10. 5. 2020

Oslavujte všichni jméno nejvyššího! Zazpívejte novou píseň Hospodinu, novou chválu vzdejte všeichni společně! Vzývejte svého stvořitele, vzdávejte hold svému králi. Chvalte jeho jméhno tancem, rozezvučte flétny, bubny, kytary i klavíry! Hospodin má ve svém lidu zalíbení, pokorné ověnčí palmou vítazství. (Žalm 149,1-4 SNC)

Milé sestry, milí bratři, opět po sedmi dnech slavíme neděli. Je to již devátá neděle, kdy se nemohou konat bohoslužby. Celé to období se nemohlo konat žádné ze sborových shromáždění. Již brzy se to změní. Příští neděli se sejdeme v kostele. Věřím, že všichni!

Dnes je čtvrtá neděle po Velikonocích a nese označení Cantate, to znamená "Zpívejte. Zpívejte Hospodinu píseň novou". Bez ohledu na to, kde se právě teď nacházíme, bez ohledu na to, co kdo právě prožíváme, jsme starodávným Žalmistou vyzývání k tomu, abychom vzdávali chválu Hospodinu, abychom oslavovali Jeho svaté jméno. Proto tedy: Zpívejte Hospodinu píseň novou, jeho skutky jsou podivuhodné. Jeho ruka nám dobyla slavné vítězství. Hospodin předvedl, jak umí zachránit, před světem ukázal svou spravedlnost. Oslavuj dnes Hospodina ceký teně! Zvučně a hlasitě mu vzdej čest! Zpívejte na počest Hospodinu, našemu Králi! (Žalm 98, 1-2.4 SNC = Slovo na cestu)

Modlitba

Pane Bože, svým služebníkem nás vyzýváš, abychom Ti zpívali, abychom zpívali novou píseň. Vděčně. Radostně. S nadšením. Proto Tě prosíme, pomoz nám ztišit se v tuto chvíli. Odložit své starosti, myšlenky, jak je to jen možné a soustředit se na Tebe. Kdo Ty, Pane, jsi? Kým jsi pro nás? Kým jsi pro mne? Co pro nás, co pro mne znamenáš? Pro naše rodiny? Pro náš sbor?

Kde bychom bez Tebe byli? O koho a o co bychom se opírali? Kde bychom hledali naději pro dny svého života, kdybychom neznali Tebe? Ó Pane, díky Ti, že o mně, že o nás víš! Že Ti na nás záleží! Že máš ještě trpělivost" Že s námi, se mnou stále ještě počítáš!

Vyznáváme, že mnohé skutečnosti bereme jako samozřejmé. Jaksi automaticky počítáme s tím, že nám zachováš svou přízeň, že nám budeš naslouchat, že nám budeš po ruce, když o to budeme stát, když k Tobě budeme volat.

Ale málo se ptáme, co pro Tebe můžeme vykonat. Jak můžeme být Tobě a Tvému evangeliu užiteční. Spíše bereme a toužíme brát, než abychom dávali a toužili dávat. Prosíme, odpusť nám. Odpusť nám, že s Tebou moc nepočítáme. Že v našem srdci, v naší mysli zní mnoho písní, které však s Tebou mají pramálo společného.

Situace, v niž jsme se s celém světem nečekaně ocitli, nám ukazuje, že je potřeba, abychom mnohé změnili. Abychom si vážili života, abychom budovali vzájemné vztahy, abychom si nechtěli jen užívat, nýbrž abychom také pamatovali na další generaci, na naši Zemi, kterou jsi nám svěřil. A také abychom přijali odpovědnost za duchovní stav svého okolí, protože Ty ses dal poznat nám a my Tě máme dosvědčovat slovy, především však svými životy.

Použij si, prosíme, i toto zamyšlení ke svému dobru a nám k užitku! Amen.

