou tu také ostatní. Všichni nesou na svých bedrech osud vystěhovalců a ještě nevědí, zda a jak se z této neradostné situace dostanou. Jaká budoucnost je vlastně čeká? Nepotřebovali by spíše slova povzbuzení a naděje než to, co slyší z Danielovy modlitby? Stále je tu moc Babylóna představovaná Nebúdkadnesarem, Belšasarem a Darjavešem a na té druhé Boží lid odvlečený do zajetí, utlačovaná církev uprostřed Bohu nepřátelského pohanství. Na té první straně jsou pohanští zaklínači, hvězdopravci a planetáři a na druhé Daniel a tři mládenci, kteří nemají nic, jen víru, že i v tomto nepřátelském prostředí je s nimi Hospodin. Všechno, čeho jsme v příbězích zapsaných v této knize svědky, vede k otázce: Odkud k tomu bere Daniel a jeho druzi sílu? Odpověď, která se nám dostává, je jednoznačná: Tuto sílu dává Bůh. A Daniel a jeho druhové o ni stojí. Touží po ní, protože si uvědomují, že by bez ní v tom cizím pohanském nepřátelském světě nemohli obstát. Daniele trápí, že jeho souvěrci nevidí, že se Bohu zpronevěřili, že s ním nepočítají, a hledají příčiny svého neutěšeného stavu někde jinde a odpovědnost za zajetí svalují na své utlačovatele a také na Pána Boha." (W. Lüthi) My to také dobře známe. Jako kdysi, děje se to i dnes. Lidé z velké části svalují vinu a odpovědnost za své nesnáze na Boha. To je pak přivádí k tomu, aby říkali: "Jako to jen Bůh může dopustit? Jak se na to může dívat?" Místo, aby něco udělali s nepořádky, a začali sami u sebe, zkoumali nejprve vlastní smýšlení a položili si otázku, zda na tom či onom nemají podíl, říkají, že to dřív nebylo a že je to vinou dnešních poměrů.

Docela jinak se k tomu staví Daniel. Obrací se k Pánu Bohu, hledí svou tváří k nebi. To znamená, že se ztišil a soustředil tak, aby zaslechl a rozpoznal Boží vůli. Udělal to, co je v takové chvíli nejdůležitější: vyhledat modlitbou, prosbami a v postu toho, který může odpovědět, otevřít oči, dát světlo a všechno změnit. To, jak Daniel jedná, nás staví před otázku, hledáme také my Pána Boha? Jak často se nám stane, že pro řadu věcí a okolností to neděláme. Hledáme lepší výdělek, lepší zaměstnání, lepší postavení, lepší zábavu. Hledáme ztracený klid a spokojenost, hledáme tisíce dalších věcí - ale hledáme Pána Boha? A hledáme odpovědi na naše otázky v jeho slovu? Nestáváme se těmi, kteří chtějí všemu rozumět a do všeho zasvěceně mluvit a přitom to, co nám bylo svěřeno, nevnímáme jako Boží dar? Chceme se zasazovat o mnoho věcí - a třeba dobrých věcí - ale činíme to jako Boží následovníci? Daniel hledal Boha. Činil to modlitbou a prosbami. To je ono, to, co potřebujeme: pokorná modlitba! Zpravidla říkáme, že je to rozhovor s Bohem, ale ono to je ještě víc. Nezaměňujme modlitbu za "popovídání" si s Bohem.

Modlitba je to také způsob hledání a vyznávání. Je to zápas o pochopení a přijetí Božího milosrdenství, pravdy, lásky a požehnání. Škoda, že je taková modlitba nedoceněna. Mnohdy se člověk modlí mechanicky, formálně, zvykově tak, jako by si u Boha něco objednával, když se mu zachce a něco potřebuje. Skutečnou modlitbou je jen takové volání a myšlení, které roste z naprosté pokory a které usiluje o to, abychom svou vůli, své názory a svůj život sjednotili s Boží vůli. Boha nelze hledat a nelze najít bez takovéto modlitby. Daniel se tedy k problému národa staví čelem. Nehledá omluvy ani výmluvy, pokorně přiznává, že ten Boží vyvolený lid zdaleka nežil a nežije tak, jak by měl. Bratři a sestry, uznat svou vinu, to není jednoduché. Taková slova nám nejdou snadno z úst. Mnohdy raději všelijak kličkujeme, namlouváme něco Bohu, sobě i druhým. Nedejme se však oklamat. Bůh nás zná, vidí do našeho srdce, vidí do našich srdcí, myšlenek i tužeb. Buďme upřímní. Jednejme narovinu, přiznávejme Bohu to, s čím zápasíme, co se nám nelíbí, s čím si nevíme rady. Tak to Daniel učinil. A co vyznává v závěru našeho oddílu? Svou vlastní zkušenost. Poznal totiž, že Bůh je spravedliví, že nikomu nekřivdí, že je to Bůh slitovávající. A tak i na nás, bratři a sestry, je, abychom vyznávali své viny. Abychom si připustili, že i jako křesťané v našem okolí i v celém světě jsme mnohokrát zklamali a sledovali pouhé vlastní zájmy. Děkujme tedy za příklad Daniele. Za jeho upřímný zápas víry, za jeho svědectví, život, který se nevymlouvá, nýbrž nasazuje pro věci Boží, pro to, aby svět Boha znal a následoval. I Ty, bratře, sestro, následuj Krista věrně a upřímně. Pokorně otvírej Boží slovo a předkládej své modlitby Tomu, který jako laskavý Otec touží po tom, aby byl celý svět i s Tebou proměněn jeho láskou. Amen. Děkujeme, Pane Bože, že nejsme odkázání pouze na své vlastní síly a schopnosti, na své vlastní úsudky a zkušenosti. Můžeme se obracet k Tobě a s Tebou sdílet do dobré a radostné, i zlé a smutné. Prosíme, proměňuj každého z nás ke svému obrazu, aby nám šlo o Tvou věc v tomto světě, abychom tomu podřídili naprosto vše. Amen.