7.2.2021

TEXT: Skutky 11, 21 Moc Boží byla s nimi, a veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu.

zamyšlení:

Milé sestry, milí bratři, minule jsme si připomínali, s jakou se potázal apoštol Petr v Jeruzalémě. Místo toho, aby byl za svou službu v Cesarei a v Kornéliově domě pochválen, sklidil pokárání. Dokonce se musel ze svých činů a slov zodpovídat. Což mohlo působit potupně, když si uvědomíme, že před tím byl Petr vnímán jako autorita, řekněme první mezi ostatními.

Teprve po jeho vysvětlení museli i jeho původní odpůrci konstatovat, že tam, kde je u díla Duch svatý, děje se dílo spásy nejen mezi židy, nýbrž i mezi pohany. Tímto poznáním se před první církví otvírá vskutku obrovské pole působnosti.

A jak to bylo dál? Dnes zase kousek poodhrneme záclonu minulosti a pokusíme se zahlédnout případné podněty pro nás dnes.

• Pronásledování

Snad si vzpomenete, že Po Štěpánově smrti nastalo v Jeruzalémě pronásledování. Když jsme před nějakým časem nad těmito slovy přemýšleli, říkali jsme si, že se v tento časový moment raná církev potýká s první nepříznivou situací.

Všechno se doteď zdálo tak úžasné. Každý den přibývalo těch, kteří se hlásili ke Kristu. Každý den přicházeli noví a noví lidé, kteří se chtěli o Božím Synu dozvědět víc. Mnoho těch, kteří přišli, odevzdali své životy Kristu. Už nechtěli žít pouze na základě svých dosavadních možností. Toužili po lásce, odpuštění, naději. Ano, toužili po tom, aby jejich život měl smysl. Aby nebyl ohraničen jenom starostmi o věci vezdejší, tedy o to, co bude člověk jíst, co si bude oblékat, kde bude bydlet, apod.

To pronásledování mělo v životě první církve nedozírný význam. Každý křesťan si musel uvědomit, co je pro něj stěžejní. Zda život, o nějž mu nebude nikdo usilovat, ovšem za předpokladu, že odvolá a zřekne se své víry; anebo zda nezradí a neopustí své jistoty v Kristu získané a bude riskovat, že bude zatčen, nebo dokonce i popraven, a to on i celá jeho rodina. Kolikrát v historii lidstva museli jednotlivci i skupiny toto nesnadné dilema řešit!

My se dozvídáme, že ti, kteří se z Jeruzaléma rozprchli, dostali se až do Fénicie, tj. na západ až k pobřeží Středozemního moře, další ještě dál až na Kypr, a také do Antiochie. Města zhruba 600 km na sever od Jeruzaléma, na hranici nejjižnějšího výběžku Turecka a Sýrie. Ti všichni, zvěstovali slovo evangelia jenom židům. To je milí přátelé úžasná zvěst. Oni utíkají ze svého domova, a tam, kam přichází, evangelium zvěstují. Nenechávají si jej pro sebe. Zprvu jej tlumočí jenom těm, ke kterým mají duchovně blíž, tj. židům. Ti přece očekávali, že přijde Mesiáš, ti by měli být otevřenější, přístupnější.

Jak to všechno Pán Bůh dobře zrežíroval! Z Jeruzaléma museli pro svou víru odejít, protože Pána Boha nechtěli zapřít. Naopak v Jeruzalémě se nepřátelé křesťanů domnívali, že si s těmi sektáři poradí. Jenomže oni sice prchají, ale všude, kam přijdou, za sebou zanechávají stopu evangelia. Ano, zprvu sice pouze mezi židy, ale to se má zanedlouho změnit.

Milí přátelé, kdyby to tak bylo v našem životě. Kdyby taková stopa evangelia zůstávala i za námi. Za to se modleme, o to stůjme. Ať nejsme jenom přijímači evangelia, zvěsti o Kristu, nýbrž ať touto zprávou žijeme vždycky a všude!

2. Antiochie

Byla významným městem římského impéria. Její věhlas stoupá také událostmi, které se zde dějí. Dozvídáme se, že Někteří z těch, původem z Kypru a Kyrény, začali po svém příchodu do Antiochie zvěstovat Pána Ježíše také pohanům. A to je, bratři a sestry, zásadní průlom. V předchozí kapitole jsme mohli sledovat úpornou Petrovu obhajobu před apoštoly a staršími v Jeruzalémě, než konečně uznali, že Kristovo evangelium je určeno všem lidem.

A nyní, řekněme druhá generace křesťanů, těch, kteří se už s Kristem asi fyzicky nesetkali, bere tuto skutečnost, aniž by zřejmě věděli, co se přihodilo Petrovi, za samozřejmost. Proč by židé měli být víc než pohané? Proč by měl Kristus zemřít jen pro jedny a ty druhé nechat na pospas hříchu a věčné smrti?

