5.7.2020

ČTENÍ: 1. Tes 5, 1-11 SNC Buďte připraveni: nikdo neví, kdy se Pán vrátí. Kdy se to má stát? O tom skutečně nemusím nic říkat, milí bratři, vždyť sami dobře víte, že to nikdo neví. Ta chvíle přijde nečekaně jako zloděj v noci. Až si lidé budou říkat "všechno je v pořádku, žádné nebezpečí nehrozí", tehdy zčista jasna dopadne na ně zkáza, jako porodní bolesti přepadají rodičku. Nikdo neunikne, nikdo se neschová. Ale vy, bratři, netápejte ve tmách. Vás Kristův příchod nepřekvapí jako zloděj. Vy jste děti světla a dne, ne děti noci a temnoty. Buďte tedy bdělí a nespěte jako ostatní, čekejte a buďte střízliví. Noc je čas spáčů a opilců. Ale my, kdo žijeme ve světle, zůstaňme střízliví, chráněni pancířem víry a lásky a přilbou radostné naděje záchrany.Nás přece Bůh neurčil k tomu, abychom propadli jeho soudu, ale abychom byli zachráněni zásluhou našeho Pána, Ježíše Krista: on za nás zemřel, abychom s ním mohli žít věčně, ať už se jeho příchodu dožijeme či nikoliv. Tak se vzájemně povzbuzujte a pomáhejte si, jak jste to dělali doposud.

TEXT: 1. Tes. 4,1-2 SNC Nakonec vás, bratři, prosíme a připomínáme vám Ježíšovým jménem: usilujte o to, abyste se líbili Bohu. V tom se bez přestání cvičte a zdokonalujte. Bůh vás chce mít bezúhonné a čisté, neposkvrněné smilstvem; držte proto své tělo v kázni a nepropadejte vášnivosti jako pohané, kteří neznají Boha.

KÁZÁNÍ:

Milé sestry, milí bratři, před 14 dny jsme si připomínali, jak úžasným způsobem se dílo Ducha svatého započaté v Jeruzalémě, šířilo. Pamatujete? Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolal ke spáse. (Sk 2,46-47) Dnes se společně přesuneme v místě i čase. V místě na východ do Tesaloniky, ostatně všechna dnes citovaná místa jsou záměrně vybrána z dopisů, které do tohoto města apoštol Pavel napsal. V čase se přesuneme dopředu hned o několik staletí. Věnujeme dnes vzpomínku těm, kteří nám evangelium do naší země přinesli. A hledejme, čím nám ty tehdejší události, mohou být dnes svědectvím, povzbuzením, či nadějí.

  • Násilné šíření křesťanství.

Apoštolové svědčili o Ježíši Kristu jako o Pánu, jemuž je dána moc na nebi i na zemi. Svým posluchačům však nic neulehčovali: pro poslušnost Krista jako Pána se člověk rozhoduje svobodně a dobrovolně. Rozhodnutí víry nemůže být nikdo ušetřen. K víře ovšem nelze nutit, jen zvát. V církvi se na to brzy pozapomnělo. Dobrou zprávu o Ježíši, který dává za každého člověka svůj život, je možné šířit jen s láskou, nikdy jinak. Právě tady učinili křesťané tragickou chybu: lásku nahradili násilím a mocí. Křesťanská víra byla šířena ohněm a mečem, ne jinak než islám. Nejednou se za takovým misijním úsilím skrývaly jen sobecké zájmy panovníků: aby lépe sjednotili svou říši, vnutili poddaným novou víru. Tímto způsobem "pokřesťanštil" mocný francký král a pozdější císař římské říše Karel Veliký Sasy, obyvatele severního Německa. Ještě krutěji si počínal markrabí Gero u polabských Slovanů: každý nesouhlas se křtem trestal smrtí.

  • Pověrčivost.

