Kázání 9.2.2020
Efezským 2, 1-10 I vy jste kdysi byli pod kletbou, navždy odděleni od Boha svými hříchy. Stejně jako všichni ostatní jste podléhali moci nepřátelské Bohu, která se rozprostírá nad světem a dosud je činná v lidech, kteří se Bohu vzpírají. Právě takoví jsme bývali i my. Žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tak jsme propadli Božímu trestu jako všichni ostatní.Ale Bůh tak nekonečně milosrdný, miloval nás do té míry, že vzkřísil Krista, a tak nás, navždy ztracené pro naše hříchy, obdaroval novým životem. Jen Boží dobrotě máme co děkovat za tuto záchranu! Když vzkřísil Ježíše, vzkřísil s ním i nás, a když ho vyvýšil až do nebe, vyvýšil tam i nás. A teď může komukoliv předložit důkaz své přebohaté dobroty, patrné v tom, co pro nás Kristovým prostřednictvím vykonal.Je to skutečně milost, že jste zachráněni. Sami k tomu nemůžete přidat nic, než že s důvěrou přijmete, co Bůh pro vás učinil. Na své záchraně nemáte vlastní zásluhy. Je to Boží dar. Sami nemáme nic, s čím bychom se před Bohem mohli pochlubit. On sám z nás udělal to, co jsme, a schopnost k dobrým skutkům jsme rovněž dostali od něho. Proto je od nás samozřejmě právem očekává.
Efezským 2, 19-22 Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.
KÁZÁNÍ: Bratři a sestry, všechny dnešní texty jsou vybrány z epištoly do Efezu. Do tohoto sboru apoštol píše, aby tamní křesťany povzbudil v jejich sborové, církevní práci. A tak dnes spolu s apoštolem přemýšlejme nad jeho slovy, protože také my tady u nás v našem evangelickém sboru v Hodslavicích tvoříme společenství, které svou existenci odvozuje od toho, co pro nás vykonal Pán Ježíš Kristus. Pamatujete si, čím apoštol začíná? I vy jste kdysi žili bez Boha hříšným způsobem života. Možná jsme se narodili v křesťanské, nebo přímo evangelické rodině. Možná jsme do církve vstoupili při konfirmaci, anebo někdy později. Anebo jsme jejími neregistrovanými přáteli.Nic na tom však nemění skutečnost, že do té doby, než jsme svůj život odevzdali do Božích rukou, žili jsme ve hříchu, tedy pod jeho nadvládou. Pamatujeme si to ještě? Vzpomeneme si na chvíle, kdy pro nás Boží slovo nic neznamenalo? Kdy jsme si chtěli žít, jak jsme sami považovali za správné? Pravda, tu a tam po tom zatoužíme i dnes. Někdy se nám zdá, že žít jako křesťan je náročné. Dodržovat ustanovení, ke kterým nás vedou slova evangelií a apoštolů. Zapírat sama sebe a mít druhého za přednějšího. Usilovat o to, aby byl Kristus oslaven, vyvýšen.
Ta slova o svém hříchu, o životě bez důvěry v Pána Boha, máme slyšet i my. Předně, abychom si uvědomili, že to je neustálý zápas, který vedeme. Abychom se jen tak nepoddávali svým pozemským žádostem, nýbrž abychom pamatovali, že nyní už známe Pána Ježíše. A nemůžeme žít tak, jako by Jej nebylo, jako by nebylo ničeho z toho, co pro nás vykonal. Zároveň si také máme připomenout, že i dnes je mnoho těch, kteří se od Boha odvrátili na svou vlastní cestu a ke svému vlastnímu smýšlení. A že je také mnoho těch, kteří nikdy neslyšeli nezkreslené podání evangelia, které chce každému člověku sdělit, že není ve svém pozemském pachtění sám, že je tu Někdo, kdo jej miluje, komu na něm záleží. I my jsme žili bez naděje své všední dny. Ale ve chvíli, kdy jsme pozvali Ježíše do svého života, kdy jsme mu odevzdali svou budoucnost, i své schopnosti, víme, kdo jsme a komu patříme. Nejsme sami svoji. To Ježíš nás zachránil svou obětí na golgatském kříži. To On za nás nesl dobrovolně hříchy, které jsme spáchali. Trpěl a zemřel kvůli nám, kvůli mně, kvůli Tobě. A nejen to, Kristus také třetí dne vstal. Přemohl moc hříchu, smrti a hrobu. Povstal k novému životu. K tomu novému životu jsme spolu s ním povstali také my. Náš život je už jiný, než do té chvíle. Máme naději. Víme, kde máme pomoc a ochranu, víme, proč vlastně žijeme, a co je smyslem našeho života. Víme to však opravdu? Nezapomínáme na tu svou proměnu? Poznamenalo nás to osobní setkání s Ježíšem tak, že Jej nikdy za nic a nikoho nevyměníme?
