Kázání 23.2.2020

TEXT: Marek 10, 17-21 Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!" On mu na to řekl: "Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí." Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: "Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!" On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.

KÁZÁNÍ: Milé sestry, milí bratři, slyšeli jsme dva oddíly z Markova evangelia, které se zabývají tématem života. Ovšem ne pouze toho, který žijeme tady a teď, nýbrž toho, který si neumíme představit, protože je věčný, nekonečný, v Božím království. To Boží království je důležité. Protože kdo z nás by chtěl žít věčný život tady na zemi? V tom, co dennodenně prožíváme a zakoušíme? V našem egoismu, ve zklamání, nenávisti, netoleranci...

A teď bych mohl jmenovat všechny negativní lidské vlastnosti, které lez uvést, se kterými máme zkušenost. Všechnu lidskou porušenost... Jenomže tady je řeč o Božím království. Tam platí jiné pořádky než tady. Tam bude naopak všechno dobré ba přímo ideální. Radost a veselí, pravda a láska tam budou mít hlavní slovo. Nikdo se nebude muset bát o své bezpečí, hmotné zajištění, ani o to, zda bude mít v budoucnu nějaké uplatnění, sílu, zdraví, rozum, přátele... Bůh tam bude uprostřed svého lidu. Ano, to si ani neumíme představit. Můžeme se však na to těšit, můžeme toto Boží království očekávat a vyhlížet. Můžeme také pro něj pracovat a sloužit, můžeme se zasadit o to, aby o něm všichni lidé tohoto světa věděli, aby měli ty správné informace. Ano, můžeme pracovat na tom, aby po něm naši současníci toužili a těšili se na něj. Boží království, to tedy bude něco naprosto jiného, než známe ze své vlastní zkušenosti, něco, v co prozatím jen doufáme a věříme a co si jen představujeme.

A teď to přijde. Jak se tam však dostat? Co, případně Kdo nám zajistí vstupenku? Může přijít každý, každá? Nebo musíme splnit dopředu nějaká kritéria? V týdnu jsem se setkal s člověkem, který se těšil na jedno setkání. Měli se tam sejít jeho známí a kamarádi. Ten člověk sice nebyl pozván, ale pozval se sám. Můžu přijít? Ptal se. Můžeš! Ubíhala minuta za minutou a on už nemohl vydržet, až bude mezi těmi, na které se těšil.

A pak to přišlo. Vydal se mezi ně. Dočkal se. Uběhl poměrně krátký čas, když se mi ta osoba ozvala a sdělovala mi: Představ si, tak jsem se těšila, a nakonec jsem byla zklamána. Místo toho, abychom byli spolu, abychom si povídali, každý se staral pouze sám o sebe. A tak jsem odešla domů, protože v takové společnosti jsem nechtěla být. Milí přátelé, proč to tak dopadlo? Sice jsme tam nikdo nebyli, můžeme se však domnívat, že to společenství (pokud tu sešlost jako společenství vůbec můžeme nazvat), bylo založeno na něčem naprosto jiném, než na lásce a zájmu o druhého člověka. Nebyl tam zřejmě nikdo, kdo by všechny přítomné nějak zaujal, sjednotil, kdo by těm ostatním dal příklad. S Božím královstvím je to jinak! A to je jen a jen dobře. Tím, kdo stojí v čele, je Boží Syn, Pán Ježíš Kristus. On je tím, který nás volá a zve, kdo nám místo na své hostině nabízí. On je tím, kdo nás sjednocuje a také pověřuje ke společné službě. Nebo si snad myslíte, že bychom mohli předstoupit před Spasitele světa, podívat se mu zpříma do očí a říct: Víš, slyšel jsem, že tu pořádáš mejdan. Mám o něj zájem. Nebude Ti vadit, když se připojím? Tak to by byla troufalost. Přece o tom, kdo je zván, rozhoduje pořadatel slavnosti. Jemu náleží právo rozhodnout, koho pozve a koho nikoli. Na něm je určit si, na kolik stačí jeho kapacita a rozpočet. Nikdo mu nemůže předepisovat, má-li pozvat tam tu, či tamtoho, a kolik jich má s nabídkou pozvání oslovit.