Lukáš 19, 37-40 Slovo na cestu

Když začali sestupovat z Olivové hory, zmocnilo se zástupu nadšení; děkovali Bohu za všechny divy, které na vlastní oči viděli. Provolávali: "Sláva králi, Bůh ho posílá! Nebe je smířeno, sláva!" Byli tam také někteří farizejové a ti mu domlouvali: "Pokárej své učedníky, aby se takhle nerouhali." Ježíš odpověděl: "Jestliže oni zmlknou, bude volat kamení."

Milá sestro, milý bratře, milý příteli, už jsi někdy někoho pochválil? Poděkoval mu za to, co pro Tebe, pro druhé dělá? A kdy jsi to učinil naposled? Dnes? Včera? Před týdnem? Před několika roky? Otázky možná na první pohled (poslech) vypadají nemístné, ale ruku na srdce, nejsme ve chválení příliš skoupí? Někdy se stydíme jiného pochválit. Jindy chválíme své oblíbence. Ondy zase říkáme, že nechválíme proto, aby dotyčný/ dotyčná nebyl/ nebyla příliš pyšná...

A kdy jsi, člověče, vzdával chválu Hospodinu? Kdy jsi mu upřímně děkoval za svůj život? Kdy jsi Jej chválil za to, co pro Tebe dělá? Kdy jsi Mu zpíval naposled píseň novou, upřímně, nezištně, s radostí, s vděčností?

Zpívat dnes Hospodinu můžeme s vděčností za své nejbližší. Někdy s nimi nejsme v nejlepším kontaktu. Někdy se za ně stydíme. Někdy s nimi udržujeme jen formální - odměřené, jindy vůbec žádné vztahy. Někdy také zapomínáme, co kdysi pro nás vykonali, čím pro nás byli. Prostě je už nebereme vážně. Nepočítáme s nimi.

S jinými jsme v kontaktu velmi časté, důvěrném, otevřeném. Tito přátelé tvoří součást našeho života. Přináší do našeho života světlo v podobě naděje, povzbuzení, pomoci, soudržnosti, blízkosti. Můžeme se na sebe vzájemně spolehnout. Víme o sobě "téměř" všechno. Jsme, tak říkajíc, na jedné lodi. A když spolu můžeme sdílet i víru, důvěru v Boží moc a Jeho jednání, je to paráda.

Dnes je Den matek. Maminku má, nebo měl každý. Některá z vás jí byla, nebo stále je, případně někdy bude. Říká se, že mateřské pouto je to pouto nejpevnější, nejužší. I vztahy se svými maminkami máme různé. Však každý to o sobě víme.

Předkládám vám k zamýšlení čtyři různé příběhy od Bruna Ferrera. Každý je úplně jiný. Každý z nich má své sdělení. Každý nás chce něco naučit.

1. Paleček

"To je krásné děťátko!" Všichni se při pohledu na něj smáli s tím trochu přihlouplým

výrazem, jaký si schováváme pro děti. "Ta očička!" "Ten nosánek!" "Ta roztomilá pusinka!" Maminka s tatínkem ho nosili na rukou jako trofej a s radostí ho všem ukazovali. A co teprve babičky, ty tály jako máslo zapomenuté vedle zapnutého sporáku. Zkrátka, život začal pro malého Fabia, jak nejlépe mohl.

Problémy na sebe ale nenechaly dlouho čekat. Protože plynuly měsíce a překrásný Fabio byl pořád malé roztomilé miminko. Mamince a tatínkovi už to bylo jasné: drobek se zřejmě rozhodl, že neporoste. Okamžitě s ním začali obcházet ordinace renomovaných odborníků na růst. Všichni ho změřili, zvážili, vyšetřili, nechali si zaplatit a pokývali hlavou.

Babičky, které věděly všechno nejlépe, říkaly, že je to jen špatnou výživou, a vzaly péči do svých rukou. Chudák Fabio musel polykat špenát, mrkev, bifteky, banány a čokoládové pudinky. Ale měl z toho jen zkažený žaludek a nebyl ani o trochu tlustší, ani o nic delší.

