12. 7. 2020

s následnou benefiční besedou ve prospěch Hematoonkologického oddělení Fakultní nemocnice Olomouc. Foto viz. fotogalerie.

ČTENÍ: Lukáš 10, 25 -37 SNC

Jeden z učitelů zákona chtěl přivést Ježíše do úzkých a zeptal se ho: "Mistře, co mám dělat, abych si zajistil věčný život?" Ježíš mu odpověděl otázkou: "Co o tom říká Mojžíšův zákon? Co tam čteš?" Muž na to uvedl slova ze zákona: "Miluj Pána Boha z celého srdce, z celé duše, vší silou a celým rozumem a svého bližního miluj tak, jako miluješ sebe." "Správně," řekl Ježíš, "řiď se podle toho a přijdeš do nebe." Učitel zákona se však nechtěl tak lehce vzdát, a proto se ještě zeptal: "Ale kdo je můj bližní?" Na to mu Ježíš vyprávěl následující příběh:

"Jeden muž se vydal z Jeruzaléma do Jericha. Cestou ho přepadli lupiči, okradli, zbili a polomrtvého nechali ležet. Šel kolem kněz, uviděl zraněného, ale vyhnul se mu. I jeden chrámový sluha šel okolo, ale ani ten mu neposkytl pomoc. Nakonec přišel jeden muž ze Samaří. Když uviděl zraněného, bylo mu ho líto. Zapomněl na starou nenávist mezi Židy a Samařany, ošetřil přepadeného a ovázal mu rány. Pak ho posadil na svého mezka, zavezl do hostince a tam o něho pečoval. Druhého dne dal hostinskému dva stříbrňáky s prosbou: 'Věnuj mu potřebnou péči, a kdyby tě to stálo víc, než jsem ti dal, vyrovnám se s tebou, až pojedu zpátky.' " "Co myslíš," zeptal se Ježíš, "který z těch tří se zachoval k tomu přepadenému jako bližní?" Učitel zákona odpověděl: "Ten, který mu pomohl." Ježíš na to řekl: "Jdi a jednej také tak."

TEXT: Matouš 25, 37 a 44 Pane, kdy jsme Tě viděli...

KÁZÁNÍ: Vážení přítomní, kdo by neznal slova Písma, která jsme tady dnes slyšeli. Mohli bychom říct, že jsou to klasická biblická místa, která nám připomínají to nejdůležitější v životě křesťana.

1. Na počátku stojí otázka: Co mám dělat, abych získal život věčný? Předpokládám, že takovou otázku si klademe i my, alespoň někdy, anebo tehdy, když někdo zemře a my si zvlášť intenzívně uvědomíme, že touto branou budeme muset projít jednou také my, tedy já. Ten učitel zákona Ježíše pokouší. Doslova jsme slyšeli, že jej chtěl dostat do úzkých. Rozhovor se však odehraje naprosto jinak, nečekaně je do kouta zahnán ten, kdo se zprvu cítí na koni. To Ježíšovo podobenství nazýváme obvykle O milosrdném Samařanovi, neboli Samaritánovi. Tenkrát to byl příslušník národa, který se netěšil příliš dobré pověsti. Lidé je považovali za míšence pravověrných Židů a bezbožných pohanů. Na příslušníky této etnické skupiny se nahlíželo přes prsty. Nebyli příliš oblíbení. Lidé si z nich dělali legraci, pomlouvali je. A právě proto si Ježíš pro své vyprávění vybral jednoho muže právě z těch, které ostatní odsuzovali. Je tu člověk, který se ocitne v nouzi. Je přepaden. Okraden. Zbit. Zanechána na místě. Mohl by vykrvácet. V našich podmínkách zmrznout.

Jako první se na cestě k místu přepadení objeví kněz, představitel židovské zbožnosti. Ten, který jistě znal nejdůležitější přikázání: Miluj Pána Boha z celého srdce, z celé duše, vší silou a celým rozumem a svého bližního miluj tak, jako miluješ sebe. Čekáme, že se zastaví. Podloží zraněnému hlavu a prohlédne ho. Zastaví krvácení. Ováže rány. Čekáme, že poskytne první pomoc a zajistí převoz na místo, kde bude o přepadeného postaráno. Jenomže ten muž jedná naprosto jinak. Sice toho ležícího uviděl, nicméně tvářil se tak, jakoby nikoho neviděl. Může nás napadnout spousta důvodů, proč tak učinil: Neměl čas? Nechtěl se špinit? Čekal na něj někdo? Nevěděl, co by měl učinit? Ten zraněný je v nouzi. Je v ohrožení života. Ale kněze to nijak netrápí. Zřejmě si dokáže sám sebe ospravedlnit, proč jde dál, nezastavuje, ani se nepokusí zjistit, zda je ten muž při vědomí. Obejde jej a kráčí za svým cílem. Za malou chvíli se ubírá stejnou cestou chrámový sluha. I on leccos o Pánu Bohu a bližním vyslechl. Účastnil se náboženských obřadů, asistoval při nich. Ani on se však nezastavuje. Jde dál. Ani se neohlédne, jestli třeba nejde někdo další, kdo by potřebnému pomohl. Opět se můžeme dohadovat, co jej vede k tomuto chování. Nicméně, ono je to vlastně jedno. Kněz i chrámový sluha mají před sebou svůj cíl. Někam jdou. Jdou tam za nějakým účelem. Možná splnit svou povinnost. Jenomže ve chvíli, kdy mají projevit svou lásku k bližnímu, zklamou. Tváří se, že nevidí. Ten člověk na zemi, byť je neznámý, je jim naprosto lhostejný.

