2. 8. 2020 - vedl br. R. Tyml

Kázání Hodslavice 02.08.2020

1. Čtení:

První čtení je podobenství o rozsévači, tak jak je zapsáno v Lukášově evangeliu v 8 kapitole, od 4 do 15 verše

4 Lidé se k němu scházeli ve velkých zástupech a přicházeli z mnoha měst. Mluvil k nim v podobenství:

5 "Vyšel rozsévač rozsívat semeno. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali.

6 Jiné padlo na skálu, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu.

7 Jiné padlo doprostřed trní; trní rostlo s ním a udusilo je.

8 A jiné padlo do země dobré, vzrostlo a přineslo stonásobný užitek." To řekl a zvolal: "Kdo má uši k slyšení, slyš."

9 Jeho učedníci se ho ptali, co to podobenství má znamenat.

10 On řekl: "Vám je dáno znáti tajemství Božího království, ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali.

11 Toto podobenství znamená: Semenem je Boží slovo.

12 Podél cesty - to jsou ti, kteří uslyší, ale pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni.

13 Na skále - to jsou ti, kteří s radostí přijímají slovo, když je uslyší; protože v nich však nezakořenilo, věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají.

14 Semeno padlé do trní jsou ti, kteří uslyší, ale potom je starosti, majetek a rozkoše života dusí, takže nepřinesou úrodu.

15 Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu.

2. Čtení:

Druhé čtení je z evangelia Janova, 12-té kapitoly, verš 24

24 Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.

Kázání:

Moje milé sestry, milí bratři, na staršovstvu teď často intenzivně řešíme otázku víry = a to "dnešní" víry, jejího žití a jejího šíření - evangelizace - dnešní evangelizace - v současné době. A co je dnešní křesťanství?

Toto zamyšlení je inspirováno kázáním prof. Tomáše Halíka z letošního festivalu vážné hudby Smetanova Litomyšl.

Velmi často se ptáme, proč jsou někteří lidé věřící a jiní nikoliv? Proč jsou v té věci někdy rozdíly i mezi sourozenci, kteří prošli stejnou výchovou? Proč jsou v některých zemích či regionech kostely plné, a v jiných se kostely vyprazdňují nebo přímo zavírají a prodávají? Proč se víra u různých lidí projevuje tak odlišně - jedny vede k laskavé moudrosti a solidární lásce, zatímco pro druhé je náboženské vyznání zdrojem nenávisti k okolnímu světu a pyšné nadřazenosti monopolních majitelů pravdy?

V kázáních často slyšíme, že víra je dar - dává tedy Bůh dar víry jen některým, zatímco druhým ho odpírá?
Právě Ježíšovo podobenství o rozsévači nám na tyto otázky dává určitou odpověď.
Víra je dar milosti, je to ono semeno, které rozsévač velkoryse rozhazuje na všechny strany.

Avšak to je jenom část pravdy. Záleží také na tom, jakým způsobem je rozsévači (námi) toto semeno rozséváno a zejména kam dopadne.

Centrálním tajemstvím křesťanství je vtělení, hluboké spojení božského a lidského.
Rozeznáváme božskou, ale i lidskou stránku v církvi (někdy poznáváme její až příliš lidskou, a dokonce i nelidskou stránku).

Totéž platí i o naší víře: je Božím darem, ale zároveň i svobodným lidským aktem, svobodným lidským "ano, staň se" vůči Božímu pozvání.
I ve slavení večeře páně, se setkává dar Kristova těla a Kristovy krve s lidským amen, věřím a přijímám. Má dvě stránky, je to setkání Božího a lidského.

Rovněž v naší osobní víře je semeno Boží inspirace, ale zároveň i to, jak my tomuto Božímu daru rozumíme a jak s ním nakládáme.

Ježíšovo podobenství ukazuje jednu důležitou věc: úroda nezáleží jen na semeni, ale také na kvalitě půdy, do níž semeno padne.
Jinými slovy: víra potřebuje určitý "ekosystém", určitý typ prostředí, ve kterém se může ujmout, zapustit kořeny a přinést užitek.
Tento ekosystém, tato biosféra víry je jak na rovině osobní (jde o nitro člověka), tak na rovině kultury určité společnosti. Nikdy nemůžeme soudit víru konkrétního člověka, protože se v ní promítá spoustu vnitřních i vnějších vlivů, každý z nás je zapuštěn do určitého kulturního prostředí rodiny a společnosti, které se podepisuje na způsobu našeho myšlení a chování, i když to neznamená, že tyto vnější vlivy nás zcela zbavují svobody a odpovědnosti a že se z nich nemůžeme vymanit, emancipovat.

Některým lidem byla víra rodiči či představiteli církve podávána v takové podobě a takovým způsobem, že ji nemohli čestně přijmout. Pokud se stali "ateisty", pak jejich postoj je spíše pochopitelným odmítnutím určitého typu "teismu" než skutečným odmítnutím Boha.