Přátelé, naše tělo a naše pozemské žádosti, nás doteď odvádí od našeho poslání. Křesťanského poslání. Máme spoustu zálib, tužeb, vlastních, rodinných či společenských aktivit. Otázkou při tom ovšem je, jestli ve vší té své činnosti nezapomínáme na to nejdůležitější. Proto i ten Pavlův dopis do Efezu je pro nás neustále aktuální. Protože nám připomíná naši odpovědnost za evangelium, za tu dobrou zprávu o Boží lásce a Ježíšově oběti za každého hříšníka. Sami nemáme nic, s čím bychom se před Bohem mohli pochlubit. On sám z nás udělal to, co jsme, a schopnost k dobrým skutkům jsme rovněž dostali od něho. Proto je od nás samozřejmě právem očekává. Ne pro to, že bychom byli nějak extrémně schopní, ne proto, že bychom byli nějak zvlášť zbožní, obětaví, vytrvalí, si nás Pán Bůh zamiloval. Ne pro to, že bychom dělali něco tak záslužného, co nám na těch nejvyšších místech přinese nějaký prospěch či pochvalu. Milostí Boží jsme to, co jsme. To On nás volá k dílu na své vinici, na tom neoraném poli tohoto světa, jak píše zdejší rodák J. L. Hromádka. To proto, že si nás Bůh zamiloval, to proto, že je k nám milosrdný a odpouští nám naše hříchy, tak právě proto můžeme být novým stvořením. Novou bytostí, která už nežije podle svých tužeb a chtíčů, nýbrž k oslavě svého Pána, který se za ni obětoval a dal jejímu životu smysl. Bratři a sestry, toto máme slyšet i my dnes spolu s Efezskými. Bůh nás miluje. Nás tady shromážděné, nás pokřtěné, nás mladé i zdravé, ale i ty ostatní, nemocné, nepokřtěné, staré, opuštěné, a za zdmi tohoto kostela. Není možné si představit, že by Hospodin, ten, který člověka přivedl k životu a daroval mu tuto krásnou modrou planetu, že by tento Stvořitel a Pán veškerenstva někoho od sebe odháněl a netoužil se nad ním smilovat. Právě naopak. Bůh do své náruče zve hříšníky. Lidi unavené životem, zklamané, všechny, kdo nějakou část svého života
probendili, a ztratili tak třeba i nejkrásnější roky svého života. A protože nás přijal do své náruče, protože nám odpouští naše hříchy, když o to upřímně stojíme, protože před námi otevřel dveře svého věčného pro nás nepředstavitelně úžasného království, k něčemu nás i volá, něco od nás samozřejmě právem očekává. A je to tady! Následovat Ježíše Krista to není jen těšit se z toho, co nám dává Bůh. To není jen radost a naděje. To je také závazek služby. Protože kdo jiný by měl Božího Syna dosvědčovat, než právě ten, kdo se s ním setkal? Kdo jiný by měl zvát k setkání se Spasitelem, než právě ten, kdo poznal, jak je pro něj důležitý a nezaměnitelný?
Poznali jsme Boží lásku a Boží milosrdenství. Od té chvíle jsme Božím lidem, Božími služebníky, Božími vyslanci a posly v tomto světě. To, jak žijeme my, podává světu kolem nás informace, jaký je Ježíš. Na to pamatujme. Tak to přece píše apoštol: Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.
Bratře, sestro, i tobě se dal Ježíš poznat. Proto i tebe volá k dílu na jeho vinici. I ty se máš namáhat, aby Boží království, tedy Boží rodina rostla a sílila. Aby přibývalo těch, kdo Krista hledají a kdo se mu odevzdávají do služby. Scházíme se zde v kostele a na jiných místech našeho sboru. Nescházíme se však jenom proto, že je nám spolu dobře. Scházíme se, abychom si připomínali Boží slovo, které nás zavazuje, povzbuzuje a posílá a vystrojuje do mnoha rozmanitých služeb. Společně tvoříme sbor, církev, slovy apoštola Boží rodinu, která buduje duchovní chrám. To znamená, máme být společenstvím živým, které se orientuje na Ježíši Kristu, žije podle jeho slov a příkladu. To, co jsme od Pána Boha přijali, máme předávat dál. Nic z Boží milosti si nesmíme nechat jen pro sebe sama. To je poslání sboru, který má být světlem a solí ve svém okolí. To za nás nemůže nikdo jiný vykonat.