Jinak se zachová třetí chodec, Samařan, od kterého by nikdo z Ježíšových posluchačů neočekával, že se zastaví, pomůže a ještě se postará o všechny potřeby přepadeného. Navíc je bere na sebe, vyvíjí vlastní aktivitu, zaplatí za něj, a je ochoten uhradit i případné další náklady, které s léčením a uzdravováním neznámého vzniknou.

Tak učitel zákona dostává lekci. Jdi a jednej také tak. Jednej jako ten Samařan, protože on projevil lásku k člověku. A my si můžeme uvědomit, že tento opovrhovaný muž posmívaného národa, poznal, na čem v životě záleží. Vlastně ani nevíme, zda byl zbožný, zda znal Hospodina, zde se třeba někdy účastnil bohoslužeb. Ale projevil lásku, správně poznal, co je největší hodnotou. Neváhal a ničeho nelitoval. A tak je nám všem příkladem a vzorem v přístupu k tomu, kdo potřebuje pomoc, kdo si sám pomoc nedokáže. Není to člověk planých slibů a mnoha slov, není to člověk, který by zdůrazňoval svoji důvěru v Pána Boha. Je to muž činu, kterému je nadevše důležité pomoci tam, kde může. Jeho přístup k životu je i nám výzvou, odpovědí, jak máme žít.

2. Pane, kdy jsme Tě viděli...Tato slova jsou vzata z jiného Ježíšova podobenství. Má název:

O posledním soudu. Stručně jej připomenu. Jedná se o okamžik, kdy jsou na konci věků všichni shromážděni před Ježíše. A on je rozděluje na dvě skupiny. V té první jsou všichni, kteří dělali čest jeho jménu. Tedy nedělali Mu ostudu. Svým životem dosvědčovali, že se od svého Mistra naučili lásce k bližním. A Ježíš je chválí. Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, neměl jsem střechu nad hlavou, a vy jste mne přijali, neměl jsem co na sebe, a vy jste mne oblékli, v nemoci jste o mne pečovali, a když jsem byl ve vězení, přišli jste za mnou.' (Mt 25, 35-26 SNC) Býváme rádi, když nás někdo někdy výjimečně chválí. Opravdu si to někdy zasluhujeme. Někdy to může být jen projev zdvořilosti. Ale to není tento případ. Ti shromáždění po Ježíšově pravé ruce se však netetelí radostí, ale vážně, upřímní namítají: Pane, kdy jsme Tě viděli hladového, žíznivého, bez domova nahého, nemocného, vězněného? 'Nevzpomínáme si, že bychom měli někdy příležitost se takto o tebe postarat.' A Ježíš jim odpoví: 'Co dobrého jste udělali pro jednoho z mých nepatrných bratrů, to jste udělali pro mne.'

A pak je tu ještě ta druhá skupina. Po Ježíšově levici. Ti uslyší tvrdé slovo odsouzení: 'Pryč ode mne, propadli jste ohni zatracení, který je připraven pro satana a pro jeho pomocníky! Vždyť když jsem měl hlad, nedali jste mně najíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, neměl jsem střechu nad hlavou, a zavřeli jste přede mnou, neměl jsem co na sebe, a neoblékli jste mne, v nemoci jste o mne nepečovali, a když jsem byl ve vězení, nepřišli jste za mnou.' I ti jsou překvapeni Ježíšovými slovy. A ptají se: Pane, kdy jsme Tě viděli hladového, žíznivého, bez domova nahého, nemocného, vězněného? 'Jak jsme ti mohli pomoci, když jsme tě nikdy neviděli?' A Ježíš odpoví: Co jste zůstali dlužni tomu nejposlednějšímu, to jste zůstali dlužni mně.'