Jako náš bratr farář Lubomír Červenka, mám také rád jasnou osnovu, takže použiji jeho oblíbené body. U podobenství o rozsévači je mám 4:

Pokud semeno evangelia padá do prostředí materialistické konzumní společnosti nebo v konkrétním člověku naráží na to, že se nechal zcela ovládnout touhou vlastnit, mít stále víc a víc, je tomu tak, jako se semenem, které zapadne do trní. Víra v takovém prostředí nemůže dýchat, člověk se musí z této mentality osvobodit, nebo tam jeho víra odumře. Nikdo nemůže sloužit Bohu i mamonu. (Mnoho lidí vyměnilo monoteismus za money-teismus, víru v jednoho Boha za náboženství peněz).
Ježíšovo podobenství mluví též o povrchní víře. Když semeno evangelia padlo na mělčinu, například na pouze emocionální zbožnost, může probudit chvilkové nadšení, ale tato náboženskost typu "hip-hip-hurá-aleluja, zvedáme ruce" vydrží chvilku, ale jakmile narazí na obtíže, uvadne. Evangelizátoři, kteří líčí cestu víry jako zázračnou procházku rájem, nepřipraví své konvertity na to, že skutečná víra nespočívá v rozjuchaném nadšení sektářů a fanatiků, ale prochází často i temnou nocí zkoušek, pokušení, pochybností a Božího mlčení - a musí vydržet i cestu pouští. (Tři apoštoly, kteří se chtěli zabydlet v jasu hory Tábor, Ježíš později vzal s sebou do temnoty Getsemane. Pravá, živá víra, zná světlo i temnoty.)
Semeno evangelia může také padnout na skálu tvrdých srdcí. Možná že z té kamenité půdy roste kamenná, neochvějná víra, sebejistá, zdánlivě pevná, ale ve skutečnosti jde o rigidní, dogmatické, autoritářské, nelidské náboženství farizejů a zákoníků, kteří místo Ježíšovy cesty lásky, svobody a milosrdenství předkládají systém příkazů a zákazů, ukládají lidem těžká břemena, ale sami se jich prstem nedotknou. Ano, nejen v náboženství těch druhých, ale i v naší církvi můžeme najít pestrou škálu perverzních náboženských představ, zrozených ze strachu lidí, kteří přebíjejí vlastní strach, nejistotu a depresivitu tím, že straší a týrají sebe i druhé lidi.
Padne-li semeno evangelia do zkažené, otrávené půdy, roste z něj jedovaté náboženství - v zrcadle, které Ježíš nastavoval pokrytcům své doby, kteří ho nenáviděli, dnes můžeme vidět farizeje naší doby.
V každém náboženství dnes najdeme jak lidi, kteří vnášejí do světa pokoj, radost a lásku, tak ty, kteří z náboženství dělají nástroj svých mocenských zájmů - vidíme to u protestantů, katolíků i pravoslavných, u Židů i muslimů, a dokonce i u buddhistů a hinduistů.
Půda, do níž padne náboženské učení, osobní kultura i kultura společnosti, má velký vliv na to, jakou konkrétní podobu bude to náboženství v dané době a daném prostředí mít.
O náboženství - náboženství obecně, ale i konkrétních náboženstvích - nemůžeme mluvit jako o něčem, co je samo o sobě dobré nebo špatné - přinejmenším každé z velkých náboženství má v dějinách i v současnosti pozitivní i negativní podoby, může být školou lásky a moudrosti, nebo zdrojem nenávisti, ohlupování lidí a dokonce násilí.

Evangelizace, hlavní úkol církve = to znamená nás, nespočívá jen ve slovním hlásání, nýbrž ve vnášení ducha evangelia (inkulturaci) do žité kultury společnosti.

Evangelizace bez této inkulturace = tzn. vnesení ducha evangelia je pouhá agitace a indoktrinace (což je úsilí zaměřené k slepému a odevzdanému přijetí určité doktríny, názorů či postojů). A my, kteří jsme poznali indoktrinaci ateismu, komunismu apod., máme morální povinnost varovat před povrchní náboženskou indoktrinací, která diskredituje víru.

Nezbytnou součástí evangelizace je pre-evangelizace, spočívající v pěstování kultury, smyslu pro poctivost, pravdu, dobro a krásu.

Kultura je všechno to, čím člověk odpovídá na otázku po smyslu života. Nejde jen o tzv. "vysokou kulturu" - umění, vědu a filozofii. Patří sem i politická kultura, také kultura životního stylu, kultura našeho rodinného života, kultura naší práce a odpočinku - a především kultura myšlení.
Jedno z největších nebezpečí naší doby - demagogie populistických politiků - žije z neochoty lidí samostatně kriticky myslet!

Milé Sestry a bratři, moc se mi líbí citát: "Nebojím se lidí, kteří nevěří, bojím se lidí, kteří nemyslí". Víra bez myšlení je nebezpečná - stejně nebezpečná je ovšem jednostranná technická racionalita bez morálních a spirituálních impulsů, které vycházejí ze světa víry.