Milí přátelé, apoštolova slova nejsou určená jenom nám kazatelům. Protože sbor není tvořen jenom kazateli. Ba co víc, většina sborů má kazatele jen jednoho, tedy pokud ho má. Kazatel je jen jeden. Je ve výrazné menšině. To apoštolovo poselství nám připomíná, že jak kazatel, tak kurátorka, tak presbyteři a náhradníci, ale také všichni ostatní, kteří do té velké křesťanské rodiny na konkrétním místě patří, mají svou odpovědnost. Varhaníci, pokladní, účetní, ti, kdo provádí úklid, zdobí kostel, nosí kříž, chystají občerstvení ve Staré škole, vyučují děti v Nedělní škole či Royalu, ale také všichni ostatní s jejich konkrétní službu, ti všichni mají svou odpovědnost. A nejenom tito, ale i ti, kdo se třeba dosud žádným způsobem do chodu sboru nezapojili. I ti tvoří Boží rodinu, i ti nesou odpovědnost za evangelium, za dění a existenci sboru. Prostě každý, kdo se setkal s Ježíšem Kristem, je Jemu povinován vydat ze sebe to nejlepší, co může.
Až budete vycházet z tohoto shromáždění, dostanete k vlastnímu užívání letáček, který nese název: 5% a hlavu vzhůru. Všichni, jak u nás ve sboru, tak v seniorátu či v Českobratrské církvi evangelické, vnímáme, že nás nějak ubývá. Mnozí věrní nás předešli na věčnost, mnozí dříve aktivní pro svou nemoc a stáří už tolik nemohou jako dřív. Střední generace je hodně pracovně vytížená. A mladí, ti mají v dnešní době mnoho možností. Někdy si říkáme: Jak to s námi bude dál? Vymřeme po meči i po přeslici? Pokud bychom si sedli na bobek a čekali, až se kostel zaplní lidmi, tak bychom se nedočkali. A přitom můžeme zbožně doufat a modlit se.
Bratři a sestry, my si musíme uvědomit, že nás Pán Bůh pro svou věc potřebuje. Že i tady dílo, které započalo před více, jak dvěma stoletími, může pokračovat dál, pokud zde budou lidé, kteří berou Boží slovo vážně a všemi možnými způsoby jej podporují. K té podpoře samozřejmě patří zájem o dění ve sboru a v církvi, modlitby, pomoc praktická, a samozřejmě i finanční. V době nesvobody, kdy církev byla pod drobnohledem vládnoucí strany, jsme si přáli, abychom toho v našich sborech mohli dělat víc. Dnes už můžeme. Ale všechno je na nás. Na našem nasazení, ochotě i obětavosti. Protože bez ochotných lidí se ve sboru nic nebude konat. A také, když nebudeme mít dostatek finanční podpory, tak to tady můžeme zavřít, protože nám stát brzy nedá ani korunu na platy kazatelů, a naprosto všechno si už budeme hradit sami ze svých vlastních kapes. A tak vás všechny, nás všechny, chci povzbudit. Hlavu vzhůru! Nejsme sami! Na naší straně je Pán Bůh, který touží po tom, aby jej poznali, nalezli a odevzdali mu své životy mnozí. Nebojme se, nestrachujme se. Dejme to, co můžeme Pánu Bohu k dispozici. A pak uvidíme, že nám vynaložený čas, energie ani peníze nikde nechybí a že to ve sboru a církvi má smysl. Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že kus svého života si nechávám sám pro sebe. Že Tě nechci pustit do všech zákoutí, protože chci mít i svůj vlastní prostor, kde chci být svým vlastním plánem. Prosím, odpusť mi to. A dej mi poznat, kde mě potřebuješ. Kde mohu ve sboru pomoci praktickou radou, obětavou pomocí, či nezištným darem. Pomoz mi pochopit a porozumět, že i na mně záleží, jaký tento sbor bude, zda sem budou přicházet lidé rádi a s touhou. Amen.