8.3.2020

Písně: 439, 613, 452, 631. MODLITBA: Milostivý Bože, chválíme Tě za dnešní nedělní den, který nám připomíná to úžasné ráno, kdy byl hrob Tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista prázdný. To Ty jsi jej vzkřísil. Tak jsi i nám všem dal naději, že smrtí náš život nekončí. Děkujeme Ti za tuto naději. A prosíme Tě, abychom si ji nenechávali pro sebe. Nýbrž ji sdíleli se svým okolím, se všemi, kdo žijí vedle nás. Děkujeme také, že jsme mohli ráno vstát a přijít sem. Možná tak nějak samozřejmě, mnozí jako každou neděli. Prosíme Tě však, aby to dnešní setkání sehrálo roli v našem myšlení a uvažování. Daruj nám podněty, které nás budou i ve všedních dnech utvářet. Děkujeme za jednoho každého, který sem dnes přišel. I tak dáváme najevo, že nám na Tvém evangeliu, na Tvém slově záleží. A tak nás, prosíme, proměň. Abychom byli novým stvořením. Abych Ti začali ve všem důvěřovat. Aby na nás bylo poznat, že jsme Tvé děti, které pokračují v tom, co jsi učil a žil Ty. Amen.

ČTENÍ: Jan 3, 17-21

Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."

TEXT: Jan 3, 17 Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.

Bratři a sestry, snad si každý z vás vybaví ten noční příběh, který nám zaznamenal evangelista Jan. Jednou v noci, tedy v době, kdy všichni slušní lidé odpočívají a spí, přichází Nikodém, jeden ze členů židovské velerady, za Ježíšem. Tento vysoce postavený muž má problém. Nedokáže porozumět Ježíšově zvěsti. Něco mu vrtá v hlavě. Něco jej na tom podivném Učiteli zaujalo. Kde jinde získat odpovědi na své otázky, než právě u něj? A protože netouží po tom, aby kdokoli o této návštěvě věděl, vypraví se za tím podivným mužem, tajně, v noci, pod příkrovem tmy. Měl zřejmě na srdci nějaké otázky, které mu nedovolí, aby svou návštěvu u Ježíše zrušil. Riskuje svou dobrou pověst i své postavení. Jenomže ono mu to za to stojí. Jde, sice tajně a v noci, ale jde. My vlastně ani nevíme, s čím k Ježíši přichází. Protože hned na počátku toho muže Mistr zaskočil. Začal mu totiž kázat o novém životě, o tom, že se člověk musí znovu narodit, aby mohl vejít do Božího království. A to Nikodéma zaujalo, i když to nechápe. Nerozumí tomu, jak se může člověk třeba i starý, znovu narodit. Proto mu Ježíš vysvětluje, že člověk se narodí jednou, fyzicky, pro tento svět. A pak se může narodit znovu, z Ducha, pro život v Božím království.

Pozoruhodné v té první části rozhovoru je, že Nikodém jako představitel tehdejšího náboženského života, vůbec nechápe a nerozumí. Znal Zákon i Proroky. Ale netušil nic o tom, že člověk může najít osobní vztah k Pánu Bohu. Že smí pozvat Nejvyššího do svého života. I my někdy býváme jako ten Nikodém. Myslíme si, že když jsme vyrostli v církvi, že už všemu rozumíme. Že víme, odkud a kam směřujeme. Známe příběhy Starého i Nového zákona. Ovšem také nám se může stát, že nám něco důležitého, vlastně nejdůležitější uteče a zůstane nepochopeno. Nejde přece jen o příběhy, nejde o ustanovení přikázání, nejde jen o Desatero, nejde jen ani o Modlitbu Páně, o účast na bohoslužbách, jakkoli je to všechno důležité. Jde především o to, zda vůbec, případně jaký máme vztah k Pánu Ježíši, který nám připravil nový život. To jeho dílo spásy, čím pro nás je? Pouhou informací? Historickou skutečností, o které někdy pochybujeme? Nebo snad je pro nás zvěstí, kterou si neustále připomínáme, protože si uvědomujeme, že sami bez Boží pomoci se zachránit nemůžeme?

Rozhovor s Nikodémem vrcholí Ježíšovými slovy, která snad zná každý křesťan: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. V následující části rozhovoru s Nikodémem, ono je to už pak vlastně Ježíšovo kázání směrem k tomu muži, a samozřejmě i k nám, tato slova Ježíš dovysvětlovává. A jsme u našeho textu. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Mohli bychom říct, že je to jedna z tezí, kterou si máme zapamatovat. Odhaluje nám totiž, oč Ježíši v jeho pozemské misi jde. O záchranu hříšníků. O nápravu těch, kdo se Nebeskému pastýři odcizili. Rozumějme tomu dobře. Ježíš těmito slovy vůbec nepopírá, že jednou, na konci časů, v době, kterou zná jen Bůh sám, dojde k soudu. I Ježíš svým učedníkům sděluje, že to bude soud spravedlivý, ovšem ne podle lidských měřítek, nýbrž Božích. Tady má Nikodém slyšet, že Boží milost se vztahuje i na něj, stejně jako na každého člověka. Jen si to zkusme představit. Otevřou se dveře tohoto kostela a Ježíš vejde dovnitř. Myslíte si, že nás zachrání to, že jsme shromážděni v evangelickém chrámu? Jednomu po druhém by se Ježíš mohl dívat do očí a odhalovat nám, v čem jsme Jej zklamali, kde jsme jednali a mluvili jinak, než jsme měli. Kolik zbytečných věcí jsme hromadili, kolik neužitečný činů jsme vykonali, kolik planých slov vyslovili.

