24.11.2019 - poslední neděle v Církevním roce
Písně: 667, 689, 500, 622, 550.
ČTENÍ: Daniel 7, 9-10.13-14 Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že
usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá
vlna, jeho stolec - plameny ohně, jeho kola - hořící oheň. Řeka ohnivá proudila
a vycházela od něho, tisíce tisíců sloužily jemu a desetitisíce desetitisíců
stály před ním. Zasedl soud a byly otevřeny knihy. Viděl jsem v nočním vidění,
hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému,
přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho
uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná,
která nepomine, a jeho království nebude zničeno.
TEXT: Zjevení 21, 1-8 A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, všecko tvořím nové." A řekl: "Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá." A dodal: "Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt."
KÁZÁNÍ: Bratři a sestry, jak jsem již řekl v úvodu, dnešní neděle je poslední nedělí v Církevním roce. To na jedné straně znamená, že příští neděle je první neděle Církevního roku, který začíná Adventem. Na druhé straně to zároveň znamená, že se uzavírá kruh našich křesťanských zamyšlení, které bychom mohli shrnout takto: Předpověď narození Božího Spasitele, Jeho narození, postní období příprav na Velikonoce, ukřižování Spasitele a jeho vzkříšení o Velikonocích, seslání Ducha svatého. Během jednoho kalendářního roku si tak při našich bohoslužbách připomínáme všechny ty nejdůležitější události, které jsou spojeny s pozemským působením Pána Ježíše Krista. Připomínáme si slova starodávných proroků, kteří stovky let před Kristovým narozením referovali o narození Mesiáše. A rovněž tak si opakujeme, že Hospodin splnil svá zaslíbení, která jeho služebníci vyslovili o příchodu Božího Služebníka, tedy Jeho Syna, i jeho předchůdce, tj. Jana Křtitele.
V kázáních, která během roku zazněla na tomto místě, jsme slyšeli o mocných Ježíšových činech i slovech, která na mnohé zapůsobila, přinesla jim spásu, uzdravení, dala novou naději do života. Také jsme zde slyšeli o některých Božích služebních, kteří vzali vážně Ježíšovu výzvu, a nesli evangelium do celého světa. Zakládali sbory, učili první křesťany tomu, co to znamená následovat Spasitele světa. A také jsme si připomněli, jaké problémy měli tenkrát v těch prvních křesťanských sborech, jaké měli starosti, a jak je řešili. Vlastně bychom mohli říct, že během toho jednoho roku jsme si připomněli ty nejdůležitější události, které jako křesťané máme znát a které si máme pamatovat. Takže už všechno známe? Už všemu rozumíme? Není tomu tak. Zapomínáme. Zapomínáme na to, co jsme slyšeli, zapomínáme na to, co nás oslovilo. A také zapomínáme, že to všechno, co jsem z toho minulého církevního roku připomněl, není všechno. Evangelium Ježíše Krista, i epištoly, tj. dopisy apoštolů sborům i jednotlivcům nám také připomínají, že náš lidský život je časově ohraničený. Narodili jsme se, žijeme, a před námi je ještě něco víc, vlastně to nejdůležitější: setkání s Pánem Bohem před Jeho trůnem. Je to tak. Naše životy plynou, den za dnem se krátí lhůta nám vyměřená. A stejným tempem se blíží okamžik, kdy budeme postaveni před Spasitele tohoto světa, který je Pánem času, vesmírných dálav, i našich životů.
Něco málo nám o tom sdělují ony dva biblické oddíly, které jsme tu před malou chvílí slyšeli. Podívejme se na ně společně. Předně je potřeba říct, že obě dvě prorocké zmínky jsou symbolické, obrazné. Nedokážeme jim v plnosti porozumět. Jejich účelem je nám jen něco naznačit, ne dopodrobna vylíčit. V prvním oddílu jsme mohli slyšet o tom, že Věkovitý, tedy věčný Bůh, usedl na stolec, na trůn. Zasedl k soudu a byly otevřeny knihy. K tomuto poslednímu zúčtování nad lidskými jedinci přichází také Syn člověka, Ježíš. Právě Jemu je svěřena vladařská moc, Jeho mají všichni lidé uctívat. Jeho moc je věčná, Jeho království nepomine, bude trvat navěky.
Člověk za člověkem přichází, aby si od Věkovitého vyslechl rozsudek. Aby přijal odplatu za svůj vlastní život. Za to, jak žil, jak jednal, mluvil, smýšlel. V té chvíli však před nebeským Otcem nebude stát nikdo sám. V hrůze či obavách. V jeho blízkosti bude i ten, kterého znal, kterému sloužil, kterému se podřizoval. Ano, Pán Ježíš jako advokát, obhájce, bude stát při těch, kteří Jej brali vážně, kdo se Jej snažili následovat. A tak můžeme přemýšlet o tom, jaké to tam před tím soudem asi bude. Bude nám to všechno příjemné? Radostné? Poklidné? Anebo se budeme stydět? Budeme se těšit na odměnu? Nebo se obávat, jak to naše pozemské působení bude ohodnoceno?