Když měl Fabio slavit první narozeniny, rozhodl se tatínek: "Ať je malý, nebo ne, půjdeme společně na večeři do Oca Ciuca!" (Je to pizzerie, která má pro malé děti krásné vysoké židličky, co se dají přistrčit ke stolu dospělých.) Do jedné z těchto židliček usadili Fabia. Maminka s tatínkem si objednali pizzu s ančovičkami, kterou měli nejraději, a zatímco čekali, dívali se na své děťátko, které se zdálo v židličce ještě menší. Tatínek se rozněžnil a řekl: "Ty můj Fabiánku, stejně jsi to nejhezčí, co mám!"

PUF! Nikdo si ničeho nevšiml, ale něco podivného se stalo. Mezitím přinesli pizzu, maminka ukrojila malinkatý kousek a chtěla ho dát Fabiovi do pusy, ale netrefila se. Pusa byla o něco výše, než čekala. "Hele!P" zvolala miminka. Fabio měl dva zuby! A to tam ještě před chvílí nebyly. Dítě spokojeně zabroukalo.

"Tedy ty jsi pašák!" pochválil ho tatínek. PUF! Zase se to stalo. Fabio vystrčil baculaté nožičky ze židle. Tentokrát zažvatlal: "Táta!" "No to je zázrak!" zvolali tatínek s maminkou naráz, takže se všichni ohlédli. "Je na čase koupit mu o něco větší oblečení," zabručela číšnice, která s obavami přiběhla. Fabio totiž doslova roztrhal maminkovské dupačky. Maminka ho vzala do náruče a silně ho objala. "Děťátko moje, díky, díky, díky...," plakala a smála se radostí.

PUF! Fabio vyrostl o další dva prsty. Tatínek, který na to hleděl s ústy dokořán, vykřikl: "Už tomu rozumím! Roste z našich slov! Starali jsme se tolik o všechno ostatní, že jsme s ním zapomněli mluvit!" "Ty můj milý Fabiánku," řekla maminka a dala mu pusinku. "Klid, drahá," zasáhl tatínek. "Jinak bude mít za chvíli dva metry!"

Jestli mě máš rád, řekni mi něco milého. Lidé, které máme rádi a kterým bychom měli pomáhat, jsou často právě ti, kterým toho říkáme příliš málo. To je chyba.

2. Deník

Jeden syn si do deníku napsal: "Včera jsem byl na obědě v hospodě. Jídlo ušlo, ale ta cen!

Obsluhovala nás servírka, co nebyla ani hezká, ani milá. Za celý oběd jsem jí asi stokrát řekl: Děkuji. Ona si toho ani nevšimla a měla pravdu: je za tu práci přece placená!

Dneska matka jako obvykle vstala od stolu, aby mi podala pití. Neví, jak je to možné, ale

uniklo mi: Děkuji. Nikdy předtím jsem to neudělal. Matka si sedla a připadalo mi, že skoro brečí. Z toho plyne: Chcete-li rozbrečet matku, stačí, když jí jednou za třináct let poděkujete."

Jedna matka si do deníku napsala: "Dnes mi syn řekl: Děkuji. Rozbrečela jsem se, to jsem pitomá! Doufám, že si toho nevšiml, jinak už mi nepoděkuje, aby mě nerozbečel znovu. Kdyby si tak radši všiml, že já, matka, se jmenuji yyy, je mi xxx let, často jsem unavená, někdy se cítím osamělá, často bych si ráda popovídala, šla ven, někdy je mi zle..."

Chcete-li se učit osobním růstu a důstojnosti, není pro začátek lepší místo než vaše rodina.

3. Rodinný rozhovor

Syn: "slyšeli jste, co se stalo v Sýrii?"
Matka: "Je ta polévka dost slaná?"
Syn: "To je fakt špatný, co?"
Otec: "Ano."
Syn: "Tak co si o tom myslíš?"
Otec: "Máš pravdu, je trochu málo slaná."
Matka: "Tady máš sůl."
Syn: "Je divný, že to mohlo zajít tak daleko."
Matka: "Co jsi měl z matiky?"
Otec: "Já matematice nerozumím."
Matka: "To je dneska zima..."

