24.2.2019

Písně: 438, Svítá 274; 500, Svítá, 228; 621. ČTENÍ: 1. Mojžíšova 18,20-33

Hospodin dále pravil: "Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už

musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si, jak tomu je." Zatímco se muži odtud ubírali k Sodomě, Abraham zůstal stát před Hospodinem. I přistoupil Abraham a řekl: "Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých? Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva?" Hospodin odvětil: "Najdu-li v Sodomě, v tom městě, padesát spravedlivých, prominu kvůli nim celému místu." Abraham pokračoval: "Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel: Možná, že bude do těch padesáti spravedlivých pět chybět. Zahladíš pro těch pět celé město?" Odvětil: "Nezahladím, najdu-li jich tam čtyřicet pět." On však k němu mluvil ještě dále: "Možná, že se jich tam najde čtyřicet." Pravil: "Neudělám to kvůli těm čtyřiceti." I řekl: "Ať se Panovník nerozhněvá, když budu mluvit dále: Možná, že se jich tam najde třicet." Pravil: "Neučiním to, najdu-li jich tam třicet." Řekl pak: "Hle, dovoluji si promluvit k Panovníkovi znovu: Možná, že se jich tam najde dvacet." Pravil: "Nezahladím je kvůli těm dvaceti." Nato řekl: "Ať se Panovník nerozhněvá, promluvím-li ještě jednou: Možná, že se jich tam najde deset." Pravil: "Nezahladím je ani kvůli těm deseti." Hospodin po skončení rozmluvy s Abrahamem odešel a Abraham se vrátil ke svému místu.

TEXT: Gn 18,22-24a Zatímco se muži odtud ubírali k Sodomě, Abraham zůstal stát před Hospodinem. I přistoupil Abraham a řekl: "Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých..."

KÁZÁNÍ: Bratři a sestry, Abraham, kdo z nás by o něm něco nevěděl. Malinko si o něm přesto povězme a připomeňme. I. První zastavení. Nejdříve je to vlastně Abram. Pohan, neznaboh. Žije kdesi na východě, v městě Ur, téměř na soutoku významných řek Eufratu a Tigrisu. Byla to země Sumerů, dnes Irák. Místo, kde se uctívali sumerští bohové. Je to zvláštní prostředí. Zvláštní místo. A zajímavé na tom je, že právě tady Hospodin oslovuje jednoho tamního obyvatele. Abrama. Bůh řekl Abramovi: "Odejdi ze své rodné země, opusť své přátele a dům, v němž nyní žiješ, a vydej se na cestu do země, kterou ti ukážu. Pozoruhodné! Abram je zajištěn v prostředí, které zná. Obklopen lidmi, kteří pro něj něco znamenají. A Hospodin? Ten jedná, a my vlastně nevíme proč, tak, že jej volá na cestu jinam.

To je cesta víry. Nejprve tu musí jít o vztah mezi Abramem a Hospodinem, nejprve musí ten muž poznat, že se může odvážit důvěřovat a vykročit. Není to jistě náhlé rozhodnutí. Jistě se v Abramovi odehrává tuhý vnitřní zápas. Jít ANEBO zůstat. Odvážt se Bohu důvěřovat ANEBO spolehnout na jistoty, které ve své rodné zemi má? Přátelé a dům, to jistě není málo.Poslechnout ANEBO si ťukat na čelo s tím, že jen blázen by opouštěl rodnou zem, kde se mu daří a je po všech stránkách zajištěn? Vážení přítomní, to není nějaké emoční vzplanutí, které by Abrama přimělo odejít. To není touha, poznat cizí krajiny, touha po dobrodružství. Abram poslechne. Ten Boží povel si jej nějakým způsobem podmaní. A on pozná, že musí poslechnout, že to bude dobré, že se nemusí brát. A tak vykročí. Stává se z něj poutník, možná bychom snad mohli říct migrant. Jde za lepším? Neví, co to přinese. Ta země nová mu není známá. On však vykročí. Odváží se Hospodinu důvěřovat. Ještě neví, že půjde stovky kilometrů daleko.

Jistě zvažoval všechna možná PRO a PROTI. Odejít X zůstat? Co mu to přinese X co mu to vezme? Co na to jeho žena? Rodina? Ale vykročí. Ovšem, a to je důležité, vstupuje na cestu ne z vlastního rozhodnutí, ne proto, že by se mu zachtělo tajemných dálek. Ne proto, že by se mu zprotivilo jeho rodiště. Vychází, protože ho na tuto cestu zve Hospodin. Není to cesta odnikud nikam. Není to cesta obyčejného pastevce, který pase svá stáda na místech, kde je obživa pro jeho stáda. A když dojde, jde jinam. Není to ani cesta někoho, kdo bloudí a neví kudy kam. A tápe a bloumá z místa na místo hledaje východisko. Není to ani cesta ustrašence, který by před něčím utíkal, anebo svou budoucnost spojil s přehnaným očekáváním. Abram opouští starý život s tím, že ho k tomu vede Bůh, Hospodin. Jemu se poddá. Jemu důvěřuje. S ním vykročí, s ním je na cestě, s ním také dorazí do cíle.