Milí přátelé, Danielovo proroctví nás ponouká k tomu, abychom si uvědomili svou lidskou konečnost. Boží velikost. Ale rovněž a především, abychom si uvědomili, kdo je Ježíš Kristus, ten Boží Syn, o kterém tady neděli co neděli slýcháme kázání. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno." V tom vidění Daniel vidí, jaké místo Syn člověka zastává. Jaká pravomoc je mu svěřena. Už ne jenom ten vyvolený Boží izraelský lid. Nýbrž lidé různých jazyků a národností jsou zváni k tomu, aby ho následovali. To je, milý člověče, slovo určené pro nás. Nejsme stranou toho spásného dění. Nejsme mimo hru, nestojíme v ofsajdu! Kristova oběť se týká i nás. Mne, Tebe! Ne jen někoho. Týká se každého člověka. Protože nikdo není vyloučen z Boží lásky. Otci i Synu záleží na každém jedinci. Všichni jsou zváni. A ještě jednu věc nám tady Daniel připomíná. Totiž, že Kristovo království nebude nikdy zničeno. Připomeňme si: Daniel byl se svými druhy odvlečen do babylonského zajetí jako mladíček, možná mu bylo 15 nebo 16. Za svůj život mezi pohany zažil nejedno střídání panovníka na trůně. Nabúkadnesara vystřídal jeho syn Belšazar, Belšazara sesadil Darjaveš, když Babylon dobyli Médové. A tak bychom mohli projít celou historii, od Peršanů, přes Římany až do našich časů. Král střídá krále, nová říše říši předchozí. Ať už je na trůně despota, demokrat, nebo populista, Kristova vladařská moc trvá, nepomine, a jeho království nebude zničeno!
Tak tedy, to první čtení nám připomíná, že uprostřed všelijak rozbouřeného, rozděleného a neklidného světa, se nemusíme bát. Ano, náš život je konečný, spěje ke svému závěru. Nicméně, v tom všem, nejsme sami. Máme oč se opřít. Víme, ke komu se můžeme obracet. Ten, který se za nás obětoval na golgatském kříži, Ten je panovníkem veškerenstva. Jemu je svěřena vladařská moc, sláva a království. V tom my, bratři a sestry, máme tu výhodu, že už víme o Ježíši z Nazareta. Už nemusíme vyhlížet, zda někdo takový přijde, jako to museli kdysi činit proroci. My dnes už víme, že se narodil, a naplnil své spasitelské poslání.
A pak je tu ještě to druhé čtení, druhé vidění. Nová země, nové nebe. Nový Jeruzalém, krásný jako nastrojená nevěsta. To Bůh sám připravil. Něco naprosto nového, nepředstavitelného. Tady bude žít Bůh uprostřed svého lidu. Už s nimi bude navěky. Tady už nebude ani bolesti, ani trápení, ani slz, ani smrti. Bude to naprosto nová existence, kterou si ani neumíme představit. Panečku, to je něco. Něco takového prožít. Co říkáte? Nestojí to za tu námahu? Jistě že ano! Toto je tedy i nám, bratři a sestry, předkládáno jako obraz toho, co je před námi. Na to se můžeme těšit, to můžeme mít před očima.
Ono se ovšem od nás něco také vyžaduje. Nic není zadarmo. Jakže to Ježíš říká: Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. A myslí se tím, že tento nový domov obdrží ten, kdo obstojí v nejrůznějších pokušeních světa a bude toužit po Boží přítomnosti. To je zaslíbení, které, bratři a sestry, máme slyšet na konec církevního roku. Možná o sobě nemáme dobré mínění, možná si o sobě myslíme až moc. Proto nám také pisatel prorockých slov připomíná, že existuje ještě jedna varianta, možnost. Zní to tvrdě, ale musíme si to připomenout. Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt."
Církevní rok končí, a my přemýšlejme, jestli se nás tato tvrdá slova netýkají. Jestli snad i my, já, ty, nežijeme takto ovládáni hříchem a sobectvím. Každý z nás se můžeme ohlédnout za tím uplynulým církevním rokem a můžeme se rozhodnout, že už postaru nechceme žít. Přicházející advent se nám může stát novým začátkem. Každý člověk si může nejen říct, ale i hluboce prožít následující rozhodnutí: Chci prožívat tento nový advent a nový církevní rok daleko hlouběji, chci prohloubit svůj vztah ke Kristu, chci také být vděčnější Bohu i lidem a chci být člověkem více duchovním.
Nový advent, který jak věříme, je za dveřmi, lez brát jako nový začátek. Kéž je pro nás tedy Boží slovo, které můžeme slyšet při bohoslužbách stále něčím novým a kéž jsme jím osloveni. Amen.
Pane Bože, někdy se nám zdá, že už jsme všechno z Písma slyšeli, že už všechno známe. Všechny ty příběhy Starého i Nového zákona. Prosíme, dej nám novou touhu po slyšení a rozumění Tvému slovu. Posílej nám svého ducha, který by nás učil chápat, co nás chceš naučit a k čemu nás chceš vystrojit. Nedovol, abychom žili v bludném kruhu církevního roku. Ale buduj naši víru, naši důvěru v Tebe. Kéž jsme Tvými užitečnými služebníky. Amen.