Tímto způsobem se evropské národy staly zdánlivě křesťanskými. Ve skutečnosti však pohanství

přemoženo nebylo. V srdcích jednotlivců, nedotčených evangeliem, žilo dál; dostalo jen nový a pestřejší oděv. Na místo, které dosud patřilo národním bohům, si někdejší pohanské kmeny dosadily Krista. Imponovalo jim, že je silnější než staří bohové. Jiný rozdíl tito bojovníci snad ani neviděli. Když jim vyrvali staré bůžky, které uctívali, nahradili je v jejich myslích světci. V nich i v Ježíšově matce Marii se tak promítaly nejrůznější představy starého pohanství. Za světce byli odedávna pokládáni především mučedníci, kteří pro věrnost Ježíši, svému Pánu, vytrpěli smrt, často velmi krutou. Ostatní křesťané na ně vzpomínali a ve výroční den smrti děkovali při bohoslužbách za jejich statečnou víru. Časem se začaly k životním příběhům mučedníků přidávat další a další podrobnosti, dosvědčující jejich svatost. Těmto vyprávěním říkáme legendy. Některé svaté pokládali jejich ctitelé za své ochránce, patrony, kteří se za ně u Boha přimlouvají. Zázračnou moc připisovali i jejich tělesným pozůstatkům. Sebemenší části mrtvého těla uchovávali jako relikvie, tedy "svaté ostatky", ve zvláštních, bohatě zdobených schránkách. Nad hroby vyrůstaly k poctě světců mohutné chrámy. Pohanské představy vnikaly do církve velmi rychle. Namísto živé a osobní víry v Ježíše Krista roste pochybná důvěra v moc ostatků, velmi podobných pohanským fetišům, v moc církevních obřadů či zázračných obrazů. Církev tak nepochybně chtěla vyjít vstříc bývalým pohanům. Nebylo to však šťastné počínání. Vše, co odvádí od víry v Kristovu moc, k níž nás zve apoštolská zvěst, nelze označit jinak než jako pověru. Pověrčiví "křesťané" se domnívali, že obrazy svatých léčí různé nemoci. Proto je líbali, uctívali a důvěřovali jejich moci. Obzvláště na Východě měly posvátné obrazy, tak zvané ikony, mnoho ctitelů.

  • Byzantský císař

Byzantský císař Michal rád ohromoval poselstvy cizích panovníků vznešeností trůnního sálu ve svém mramorovém paláci. Tak tomu zřejmě bylo i tehdy, když před něj předstoupilo poselstvo knížete Moravy, Rastislava, se zvláštní prosbou. Císař přemýšlel. Dobře věděl, že Rastislav vládne mocné říši. Velká Morava hraničila na západě s franským královstvím, na východě sousedila s územím Bulharů. Ti byli pro Byzance vždy

nebezpeční. Pro Velkou Moravu však byli větším ohrožením křesťanští Frankové než pohanští Bulhaři. Od poslů se císař dozvěděl, že si franští biskupové dělali zálusk na moravské území. Z Bavor přicházeli kněží, kteří měli Rastislavův lid seznámit s vírou křesťanů. Byli hrubí a nevzdělaní, neuměli leckdy ani slabikovat a řeč Moravanů už neznali vůbec. Proto mělo pohanství stále navrch: lidé obětovali starým bohům a sloužili jim. Kníže Rastislav žádal papeže, aby v jeho zemi potvrdil nezávislého biskupa, který by čelil rozpínavým sousedům. Jenomže papež si tímto aktem nemínil znepřátelit Fanky. Proto se moravský kníže následně obrátil do Konstantinopole. Císař Michal byl polichocen. Uvědomoval si, že se pro Byzanc otvírá možnost působit z Moravy na pohanské Bulhary. Když budou pokřesťanštěni, připoutá je ke své říši!

  • Dva bratři

Hned v následujícím roce byli na Moravu vysláni bratři Konstantin a Metoděj. Pocházeli ze Soluně,