Dnes se nám to zdá nepředstavitelné, ale tenkrát to byl vskutku revoluční čin. Jen si připomeňme, že teprve ve 20. století úspěšně vrcholí boj za ženská práva, a také právě černochů a odlišných skupin obyvatelstva. To, co my dnes bereme jako samozřejmost, musel někdo prosadit, a jak víme, takové nabourání starých pořádků nebylo vůbec snadné.

Když se ve svých úvahách vrátíme do Antiochie, zjistíme, že misijní služba těchto nekonkretizovaných služebníků přináší ovoce. Doslova čteme: Moc Boží byla s nimi, a veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu. Je úžasné, co se v tomto severním městě děje. Bůh jejich práci žehná. Nejedná se pouze o lidské dílo, lidskou snahu. Dokladem toho je skutečnost, že mnozí lidé změnili způsob svého života. Opustili dosavadní jistoty, cíle, hodnoty. Přijali evangelium, život věčný, který nabízí Kristus. To je hodnota k nezaplacení, to je dar, který si není možné nikde obstarat vzděláním, financemi, úsilím.

Ani dění v Antiochii neuniklo pozornosti církve v Jeruzalémě. Prostě nějakým způsobem fungovaly tamtamy. Ale tentokrát je tomu jinak, než v případě Cezareje. Už žádná polemika, výčitky, obavy. Je jasné, že to, co se zde děje, děje se působením Ducha Božího. Bratři v Jeruzalémě se poučili. Pochopili, že to, co se zde děje, děje se z vůle Boží. A aby tuto práci podpořili, vysílá jeruzalémská církev do Antiochie svého zmocněnce, kterému plně důvěřují.

Milí přátelé, i nás Kristus povolává. Třeba nemusíme jít nikam daleko. Ale zve nás k tomu, abychom se podíleli na Jeho díle spásy. Každý z nás jsme jiný, každý z nás máme jiné schopnosti, jiné životní zkušenosti. Ale když to dáme dohromady, když se necháme vést Ježíšem, pak všechno to naše rozdělení získá smysl. Pamatujme na to, že zde ve světě nestojíme jen jako jednotlivci, nýbrž jako Kristovi učedníci, které On zve ke svému dílu spásy!

3. Barnabáš

Ten byl tímto vyslancem. Vzpomínáte si na něj? Už jsme se s ním setkali. Bylo to tenkrát, když všichni, kdo v Jeruzalémě uvěřili, prodávali svůj majetek a dávali ho k dispozici potřebným. Také Josef, kterého apoštolové nezvali Barnabáš (do češtiny přeloženo Syn útěchy), levita původem z Kypru, měl pole, prodal je, peníze přinesl a položil před apoštoly. Nyní je tento Barnabáš poslán do Antiochie, aby se na vlastní oči přesvědčil, co se tam děje, a podal o tom v mateřském sboru zprávu. Nejde tam ovšem pouze na výzvědy, jako nějaký kontrolor, nebo jako ten, kdo to vše má koordinovat.

Když totiž Banabáš přišel do Antiochie, a spatřil, co se z Boží milosti děje, měl radost a povzbuzoval všechny, aby ve svém rozhodnutí setrvali a zůstali Pánu věrní.

To je asi nejdůležitější část Barnabášova poslání. Povzbuzovat. Dodávat odvahu. Jistě ne všechno probíhalo tak hladce, jak je nám zde na několika řádcích zaznamenáno. Jistě to byla náročná práce, při které nejednou vyvstaly nějaké problémy, záludnosti, se kterými bylo potřeba se vyrovnat.

Ti, kteří zde misijně působí, jsou nyní Barnabášem posíleni. Mohou si uvědomit, že bratři v Jeruzalémě o jejich práci ví, modlí se za ně a že to oni jim poslali na pomoc tohoto muže, kterého si brzy oblíbili. Barnabáš tu vznikající církev podporuje. Jistě, dalo by se leccos těm sloužícím i nově uvěřivším vytknou.

Jak už to tak bývá, je mezi námi křesťany stále mnoho sobectví i tělesnosti, to však v tuto chvíli pro něj není důležité. Ví, že se zde odehrává něco nesmírně důležitého, co si zasluhuje podporu jeho i jeruzalémského sboru. Je snadné kritizovat, vyčítat, nesouhlasit. Ale mnohem potřebnější je povzbuzovat, dodávat odvahy, pomáhat, tak aby ti druzí věděli, že se o nás mohou opřít a mohou k nám mít důvěru.

Barnabáš takovou oporou byl. Pisatel Skutků je popisuje jako muže dobrého, plného Ducha svatého a víry. A k čemu ta všechna snaha a vynaložené úsilí? Znovu je to zde zdůrazněno: Mnoho lidí bylo přivedeno k Pánu. Mnozí byli seznámeni s evangeliem Ježíše Krista a přijali jej za zdroj a smysl svého života. Ta vynaložená energie, důvěra v Pána Boha nese ovoce. Haleluja!

