7.1.2018

KÁZÁNÍ:

Milé sestry, milí bratři, tato slova si zvolila naše církev jako heslo pro tento nový rok 2018. Synodní rada k němu poslala své poselství, které se pokusím Vám všem přítomným tlumočit prostřednictvím tohoto kázání.

Vstoupili jsme do nového roku, dalšího roku svých životů. Každý nějakým způsobem vnímáme vlastní ohrožení, nejistotu, obavy, strach. Staří, kteří už mají něco, anebo většinu svého života za sebou, a ovšem i mladí, kteří naopak mají většinu života ještě před sebou.

Přestože se všelijak lišíme, a teď nemyslím jen věkem, nýbrž i povahou, tělesnými rysy, vzděláním, vírou a podobně, máme i leccos společné. Paradoxně to, co nás nejvíc spojuje, si ani neuvědomuje.

Je to ten kousek země, na které žijeme. Rozumějte mi dobře, ten kus kulaté Země, která se nachází ve vesmíru jako zázrak v temnotě mezihvězdného a meziplanetárního prostoru. Svit našeho Slunce a jiných hvězd vstupuje do této temnoty, v níž by nebylo možné žít a umožňuje nám existenci.

Země, ta koule, která se otáčí kolem Slunce a s ním kolem jádra naší galaxie Mléčné dráhy. S ní pak putujeme vesmírem odněkud někam. Fyzikálně v tom nemáme jasno, byť existují různé, avšak dosud nepotvrzené teorie.

Čím se ta naše koule liší od všech ostatních planet? Svou barvou. Říkáme jí modrá planeta. To proto, že víc jak 3/5 jejího povrchu tvoří voda. Voda, která je zdrojem života, voda, bez které bychom nemohli žít.

Mnohé se dá nahradit, ovšem s vodou je to složité. Proto se vědci a badatelé v souvislosti s vesmírnými projekty na Měsíci a Marsu zabývají především otázkou, jak to bude s vodou. Bez ní to nejde.

Nedalo mi to, a tak jsem se podíval do statistik, kolik litrů vody za den člověk spotřebuje. Údaje se sice různí, nicméně se započítáním spotřeby vody na WC, v koupelně, při umývání rukou, mytí nádobí, vaření, úklidu, něco se i vypije, vynechávám zalévání zahrádky a umývání auta, docházíme k číslu 90 litrů!

A ještě jeden údaj. 11% obyvatel naší planety má vody nedostatek. Možná si umíme představit, že nefungují telefony, že po bouři nejde proud, nebo plyn, ale s vodou počítáme jaksi samozřejmě. I přesto, že nás v Hodslavicích rok co rok z ampliónů obecní úřad nabádá, abychom vodou šetřili.

A teď to Ježíšovo slovo. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.

To první, co máme zaslechnout, je skutečnost, že on tu vodu potřebnou k životu má. Neříká v jaké podobě. Ani kdy je k dispozici. Jen na sebe upozorňuje. U mě ta voda je!

A teď si všimněme, že ta voda je zadarmo. To se zdá být nereálné. Vždyť ke konstantním informacím na počátku každého

roku patří sdělení o tom, o kolik bude voda letos dražší. A to i přesto, že se s ní snažíme šetřit a její spotřeba rok od roku klesá.

Může být tedy pro nás povzbuzením, že Pán Ježíš po nás nechce, abychom za tu jeho vodu něco platili. Neklade si podmínky, které bychom nejprve museli splnit, když chceme být napojeni. On tu vodu nabízí a poskytuje zadarmo.

Jistě teď můžeme přemýšlet, jakým způsobem, či v jaké podobě nám Boží syn tuto vodu poskytne. Když o tom budeme přemýšlet, zjistíme, že tou vodou vlastně může být snad úplně cokoli.

Třeba laskavý dotyk člověka, nebo jeho úsměv, slovo povzbuzení a naděje, které zazní v pravý čas, koruna či koruny, které pomohou v nejhorší chvíli, pomocná ruka, když už člověku žádné síly nezbývají.

I v tom nastávajícím roce ponechme na Pánu Bohu, jak své zaslíbení splní. Jak do našich životů vstoupí. Jak je promění. Jen se odvažme věřit, že to své zaslíbení jistě splní!

Soustřeďme se nyní na to, že nabídka platí těm, kdo po vodě života žízní, těm, kdo po ní touží. A také přistoupí k tomu zdroji, který se nabízí, který na sebe upozorňuje.

Jemně je tu naznačeno, že bez touhy, žízně, a bez přistoupení je ten zázrak života těžko proveditelný. Ježíš se nikdy nevnucuje. Nikdy neznásilňuje. Svou lásku nabízí. Spásu, kterou nám vydobyl, nabízí. Vodu k životu, občerstvení, posilu, povzbuzení nabízí.

Bude však mít člověk tu odvahu, aby ke Kristu přišel a o tuto nabídku požádal? Bude mít člověk odvahu přiznat sám sobě, že má problém, že potřebuje pomoc? Bude mít člověk odvahu, přiznat, že jako Kristův následovník neplní své poslání? Že je líný? Pohodlný? Lhostejný?