Zastavme se tu chvíli. Abramův příběh nemáme a nesmíme brát jen jako historickou událost. Chce k nám mluvit. Něco sdělit. A my se musíme ptát, co? Často přirovnáváme náš pozemský život k cestě. Každý ji máme různou. Rovnou, křivolakou, úzkou a jindy zase širokou, potkávají nás nejrůznější překážky. Někdy se na té cestě ztrácíme. Bloudíme. Nevíme kudy kam. Musíme se i vrátit a zjistit, kde jsme odbočili špatně. Na té cestě, stejně jako Abram, nejsme sami. Jeho provázela manželka Sáraj a synovec Lot. Různí lidé i v našem okolí jsou s námi, alespoň nepatrný kousek nám dělají společnost. Ti dva ho však doprovodí až do cíle. A ještě něco máme s Abramem společné. Cesta je dlouhá, nevíme, co přinese, pak je potřeba správně zareagovat. A hlavně také nevíme, kdy dorazíme do cíle. Bude to dnes, zítra? Nebo za rok, za deset? Avšak hlavní otázka zní: Jsme na té cestě s Hospodinem? Vede nás On? Neztrácíme se Mu? Důvěřujeme Mu? Nejdeme svým životem sami? Hnáni svými tužbami, zájmy, tím, co tady jednou budeme muset zanechat? Jak je to s námi? Nejsme příliš pyšní a hrdí uznat a připustit, že při všech našich životních zkušenostech a při všem našem poznání, svůj život nezvládáme, že k jeho naplnění potřebujeme Boží pomoc? Ostatně, vzpomenete si, co Hospodin Abramovi zasliboval, když jej povolal na cestu? Půjdeš-li, já ti požehnáním.Pokud bychom sledovali Abramovo putování do zaslíbené země, dozvěděli bychom se, že Bůh toto své zaslíbení splnil. Jistě, Abram nebyl žádný svatoušek. Byl to člověk jako my. I on občas zklamal, popřel své poslání, přestal Bohu důvěřovat. Avšak vytrval a stal se předobrazem všech věřících, kteří se odvážili opustit starý způsob života a vykročili na Boží pokyn za ním.

II. Druhé zastavení. Abram už je v cíli. Bezpečně. Nějaký čas to zabralo. Ale stálo to za to. Hospodin, který byl na počátku této akce jako Iniciátor, nezklamal. Dovedl je do země sice cizí, avšak do země, která jim je dána navěky za dědictví. Idylka? Nebudou problémy? Bude vše v pořádku? Budou se objímat a radovat, těšit z toho, co je a mají? Přichází starost. Ne ledasjaká. Ovšem, která starost je malá a která velká? Kdo to rozliší? Až jde do tuhého, poznáme, jaký je v tom rozdíl. Někdy to pleteme dohromady, leccos nás rozhodí a do večera zapomeneme, co bylo ráno. Ale pak jsou složité životní okamžiky. Chvíle, které rozhodují o budoucnosti, o naplnění života, o jeho smyslu... Abram se Sáraj nemají dítě. V té době bezdětnost manželství vnímala žena jako trest Boží. A stejně tak i to lidské okolí vnímá lidský problém. Avšak místo povzbuzení, přichází odsuzování. Abramovi sice Hospodin zaslibuje syna. Ale Sáraj je nespokojená. Zdá se jí to příliš dlouho. Hospodin už měl svůj slib splnit a ono pořád nic. Ale člověk je vynalézavý. V tomto případě Sáraj. Podstrčí Abramovi podle tehdejších zvyklostí svou služku a dítě je brzy na cestě. Tak málo stačilo. Vzít situaci do vlastních rukou, do lidských rukou. Uchopit vše rozumem. Postarat se. A pozor, nejen žena, Sáraj, nýbrž i muž, Abram, se s tímto postupem ztotožňuje. Podléhá nátlaku své polovičky, zapomíná na slovo Hospodina. Jak to může dopadnout? Dá se Boží plán obejít? Dá se Boží plán urychlit? Zdá se, že je prokletí zničeno. Starosti zažehnány. Lidská chytrost vítězí nad Boží pomalostí. Ale je tomu skutečně tak? Velmi brzy, ještě před narozením děťátka se ukáže, že si tito dva lidé, kteří mají být Božím nástrojem, zadělali na pěkné problémy. Mezi onou služkou Hagar a Sáraj to řádně vře. I Abram je do toho sporu zatažen, a protože si neví rady, přehazuje horký brambor na Sáraj. Spor a nepřátelství obou žen vrcholí, až zasáhne Hospodin shůry. A ochrání Hagar i jejího syna Izmaele. Služčin syn se stane praotcem mnohých nespoutaných a nezkrotných bojovníků, kteří budou po staletí, vlastně až do dnešních dní, ztrpčovat život vyvolenému lidu. Takové jej lidské dílo, lidská snaha!