Bratři a sestry, události, o kterých dnes mluvíme, jsou staré cirka dva tisíce let. Ovšem dosud trvá tento svět. Ještě ne všichni evangelium slyšeli. Zamysleme se, co pro spásu tohoto světa děláme. A ptejme se, co bychom pro ni dělat měli!

4. Saul

Vzpomínáte? Na toho zarytého žida, který pronásledoval křesťany? A jak jej Pán Ježíš pozoruhodně zastavil na cestě do Damašku, kde chtěl zatýkat Ježíšovy následovníky? Saul se obrátil, z nepřítele Ježíše Krista se stal Jeho významným služebníkem. Zpočátku se jej mnozí báli, domnívali se, že je to jen jeho nová finta, jak by se jim dostal na kobylku. Ale čas ukázal, že Saulova proměna je trvalá.

Naposled jsme se setkali se Saulem v Jeruzalémě, kde se po jistých výhradách a obavách k jeho osobě, připojil k první církvi. Řecky mluvící židé jej však pronásledovali. Proto se rozhodl odejít do svého rodného Tarsu.

Když se práce v Antiochi začala tak mohutně rozvíjet, rozhodl se Barnabáš, že na pomoc pozve právě Saula. Ostatně do Tarsu to bylo jen něco přes 100 km. Když ho nalezl, vzal jej s sebou. V Antiochii pak spolu pracovali po celý rok a vyučovali množství lidí.

A ještě něčím je Antiochie významná. Poprvé zde byli Kristovi učedníci nazváni křesťany, tj. Kristovci. Nejprve to bylo označení hanlivé, posměšné, ale časem se ujalo a dnes jej bereme naprosto samozřejmě. Křesťan není pouze ten, kdo byl pokřtěn, nebo ten, kdo zastává křesťanskou víru. Křesťanem je ten, kdo následuje Krista. Svého Pána a Spasitele.

A tak to je i pro nás, milí přítomní, výzva, ujasnit si, za koho se považujeme. Jsme jen pokračovateli nějaké tradice, která zde byla před víc jak 600 lety zahájena? Nebo nám jde o víc? O osobní postoj víry, důvěry, o spásu těch, kteří Krista dosud nepoznali?

Je zajímavé, že nám pisatel Skutků nereferuje o hmotném či fyzickém zabezpečení významných členů tehdejší církve, ani těch řekněme obyčejných, normálních věřících. Jakoby ta informace nebyla potřebná. Hlavní je pochopit, že Kristova věc, evangelium, je tím nejdůležitějším. Tak na to, prosím, bratři a sestry, pamatujme! Amen.

Modlitba:

Přiznáváme, Pane Bože, že jsme někdy plni předsudků. Sami se stavíme do role soudců, posuzovatelů, kdo má na evangelium a spásu nárok a kdo ne. Dnes jsme mohli zaslechnout, že tam, kde je u moci Tvůj svatý Duch, nic a nikdo neodolá jeho moci.

A tak o něj prosíme. Aby nás vedl. Aby nás zmocňoval ve službě evangelium. Aby nám ukazoval k tomu podstatnému, dodával odvahu a inspiroval ve službě. Prosíme, Duchu svatý, naplňuj každého z nás. Amen.

oznámení

- Ve čtvrtek jsme se tady v kostele rozloučili s paní Vlastou Sváčkovou z Hodslavic, která zemřela ve věku 93 let. Prosím, pamatujme na zarmoucenou rodinu. Od rodin jejích dcer jsme obdrželi dar 6.000 Kč a od rodiny Sochovy a Kyselé, kde byla křestnou, 2.000 Kč. Srdečně děkujeme.

- V neděli 14. února budou bohoslužby v Hodslavicích 9.15 hod. a v 10.00 pro Straník a presbytery. Během bohoslužeb v Hodslavicích probíhá také ve Staré škole Nedělní škola pro děti.

- V neděli 21. února budou bohoslužby v Mořkově v 8.00 a v Hodslavicích 9.15 hod. a v 10.00 hod. Sbírka bude celocírkevní na podporu církevního tisku.

- V úterý, středu a čtvrtek se v 18.00 hod. konají biblická zamyšlení on-line. Srdečně vás všechny k těmto setkáním zvu. Udělejte si, prosím, na chvíli čas a spolu s námi se zamyslete nad poselstvím, které i přes staletí k nám zní a chce nás v našich životech vést. K přihlášení potřebujete kód, který, pokud jej nemáte, vám rád pošlu.

- Ve čtvrtek zemřela v Mořkově ve věku 90i let paní Růžena Štěfková, babička Růženy Vahalíkové. Rozloučení s ní proběhne později.