Letošní rok toho hodně přináší. Naše milá Českobratrská církev evangelická bude slavit 100 let. Budeme se ohlížet zpět, ale také budeme hledat, jak žít dnes, v době, která je diametrálně jiná, než před sto lety.

Hodně se již nějaký čas mluví o tzv. finanční samostatnosti. Jen to vyslovení v nás vzbuzuje otazníky a obavy. Ale nesmíme se

tím dát ochromit. Nesmíme se bát. Musíme na to reagovat. Musíme se tou novou situací zabývat. Promýšlet ji, mít odvahu, postavit se jí čelem.

Asi nejpřiměřenější a nejžádanější reakcí na to, co nás čeká, je žízeň po Kristu a touha po evangeliu. Budou lidé po Kristu a jeho evangeliu žíznit?

Nemá přitom smysl pouštět myšlenky směrem, co a jak by měli dělat ti druzí. Spíš se musíme ptát, co já. Jak je to se mnou? Žízním? Toužím po něm?

A jistě se nemůžeme zabývat jen sami sebou. Můžeme také vyhlédnout směrem z církve ven. K těm, kdo nemají čas a energii se zabývat tím, jak bude církev vypadat za pár let, protože nevědí, jak bude vypadat jejich život za pár hodin. Protože mají fyzickou žízeň, potřebují pití, jídlo, teplo, prostě pomoc.

Připomínejme si to v tom novém roce, že takovým máme pomáhat. Ať už jsou blízko, anebo daleko. Přece i Kristus, který sedí na trůnu a patří mu moc i sláva nad vším stvořením, obrací svou pozornost k potřebným. Pak přece tak smíme a máme činit i my.

Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Může se ovšem stát, že se na svět, sama sebe a své okolí budeme dívat jinak. Že se nám bude zdát, že všechno zvládneme sami, že k tomu Kristovu pomoc nepotřebujeme. Pak to může dopadnou jako v příběhu od Bruna Ferrera s názvem Jezírko a husy.

V kousku dosud neponičené a krásné přírody bylo jezírko s průzračnou vodou. Bylo maličké jako dlaň, ale nebe se chodilo zrcadlit do jeho čisté vody a proměňovalo ho v drahokam ležící na zeleném koberci luk.

Slunce, měsíc i hvězdy se do něj rády dívaly a vrby na jeho břehu se spolu s kopretinami a trávou tetelily radostí z odlesku nebe na jeho hladině, který z toho odlehlého místa učinil malý ráj na zemi.

Ale jednou na břeh jezírka přiletělo halasné hejno vypasených a chtivých hus. Ty svým kejháním skoncovaly s tichem a mírem.

Husy jsou praktická stvoření, takže se nijak nezabývaly šepotem větru nebo odlesky průzračné vody. Po tuctech se vrhaly do vody a prohrabávaly dno ve snaze ulovit něco k jídlu. Jejich heslem

bylo: "Jíst a tloustnout." Stříkaly kolem, rozpatlávaly bláto a halasily.

Peří a bláto stříkalo všude. Korýši, malé rybičky a všechna zvířata, která v jezírku žila, všechno zmizelo v nenasytných zobácích. Husy svými pařáty zvířily jemný prach, který dřív pokrýval dno, a zkalili všechnu vodu. Větvičky, listy a řasy, které vodu čistily a udržovaly, byly rozmetány.

Když se večer vrátilo ticho, první hvězda marně hledala svůj pozemský domov a měsíc se už neměl kde zrcadlit. Z jezírka se stala páchnoucí bahnitá louže bez života. Jezírko umřelo.

Vítr tu zprávu donesl mrakům a mraky hvězdám a slunci. Na větvičkách vrb plakaly červenky a skřivani. Na tom místě se nebe už nikdy nemohlo zrcadlit.

Tolik příběh. Tragický, hrozný. Avšak varující. Hospodin nám dal život. Postavil nás do tohoto světa, společně se vezeme na té úžasné modré planetě, která nemá v celém vesmíru obdoby.

S tím vším také souvislí naše odpovědnost za naše okolí, přírodu, lidi, za celé stvoření, avšak také za to, co Bůh pro nás učinil ve svém milovaném Synu Ježíši Kristu.

Jeho život, utrpení, smrt na kříži a samozřejmě i vzkříšení jsou dokladem Boží lásky. Lásky, která se nedá zastavit, která pečuje a stará se, nabízí a vybízí.

Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. To jsou slova Ježíšova. Toho, který sestupuje mezi nás. Toho, který nám nabízí sama sebe, svou pomoc, své občerstvení.

A tak, bratři a sestry, na počátku nového roku, přijměme toto biblické heslo, které si zvolila naše církev, také za heslo své. A samozřejmě nejenom za heslo, nýbrž za program, který chceme svým životem dosvědčovat a vyjadřovat tím zároveň svou závislost, byť se nám to slovo vůbec nelíbí, na Kristu a jeho veliké moci.

Kristus je ochoten i v tom započatém roce být naší pomocí. Díky Bohu za to! Amen.