Ptám se, bratři a sestry, obstál by z nás někdo? Mohl by se někdo z nás podívat zpříma Ježíšovi do očí a vyznat: Mistře, na Tebe očekávám a věrně Tě svým životem následuji? Není ani jednoho takového mezi námi. Když Ježíš přišel do naší pozemské reality, mohl to tady vlastně všechno srovnat se zemí. Vyhubit to hříšné plémě, jako to kdysi udělal v době Noého, když jako odplatu za lidský hřích seslal potopu. Jenomže ani tím se lidské plémě nepoučilo. Zapomínalo na svého Stvořitele, až na něho zapomněl úplně. A to se pak Hospodin připomněl takovým způsobem, že lidé kdesi hluboko v sobě objevili jiskru naděje, že by snad přece jen mohl Bůh zasáhnout, jednat v jejich prospěch.

Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Někdy je církev, jakákoli církev, vnímána jako organizace, která prosazuje jakési zpátečnické názory, nedokáže žít v realitě a zastává hodnoty, které jsou dávno zastaralé. Následovníci Ježíše Krista se nemohou pouze ohánět Jeho slovy a vyžadovat jejich plnění. Víra přece není souborem pouček, které musíme znát zpaměti. Víra ale také není dodržováním jakýchsi zvyků, které dávno vyčpěly a ztratily aktuálnost. Víra ovšem nemůže ani rezignovat, a hlásat: Žij si, jak chceš, každý sám za sebe je odpovědný za svůj život. To by bylo příliš alibistické, kdybychom odpovědnost za stav světa přesouvali na ty druhé a sami si myli ruce s tím, že my jsme na stavu světa bez viny. Jestliže Ježíš do tohoto světa přišel, a přijímal každého člověka, který ho oslovil, pak to něco znamená. Znamená to, že Bůh miluje každého muže, každou ženu, každé dítě. Nebo snad znáte nějakou situaci, kdy by Ježíš řekl: Teď nemám čas, přijď jindy? Anebo: Tvá kniha života je popsána od začátku do konce tvými hříchy, s tím se nedá nic dělat? Kdokoli před Ježíše přestoupil s prosbou o uzdravení své či někoho jiného, nebyl prověřován, jestli žije zbožně a věrně. Nebyl zkoušen z toho, co zná o Bohu. Nebyl dotazován na to, jak si plní své povinnosti k vrchnosti ani k "církvi". Pro každého měl Ježíš čas. Každému dal to, oč žádal. Ba co víc, každý z těch, kdo k němu přistoupil, obdržel zároveň odpuštění svých vin, i když zrovna o ně neprosil.

Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Snad nejkrásnějším dokladem, že tato slova myslel Ježíš vážně, je událost s ženou, která byla dopadena při cizoložství. Za takový skutek dle ustanovení Zákona měla být ona hříšnice ukamenována. A Ježíš? Vzpomínáte si, jak to vyřešil? Kdo z vás je bez hříchu, hoď po ní první kamenem. Jak reagovali? Jeden po druhém se začali vytrácet. Proč asi? Protože si uvědomovali, že ani oni nejsou bezhříšní, že by i oni mohli třeba jednou dopadnout jako ta, která byla přistižena. Tím však ta událost neskončí. Když všichni odešli, obrátil se Místr na onu ženu se slovy: Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!

Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Milí bratři, milé sestry, toto je naše poslání dnes v našem světě. Ve středověku církev často působila tak, že hříšné a bezbožné doslova strašila peklem. Našim posláním však není soudit, ani strašit, nýbrž povzbuzovat. Ukazovat k tomu, co nám svou láskou Ježíš připravil. My křesťané se ke Kristu hlásíme. Jsme jeho učedníky, posly v tomto světě. Proto máme každé chvíle nést a šířit zvěst evangelia, aby je mohli lidé slyšet a vděčně přijímat. Toto je náš hlavní úkol, který za nás nikdo vykonat nemůže. Na to pamatujme, o jeho naplnění stůjme a Pána prosme, abychom měli moudrost, jak na to. Amen.

MODLITBA: Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti za jistoty, které máme. Máme kde bydlet, máme hmotné i finanční zajištění, zdravotní i sociální péči, dostupné služby, školu i lékaře, máme dnes dost prostoru pro své společenské i kulturní vyžití. Děkujeme Ti také za to, že se máme kde shromažďovat. Za odkaz našich předků, za svědectví jejich víry. A tak Tě prosíme, abychom jen spokojeně neseděli s rukama v klíně. Způsob, že budeme chtít tomuto světu i svým potomkům předat to, co je nejdůležitější. Zvěst evangelia. Tu radostnou zprávu, která má moc proměnit naše životy a dát jim smysl. Svatý Bože, Ty víš, že máme rádi svůj klid. Někdo více, někdo méně. Ale prosíme, abychom uprostřed svých nejrůznějších povinností a aktivit, pamatovali na Tebe. Abychom si uvědomovali, že i nás, každého z nás, voláš k této svědecké a misijní službě. Prosíme, povzbuď nás v tom. Stav nám do cesty lidi, kteří se na Tebe budou ptát. Stav nám do cesty lidi, kterým bychom mohli vydat svědectví o tvém milosrdenství i naději, kterou můžeme přijmout ve Tvém kříži a vzkříšení. Prosíme, podepírej naše dobré snahy mocí Ducha svatého, a ať nás vždy znovu povzbuzuje a inspiruje. Do Tvých rukou odevzdáváme sebe, své milé a také tento sbor, jehož smíme být součástí. Spojuj nás tak, abychom byli tělem, jehož Ty jsi hlavou. Amen.