III. Třetí zastavení. Jsme u našeho úvodního čtení. Z Abrama už je Abraham. Bůh už s ním uzavřel smlouvu. Stane se praotcem všech věřících, jeho potomstvo bude bez konce. A první zkouška Abrahamovy víry nastává ve chvíli, když se Hospodin rozhodne zničit modloslužebná města Sodomu a Gomoru. Ještě předtím však o tom svém záměru informuje svého služebníka Abrahama. Mohli bychom se ptát: proč? Copak ten na tom něco změní? Copak ten něco zmůže? / Pamatujete si, jak jsme to slyšeli? Zatímco se muži odtud ubírali k Sodomě, Abraham zůstal stát před Hospodinem. I přistoupil Abraham a řekl: "Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých..."

Co Abraham dělá? Jak se chová? Lomí rukama? Propadá beznaději? Anebo se snad raduje, že to konečně Hospodin těm všivákům spočítá? Abraham zůstal stát před Bohem. Asi tak nějak podobně, jako se my stavíme před zrcadlo a pozorujeme svůj zevnějšek, to jak vypadáme, jak jsme se ustrojili... Stojí před Hospodinem, a připomíná si Boží dobrotu a lásku. Boží milosrdenství a Boží záměry. A uzrává v něm rozhodnutí: Tento Bůh je přece Bohem lásky, naděje, zaslíbení. A proto se pouští do duchovního boje. 50,45,40,30,20,10! Abraham smlouvá s Hospodinem jako obchodník na tržišti. Začal na padesáti a usmlouval to na pouhých deset. Je to smlouvání na život a na smrt. Je to zápas o spravedlnost samotného Boha. A co je předmětem dohadování? Zač Abraham bojuje a napíná své síly? Dvě zkažená města a jejich hříchem prolezlí obyvatelé. Sodoma a Gomora.

Je to zvláštní příběh a podivné je to, co si tady Abraham vůči Bohu dovolí. A Bůh na to handrkování přistupuje. Jakoby měl z Abrahama radost. Abraham se nechce smířit s tím, že by Hospodin nerozlišoval mezi spravedlivými a nespravedlivými. Nechce být divákem, nechce jen přihlížet. To je náš hloupý český zvyk - dívat se, jak to dopadne a pak se rozhodnout, na kterou stranu se přidáme. Přihlížet neštěstí druhých a ještě si přisadit, sledovat vše zpovzdálí, nic moc neriskovat a hrát to na všechny strany. Ne tak Abraham. Ohlášená zkáza Sodomy ho nenechá chladným, vede ho k urputnému duchovnímu zápasu. Zkázu Sodomy vůbec nechce vidět, naopak - dělá všechno proto, aby k ní vůbec nedošlo.

A teď ještě jednou a naposled sáhněme do svého vlastního svědomí. A co my? Taky se bouříme? Také smlouváme? Také bojujeme? Nebo si sedneme do obýváku a vyladíme si obraz zkázy, sodomskou reality show v přímém přenosu? Abraham je opravdový věřící - věří v Hospodinovu spravedlnost, nastavuje Bohu zrcadlo, chytá ho za slovo, chce milosrdenství, věří v sílu dobra, věří, že i těch deset, ta hrstka spravedlivých, ta kapka dobra v moři zla může zachránit svět. Bratři a sestry, tři epizody z Abrahamova života. Jakoby tři různé příběhy, až by se chtělo říct, že jsou od třech různých lidí. Ale není tomu tak. Lidský život je rozmanitý. Není nám předurčen osudem, není určován silami, které si s námi zahrávají. Lidský život však ani není něco, co Bůh ze svých nebeských výšit sleduje bez zaujetí či naopak nestranně jako detektivku. Svůj život, tu cestu, na kterou jsme byli postaveni, jsme dostali darem. Zodpovídáme za něj. Ne sobě, nýbrž samotnému Bohu. Především na nás je, jak jej vedeme. Na nás je, abychom správně rozpoznávali, kde jsme a kde máme být. A také na nás je, abychom si přivlastnili skutečnost, že Bůh nás do života nejen postavil, nýbrž že chce být a jít s námi. Amen.

Hospodine, Bože můj. I mně jsi povolal a já jsem mohl zaslechnout Tvůj hlas. A teď? Kde jsem? Uprostřed pustiny? Stranou Tvého zájmu? Ztratil jsem se Ti? Opustil jsi mně? Nevím, jak dál. Víš, co prožívám. Rád bych leccos změnil, alespoň to jedno. Pomoz mi Ti důvěřovat. Pomoz mi zastavit se a v tichu a pokoře stát před Tebou. A mít naději, že jsi nezapomněl. Amen.