Četli jsme, že je Ježíš na cestě. Od vesnice k vesnici postupuje a plní své poslání. Zvěstuje evangelium. Přináší naději tam, kde není, kde člověk zabředl do koloběhu starostí, své nemohoucnosti změnit okolnosti či svou vlastní situaci. A tu se objeví člověk, který asi o Ježíšovi už něco věděl. Ostatně, když se děje něco mimořádného, dají si lidé vědět. Víš o tom, že před Obecním domem prodávají levnou a přitom kvalitní zeleninu? Anebo, slyšeli jste už o tom, že se Novákům narodila dvojčata. Já jím to po tolika letech, kde nemohli mít děti tak přeju! (No, žel negativní zprávy, anebo jak se říká novinářské kachny a populistické výroky politiků se šíří ještě rychleji. S tím bychom měli něco dělat!) Na nic nečeká a narovinu vybalí to, co ho zneklidňuje: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" Co mám dělat, abych získal věčný život? Co mám udělat pro to, aby mě do Božího věčného království vpustili? Musím splnit nějaká kritéria? Jak si mám věčný život zasloužit? Zajistit? Zabezpečit?

Bratře, sestro, zkus na chvíli přemýšlet, co je tou platnou vstupenkou! Představ si, že stojíš u dveří Božího království a svatý Petr, který dle našich představ stojí u nebeské brány, to na Tebe vybalí: No jo, tak se prokaž, že tě sem můžeme přijmout. Čím si zasluhuješ tuto nebeskou slávu? Co tě k tomu opravňuje? Tak co bys, člověče, řekl? Na co spoléháš? Co si myslíš, že by vrátného přesvědčilo a zaujalo tak, aby tě pustil dál? ......... Ježíš má pro toho nám blíže neznámého muže doporučení. Jakoby se mu malinko vysmíval: Přece přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku! Ty znáš ustanovení zákona. Víš, co se tam píše. Žij podle něj. Dodržuj všechna přikázání. To je přece vodítkem pro tvůj život. Ó jéje, můžeme si pomyslet, Desatero. Desatero Božích přikázání. To nemáme příliš v oblibě, co říkáte? Na jedné straně se nám zdá, že toho není moc, co Pán Bůh chce, aby lidé dodržovali. Deset pravidel, to není zas tak moc. Horší, kdyby jich bylo 15, 20, 50. Jenomže tak jednoduché to není. Každý z nás s nimi máme nějaké potíže. Nemůžeme říct, hele, já dodržuju 9 přikázání, jen to jedno jediné mi působí svízel. Ale to je dobré, 90%, to jsou kladné body, to je víc než 10% toho přikázání, v němž klesám a podléhám. Jenomže tak to, milá sestro, milý bratře nefunguje! Desatero je celek. I jen jedno jediné přestoupení je porušením celého Zákona. To si musíme uvědomit! A určitě nás neospravedlňuje, že se zkoušíme obhájit, proč právě to a ono přikázání nedokážeme bezezbytku naplnit. I pro nás platí to, co pro toho muže před Ježíšem tenkrát: Víš přece, co ve své lásce k člověku Bůh určil jako mantinely pro Tvůj život. Znáš přikázání. Ta tě nemají omezovat, jsou pro tvé dobro. Ukazují ti, co už je za hranou, co se Bohu nelíbí, s čím Bůh nesouhlasí.

Jednou jsem slyšel mluvit člověka, který se ptal svého známého: Ty, uvědomuješ si, že svým způsobem života porušuješ Desatero? Ten dotyčný mu odpověděl: Já to tak neberu. Nikomu přece neubližuju. Jsem svobodný člověk. Je to jen moje věc. Na jednu stranu je to pravda. Každý z nás zodpovídáme za život, který nám byl svěřen. Nikdo jiný za něj nenese odpovědnost. Jen my sami. Jsme svobodní a můžeme se rozhodovat, jak chceme. Ale to vůbec neznamená, že jednou nebudeme stát před Pánem Bohem. A už vůbec to neznamená, že se budeme moci jakkoli vymlouvat, proč jsme Desatero nedodržovali. Prostě před Božím trůnem slávy žádná naše výmluva neobstojí. Na to pamatujme!