dřívější Tesaloniky, kam své dopisy posílal své epištoly. V roce 863 dorazili do cíle. Zatímco papež v Římě, císař na Východě a kníže Rastislav mysleli politicky a sledovali své zájmy, soluňští bratři nikoli. Leželo jim na srdci jen jedno: srozumitelně zvěstovat evangelium moravskému lidu. Konstantin měl výjimečné nadání, ovládal hned několik jazyků. S řečí Slovanů se seznámil v mládí v klášteře. Dlouho hledal způsob, jak nejlépe převést do slovanštiny alespoň část Bible. Nakonec sestavil důmyslné písmo, hlaholici, v němž zapsal nejdůležitější biblické oddíly, vhodné ke slovanské bohoslužbě. Než došli na Moravu, dokončil překlad čtyř evangelií a Skutků apoštolských. Oba bratři tak mohli srozumitelně vysvětlovat poddaným knížete Rastislava obsah křesťanské víry. Zakládali kruhovité kostelíky s předsíněmi a zde vyučovali ty, kdo žádali o křest. Teprve teď začali obyvatelé Moravy chápat podstatu zvěsti, od níž je franští kněží odradili. Slovanské bohoslužbě rozuměli a mohli se jí účastnit.

  • Evangelium dnes

Bratři a sestry, na dnešním historickém exkurzu vidíme, jakým způsobem se evangelium v Evropě šířilo. Nebyly to vždy motivy čestné, nešlo vždy o Krista. Dokonce ani působení Cyrila a Metoděje neznamenalo definitivní zlom v duchovní atmosféře té doby. Slovanská bohoslužba byla velmi brzy odmítnuta. Trvalo několik dalších staletí, než prostý, obyčejný člověk mohl na našem území slyšet evangelium ve svém mateřském jazyce. Dnes v šíření evangelia nevidíme nástroj k ovládání druhých, ani prostředek, k získávání vlivu a moci. Naopak bychom mohli říct, že evangelium Ježíše Krista se dnešnímu modernímu, či spíš postmodernímu člověku stalo přívěškem, jehož cenu nevnímá a vnímá v něm pouze historický, kulturní či etický rozměr. A tak se ptám, co bude dál? Jsme jistě vděčni, že evangelium smí znít v naší zemi svobodně v kostelech, modlitebnách, případně kulturních a smutečních domech, a třeba také na hříštích, či loukách. Nikdo nebrání v tom, aby se zvěst o Ježíši Kristus šířila tímto světem. Jestli však budou ti, kteří se budou k Boží slávě shromažďovat, to záleží také na nás, na jednom každém z nás. Na našem osobním vztahu ke Kristu. Na naší touze Jej dosvědčovat, na naší dychtivosti, aby se s ním sekávali i lidé z našeho okolí. A nejenom aby se s Ním setkávali, nýbrž aby v Něj uvěřili a začali Jej následovat. Náš život vypovídá o našich prioritách víc, než si myslíme. To věděl už i apoštol Pavel, když psal svou epištolu do Tesaloniky. Díky věrnosti, ochotě nasadit se a touze něco změnit, k nám z těch míst mohli přijít zmiňovaní bratři. Pánu Bohu i jim díky, že se toho odvážili. A že z jejich odkazu můžeme čerpat i dnes!

To Pavlovo slovo nechť je nám motivací do všedních i svátečních dnů:

Nakonec vás, bratři, prosíme a připomínáme vám Ježíšovým jménem: usilujte o to, abyste se líbili Bohu. V tom se bez přestání cvičte a zdokonalujte. Bůh vás chce mít bezúhonné a čisté, neposkvrněné smilstvem; držte proto své tělo v kázni a nepropadejte vášnivosti jako pohané, kteří neznají Boha.

Na závěr si připomeňme, nad čím jsme zde dnes přemýšleli:

  1. Násilné šíření křesťanství.
  2. Pověrčivost
  3. Byzantský císař Michal
  4. Dva bratři
  5. Evangelium dnes

Přeji sobě i vám všem, aby svědectví našich životů bylo přesvědčivé, aby skrze naše životy lidé přicházeli

k Pánu Bohu a chválili Jej za Jeho dílo. Amen.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ:

Vyznáváme, Pane Bože, že minulost nám často slouží jenom k tomu, abychom vzpomínali, jak nám kdysi bylo lépe, a kolik se nás tady scházelo. Dnešní doba všem lidem i nám poskytuje mnoho možností. Prosíme, abychom jeden každý z nás, vždy správně volili mezi tím, kolik času věnovat Tobě, a kolik něčemu či někomu jinému. Způsob, prosíme, ať naše životy jsou věrným svědectvím o naší touze jít za Tebou, chválit Tě a sloužit Ti. Amen.