A na závěr chci zmínit ještě jedno Ježíšovo podobenství o zrnu. "Zrno pšeničné, když zůstane samo v sobě, zajde bez užitku. Když však odumře, zrodí klas a přinese mnoho užitku."
Jistě, je to nejprve výzva, abychom odumřeli svému sobectví, své uzavřenosti do sebe, uzavřenosti mysli a srdce. V lásce umíráme sobě a rodíme se nově ve vztazích s druhými.

Možná to však platí i o naší víře. Také ona, má-li být skutečně křesťanská, musí být velikonoční, tzn. projít smrtí a vzkříšením. A vzkříšení není návrat k tomu, co tu bylo, nýbrž hlubokou transformací. Vzkříšený Ježíš, když přichází ke svým učedníkům, ani ti nejbližší ho nemohou poznat, je změněný tou zkušeností smrti, přichází k nim jako cizinec, jako překvapující.

Je tragickou chybou církve, že mnohdy nedokázala a leckde dosud nedokáže ukázat krizi víry (osobní víry, ale i ve společnosti a kultuře) jako šanci, jako výzvu překročit práh nové, zralejší podoby víry.

Také krize mnohých podob církve, s níž se dnes setkáváme, není důvod k panice, zoufalství, nebo k pošetilé snaze hrát si na svět, který už není. Svět kolem nás se hluboce proměňuje - i globální zkušenost pandemie, která během několika týdnů proměnila život na celé planetě, je toho výmluvným příkladem. Pohyb dějin je významnou Boží pedagogikou.

Čas prázdných a zavřených kostelů jsem chápal jako výstražné Boží znamení: Tak by mohla dopadnout církev, jestli nerozpozná znamení doby, jestli nepřijme výzvu k hluboké reformě, jestli se nadále - jak kdysi řekl jeden český teolog - bude naše církev podobat mlýnu, který ještě klape, ale už nemele.
Mnoho křesťanů chápe svou křesťanskou totožnost velmi povrchně: Jsem křesťan, protože zastávám určité názory, které jsem převzal (aniž bych o nich skutečně přemýšlel a modlil se za ně), a protože chodím v neděli do kostela, snažím se být slušným člověkem. To nestačí!
Náhle kostely byly zavřené a celý jejich provoz ustal. Byla to snad výzva k tomu, abychom se spokojili s konzumem bohoslužeb v televizi a nyní se vrátili k tomu, co tu bylo předtím - anebo to byl čas pro velmi osobní otázku: Co mne dělá křesťanem?
Co to znamená být křesťanem dnes?

Čím budeme živit naši víru, až se obvyklý provoz církve zastaví, jak to na mnoha místech hrozí dnes nebo zítra? Nemůžeme dělat jenom vnější přesuny - to bychom jenom postrkovali lehátka na Titaniku. Některé věci skutečně odumřou. Možná někteří křesťané si něco pozitivního a nového v době karantény vyzkoušeli - četbu Písma, modlitbu v rodinném kruhu, osobní zamyšlení.

Musíme mít odvahu odumřít mnohým podobám církve, mnoha našim zděděným, ale už neživým podobám víry - abychom mohli přinést onen užitek, onu úrodu, kterou od nás očekává náš Pán.
Ano, tato doba nám klade otázku, co mne dělá křesťanem, z čeho může žít má víra; mohu stále jen spoléhat na provoz instituce, která mi všecko zajistí? Tady jsme si vyzkoušeli, že musíme jít hlouběji, že naše víra nespočívá jenom v nějakém statickém být křesťanem, ale v ono dynamickém stále se stávat křesťany, stále se ptát, co to znamená být křesťanem nyní. Křesťanství není jenom nějaká danost, která je nám provždy dána našimi předky. Je to vždycky událost, křesťanství je svého druhu umění odpovídat tvořivě na Boží výzvy v té, které době.

Ano, každý z nás má individuálně odpovědět na to, v čem spočívá mé být křesťanem a stále se stávat křesťanem. Kde je ten zdroj, z kterého mohu čerpat tu stálou obnovu své křesťanské existence. Ano, ta je svého druhu tvořivým uměním, není to něco prefabrikovaného, předepsaného, nemohu jenom plnit nějaké příkazy a zákazy. Je to výzva, na kterou je třeba odpovědět a umět i dnes následovat Krista.

Neočekávejme, že toto dílo reformy učiní někdo jiný - za nás a bez nás. Ta nutná obnova víry a reforma církve musí vyjít ze srdce každého z nás.

Modlitba:

Pane, děkuji Ti za Tvé učení, za Tvůj příklad a svědectví nám nehodným. Dej nám sílu ze srdce následovat Ježíše Krista a obnovovat tím umění stávat se znovu a znovu křesťanem víry živé jak pro nás samotné, tak pro upřímné svědectví ostatním.

Amen.