Člověk, stojící před Ježíšem, a nezapomeňme, že tam stojí z vlastního rozhodnutí a vlastní touhy (!), má také svou vlastní výmluvu: "Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí." Jakoby říkal: Víš, toto všechno znám už od mala. Není to pro mne nic nového, neznámého. A navíc, já to opravdu dodržuju, žiju tak, jak mi Desatero ukládá. Zajímavé je, že Ježíš s ním nepolemizuje. Nepřipomíná mu hříchy, které spáchal. Neukazuje mu na jeho pýchu, s níž si namlouvá, že je vlastně v Božích očích dobrý, protože to všechno, dle svého mínění, dodržuje a nic špatného nedělá. Ježíš jde kousek dál. K těm slovům, která onen muž znal a snažil se je dodržovat, připojuje ještě požadavek, který není vůbec příjemný. "Jedno ti ještěschází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!" Marek dodává, že ten muž byl velmi bohatý. Rozumíme proto, že se mu Ježíšova slova vůbec nelíbila. Proto odchází smutný. Možná si i vyčítá, proč vlastně za Ježíšem šel, když se dozvěděl takovou nepříjemnost.

Bratři a sestry, jste bohatí? Neptám se na to, jestli máte mnoho peněz. Neptám se na to, kolik máte majetku, i když vím, že nikdo z nás na tom není špatně. Ptám se vás proto, abychom si uvědomili, co tvoří naše bohatství, nač či na koho jsme pyšní. Bez čeho či bez koho si nedovedeme svůj život tady na zemi představit. Protože majetek není jenom to, co máme, vlastníme, ale to všechno, oč se opíráme, naše jistoty, prostě všechno, co zastiňuje Pána Boha a je Jeho náhražkou. Toho všeho se měl tem muž zbavit a pomoci tak těm, kdo nemají nic. Tak se měl naučit nespoléhat na věci tohoto světa, nýbrž počítat s tím, co nabízí Bůh sám. A jak to dopadlo? Ten muž po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Odchází zklamaně. Ježíšův požadavek je pro něj v tu chvíli téměř nesplnitelný. Nicméně nevíme, jak se ten muž rozhodl, zda Ježíše poslechl, anebo si dál žil tak, jak žil doposud.

Bratři a sestry, až budeme jednou stát před dveřmi Božího království a dožadovat se vstupu, v té chvílí nám nepomohou žádné zásluhy. Nepomůže nám dodržování Desatera, pravidelná účast na bohoslužbách, dary, které sboru odevzdáváme. Ač to všechno, je důležité a potřebné, nejdůležitější je vazba na Pána Ježíše. Dokážeme spoléhat jen na Něj? Dokážeme důvěřovat Jeho slovům? Dokážeme přijmout Jeho rady a doporučení? Dokážeme žít podle Jeho příkladu? Pravdou je, že častokrát svou víru odkládáme stranou. Před tím Ježíš varuje v tom našem dnešním prvním čtení: Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Rozum a naše city jsou pro nás důležitější než náš nebeský Pán. Náš majetek a vlastnictví, náš čas a naše energie, děti, partneři, kamarádi, to všechno nám minimálně tu a tam zastiňuje Toho, který má být našim Majákem, Ukazatelem, Průvodcem na cestě životem. Takže, co že to vlastně Ježíš doporučuje tomu muži, který ho vyhledal? A co zároveň radí i nám?

Člověče, udělej si pořádek ve svém životě, ve svých hodnotách. Odlož stranou všechno, co pomíjí, co tě nemůže zachránit pro život věčný v Božím království. Vzdej se všeho, co nemá trvalou hodnotu. Hledej Ježíše, dbej na Jeho slova a životní příklad, a následuj Jej. Dej se vést jeho zaslíbeními, pevně se jich drž a neopouštěj je. Vytrvej v důvěře v zaslíbenchí, která ti byla předána v Písmu svatém. A pros Ducha svatého, aby Tě vedl a inspiroval. Jak jsem již řekl, konec příběhu je otevřený. Marek se nezmiňuje, jak to dopadlo. A otevřený je zatím i příběh našich životů. Slyšíme evangelium, vnímáme podněty pro své životy. Je jen a jen na nás samotných, co s tím vším podnikneme. Volme dobře!

Pane Bože, máme mnoho otázek k dění v tomto světě. Prosíme, ať i nás znepokojuje otázka, se kterou tenkrát před Ježíše předstoupil onen muž. Dej nám, prosíme, poznat, co je pro nás důležité a potřebné. Každému z nás, každé z nás dej porozumět, co by měl či měla udělat ze všeho nejdříve. Amen.