Průměrný manžel poslouchá manželku maximálně 17 vteřin, pak začíná mluvit on. Průměrná manželka poslouchá svého manžela maximálně 17 vteřin, pak začíná mluvit ona. Průměrní manželé poslouchají své děti maximálně...

4. Kdo ztratil dítě

Ve velké nádražní hale plné spěchajících lidí propuklo najednou jedno dítě v zoufalý pláč.

Nikdo dětskému pláči neodolal a mnoho lidí se zastavilo, aby ho utěšili a pomohli mu. "Copak je?" ptali se někteří. "Copak potřebuješ? Co se stalo?" dítě otázky neposlouchalo. A čím víc se mu lidé snažili pomoci, tím víc plakalo. Konečně k němu přistoupil strážník. Sklonil se a vzal dítě do náručí.

"Tak dobrá, mladíku," řekl mu policista dobrotivě, "nechceš mi povědět, co se děje? Proč pláčeš? Ztratil jsi maminku?" Dítě na chviličku zmlklo. Pak ze všech sil zakřičelo: "Ne! Neztratil jsem maminku! Maminka ztratila mě!"

"Ztratil jsem Boha." "Ne. To Bůh ztratil tebe. A nebude mít klidu, dokud tě zase nenajde!"

Věřím, milí přátelé, že jste v těchto příbězích nalezli podněty pro to, zač chválit Hospodina, zač mu děkovat a o čem zpívat děkovné písně! Amen.

Modlitba:

Milosrdný Bože, který vyslýcháš moje modlitby, vzdávám Ti chválu za všechny Tvé dary a požehnání tělesné i duchovní. Pokorně žádám, vezmi svůj lid pod ochranu a opevni proti všem neřestem a pokušením. Buď milostivý k mým bližním, ale i k těm, kteří se od Tebe vzdalují. Stále jen žádáme, ale nechce se nám něco také udělat - nevážíme si krásné přírody a tvorů v ní, neděkujeme za tyto dary a vše se nám zdá samozřejmé... Od druhých mnohé žádáme, ale sami mnohdy neděláme nic prospěšného. Až teprve nastane-li nouze, tak voláme o pomoc. Kéž nám pomoc a láska k bližnímu, která vzplanula v době pandemie, přetrvá i do dní normálního života.
Děkujeme za všechny, kteří se o nás starají, a děkujeme za dlouhá léta míru v naší zemi. Prosíme, vyslyš i naše osobní modlitby, které Ti každý z nás sám přinášíme: ......

Připojujeme se ke Tvé církvi, která se po celém světě modlí slovy našeho Pána Ježíše Krista a voláme:

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.

Oznámení

· Společné bohoslužby - 17. května - 9.15 hod. v kostele v Hodslavicích!

Musí být dodržena tato pravidla:

účast do 100 osob
účastníci dodržují rozestupy (kromě rodinných příslušníků) 2 metry
před vstupem do kostela si každý musí dezinfikovat ruce
účastníci bohoslužeb musí mít roušky
vynechává se podávání rukou před a po bohoslužbách

· Další bohoslužby

21.5. bohoslužby Nanebevstoupení - Straník 18.00 hod.

24.5. bohoslužby 8.00 Mořkov; 9.15 Hodslavice

31.5. společné bohoslužby - Svatodušní neděle - 9.15 Hodslavice (Celocírkevní sbírka na

Diakonii ČCE)

→ Slovo na závěr: 2. Tim 2, 1.7 (SNC)

Tvou silou, ať je Kristova moc. Pán ti jistě pomůže zaujmout ke všemu správný postoj. Amen.

nechť vás pán bůh inspiruje v tom, co byste pro něj i pro své bližní měli vykonat!

Pokoj Boží nechť zůstává se všemi námi! Amen.