Podobenství o posledním soudu, nás, bratři a sestry, učí, na čem v životě záleží. Co bude mít svou hodnotu i na konci časů. Bude to snad to, co jsme nashromáždili, opečovávali, nebo to, co jsme se naučili, případně to, kolik moudrých slov jsme pronesli? Kdepak! V Božích očích mají nejvyšší hodnotu skutky lásky. Nezištné pomoci bližnímu, člověku v nouzi. Ta první skupina to pochopila. To jsou ti, kteří se učí od Ježíše. Nemyslet na sebe sama. Nežít sobecky. Egoisticky. Ta druhá skupina nepochopila. Nemilovali ani Boha ani bližního, pouze sebe sama.

3. Dnes je neděle. Tento den jsme si vyhradili, abychom si připomínali, na čem v našem životě záleží. Bylo to tak již od nejstarších dob. Šest dní pracovat, a sedmý odpočívat. Šest dní věnovat svůj čas, svou energii tomu, co nás živí a baví. Sedmý den věnovat Pánu Bohu, abychom na něj nezapomněli. Snad každý z nás správně tušíme, že pouze odpočívat, nestačí. I ztišení nad Božím slovem, je důležité. Ať už doma z Písma svatého, anebo v kostele při bohoslužbách, slyšíme o podnětech, které jsou pro náš živost důležité. Tak to měla církev již od svého počátku. Jejím heslem, zjednodušeně řečeno bylo: společenství, bohoslužba, služba a svědectví. To jsou čtyři pilíře, na kterých život sboru, církve stojí. Jestliže jeden ze sloupů chybí, stavba nebude v rovnováze, nebude mít dlouhého trvání. Jestliže se soustředíme pouze na to, co je pro nás příjemné a přitažlivé, tj. společenství a bohoslužbu, a nebudeme se věnovat službě a svědectví, což je pro nás náročné na čas i vynaložení energie, tak to naše křesťanské poslání v tomto světě nebudeme plnit.

Nejenom ty dva dnes zmiňované oddíly nám připomínají naši odpovědnost, kterou máme. Tak to z Písma slyšíme: Neste jedni druhých břemena, pomáhejte si, všímejte si těch, kdo se ocitnou v nouzi. Neusilujte jenom o to, co pro vás samotné může být ziskem. Nebuďte sobečtí. Nebuďte slepí. Nebuďte neteční. Od Pána Boha jako jednotlivci i jako společenství, přijímáme mnoho darů. Nutno dodat, že je dostáváme nezaslouženě. Často si na něco stěžujeme, na to, čeho máme málo, nebo co nemáme vůbec. A přitom zapomínáme na ty, kteří se nemají ani tak dobře, jako se máme my. Poměřujeme se spíše s bohatými, úspěšnými, na západ od našich hranic žijícími, zdravými a populárními.

Jestliže bylo naše srdce zasaženo mocí Ducha svatého, nějak se to v našem životě musí projevit také v přístupu k dalším lidem. K těm, které potkáváme dennodenně, k těm, o kterých se dozvídáme, že jsou nemocní nebo už nemohou. A také k těm, kteří žijí někde dále od nás a ocitnou se v nějaké životní nouzi. Příkladem je sám Pán Ježíš. Neptal se lidí, co jsou zač, jak žijí. Bez jakýchkoli podmínek pomáhal a dodával naději. A tak to má být i s námi. Jestliže se staráme jen o sama sebe nebo jestli jen druhé kritizujeme a posuzujeme, dáváme tím vlastně najevo, že Boží láska se nás nedotkla. Naopak. Jestliže se pro druhé dokážeme zapřít časově, hmotně i finančně, dáváme tím najevo, že jsou pro nás tito lidé důležití, že v nich vidíme Boží stvoření, které trpí, a my mu chceme dle svých možností pomoci.

Dal jsem dnešní neděli název, Pane, kdy jsme Tě viděli...Připomeňme si, že jsou to slova, která pronáší ti, kteří se již ocitli na samotném konci své pozemské existence. Už nemohou ke svému životu nic přidat, ani nic napravit. Před námi ještě nějaký čas je. Nevíme, jaká lhůta je nám ještě vyměřena. Pokud to myslíme s Pánem Bohem vážně, pokud Jej chceme milovat a následovat, nezapomínejme na to, že ruku v ruce se vztahem s Hospodinem musí jít i náš vztah k bližnímu. Proto člověče: Miluj Pána Boha z celého srdce, z celé duše, vší silou a celým rozumem a svého bližního miluj tak, jako miluješ sebe.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ: Pane Bože, učíš náš, že Větší radost je dávat než dostávat! (Sk 20,35 SNC) Prosíme, abychom toto Tvé doporučení vzali vážně a podle něj žili. Pomoz nám ujasnit si své možnosti a postavit se ke Tvé výzvě čelem. Amen.